Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Dlouhodobé vztahy se přeceňují. Manželství, ve kterém se trápíme, život prodloužit neumí

ManželstvíModerní láskaVztahyVztahy a rozchody
Kristina Komůrková
| 25. 7. 2022 | 57 komentářů | 16 752
Dlouhodobé vztahy se přeceňují. Manželství, ve kterém se trápíme, život prodloužit neumí
Zdroj: Shutterstock

Výročí svatby v naší kultuře oslavujeme a dlouhodobá manželství oceňujeme jako úspěch nebo zásluhu. Letitý vztah bývá témeř automaticky považován za kvalitní, šťastný a spokojený. Dlouhodobé svazky ale nejsou zárukou spokojenosti a štěstí. Rozvod, který byl dříve považován za selhání, může být vysvobozením ze svazku, ve kterém už není respekt. Co nás ve vztahu udrží a proč není vždycky žádoucí zatnout zuby a vydržet v manželství?

Najít někoho, s kým nám bude dobře, je přirozená potřeba a touha mnoha z nás. Nechci brojit proti dlouhodobým vztahům, ale sundat je z piedestalu, na který je automaticky stavíme i v těch případech, kdy dávno nikomu nepřinášejí spokojenost. Hýčkáme si představu, že skutečná láska je věčná. Je to ale reálné? Někdo žije desítky let v chladném, nebo dokonce nespokojeném svazku, a pak je tu vztah, který trvá pár měsíců či let, ale partner*ka ve vás zanechá doživotní otisk. Význam a kvalita vztahu se nedefinuje počtem společně strávených let, ale tím, co vám dal, jak vás formoval, kam vás posunul, co vás naučil. Přínosné tedy mohou být i vztahy nepovedené; pomohou vám uvědomit si, co v dalších vztazích už nechcete. Vztahy krátkodobé nejsou vždy méněcenné či nedůležité.  

U dlouhodobých vztahů je vyzdvihován jejich přínos pro duševní a fyzické zdraví jedinců, kteří v něm žijí. Ženatí a vdané si prodlužují život o celé roky, mužům přitom zvyšuje šance na dožití ještě o něco více. Ale aby to fungovalo, musí být vztah spokojený. Funkční. Jakmile se v něm objevuje nespokojenost či stres, efekt je opačný. Lidé žijící v nespokojených vztazích mají tendenci vnímat celkově svůj život jako nepovedený, nešťastný a za viníka označovat svůj protějšek.   

Rozvést se po letech? Hanbou bych se propadla

Délka lidského života se prodlužuje a je otázkou, zda nezačíná být představa, že lze vydržet po celou dobu v jednom stálém fungujícím vztahu s někým, koho potkáte ve svých dvaceti třiceti letech, už naivní. V průběhu desetiletí se mění naše osobnost, zájmy, priority, pohled na život a mění se i samotná dynamika vztahu.

Můžeme se snažit a držet se v manželství zuby nehty, zároveň by nemělo být považováno za selhání, když i přes řadu pokusů o záchranu dojdeme k poznání, že to zkrátka fungovat už nebude. Že nám vztah přestal dávat radost a nevidíme v něm další perspektivu. „Já svůj rozvod po dvanácti letech jako prohru brala,“ přiznává čtyřicetiletá Irena. Když se jí zeptám proč, chvíli přemýšlí. „Asi kvůli tomu, že jsme nenaplnili to všeobecné očekávání, že když se berete, slibujete si lásku a věrnost na celý život. Přitom s odstupem vidím, že rozchod byl správný. Uměli bychom spolu žít dál, ale byl by to vyčpělý vztah. Bývalý manžel má nyní novou ženu, se kterou k sobě povahově skvěle pasují, já mám také partnera, s kterým si rozumím mnohem lépe.“

Pro generaci dnešních sedmdesátníků a osmdesátníků nebylo běžné se rozvádět. Manželský slib byl braný jako definitivní, neměnný. Být rozvedený či rozvedená s sebou neslo stigma vadného zboží. Heslo našich babiček bylo: Zatnout zuby a vydržet. Být vdaná byl žádaný status, životní meta dívek téhle generace bylo hlavně se vdát a „nezůstat na ocet“. Když se ale na tahle léty požehnaná manželství podíváte důkladněji, může vás až zarazit, kolik odcizení v nich je.

Představa stařečků, kteří jdou ruku v ruce na procházku, nás rozněžní, ale existuje nemálo starších lidí, kteří se snaží svým protějškům vyhýbat a eliminovat množství společného času. Žijí vedle sebe a mnohdy mají jeden druhého plné zuby. S nástupem důchodu není výjimečný takový model párového fungování, kdy se jeden odstěhuje na chalupu či chatu, druhý zůstane v bytě ve městě a navštěvují se nárazově. Extrémem dlouholetého soužití je, když dojde ke ztrátě jakéhokoliv respektu a úcty. Partneři jsou pak na sebe sprostí a dělají si naschvály.

Spolu, ale každý sólo

Většina výzkumů dlouhodobých vztahů se soustředí na spokojené páry. Tedy ty, které deklarují, že jim partnerství klape a cítí se v něm dobře. Taková je i práce Spokojenost v dlouhodobých partnerských vztazích: kvalitativní studie českých heterosexuálních párů od psycholožek Zuzany Kalousové a Ivy Štětovské. Ty v roce 2017 vyzpovídaly jedenáct párů, dvaadvacet mužů a žen ve věku od 28 do 59 let, kteří žili v manželství trvajícím v délce od deseti do 38 let a vykazovali vysokou míru spokojenosti. Z rozhovorů vyplynuly předpokládané shodné kategorie typu tolerance, schopnost dosáhnout kompromisu, nezbytnost komunikace, umění naslouchat a vyříkávat si věci, soulad, důvěra, opora… Zároveň se objevilo i zajímavé téma, které by se dalo shrnout jako princip neřešit vše. Aby byl doma klid, je občas třeba některé věci přejít, nechat to být. Brát to, co je, i s mouchami, a nehledat něco jiného.

Žijete v dlouhodobém partnerském vztahu?

Jiný přístup zvolila Anna Rabelová ve své diplomové práci na Katedře psychologie Masarykovy univerzity z roku 2021. Její respondenti a respondentky žili v manželstvích od 27 do 55 let a byli ve věku 65 až 81 let. Ne všichni přitom považovali své soužití za vydařené a funkční. Pro nikoho z nich ale nepřipadalo ukončení vztahu v úvahu. Část z nich proto, že vnímá manželství jako významnou instituci, neměnný stav. Další se rozchodu báli z důvodu vysokého věku, neviděli jinou alternativu. Zmiňována byla i společná historie či dlouhodobost vztahu jako argumenty, proč zůstat. Ve většině rozhovorů se mluvilo o tendenci jednoho z páru, či dokonce obou, vyhýbat se společně strávenému času. Důvodem byla snaha minimalizovat konflikty, mít klid. Partneři zmiňovali, že nemají nic společného – koníčky, přátele ani humor. Prostě si nerozumějí, a není tedy důvod spolu trávit čas.

Krizím se nevyhnete

Sue Johnson, britská klinická psycholožka a autorka několika knih o vztazích a lásce, pro časopis Time uvedla, že tajemství láskyplných vztahů, které jsou silné a funkční po celý život, je citová vnímavost. Důležitou roli hraje pocit, že ten druhý je tu pro nás, můžeme se na něj obrátit, dává nám emoční stabilitu a zázemí. A není to jen parťák na zvládnutí domácnosti a péče o děti. Odborníci zdůrazňují, že ve vztahu je třeba zachovávat pozitivitu. Dělat velmi často „malé věci“, které udržují ve vztahu intimní kontakt, posilují vědomí, že je vám s tím druhým dobře, a zahánějí myšlenky na negativní aspekty vztahu. Může jít o pochvalu, projevení porozumění, pozornosti, dotyky, zájem o toho druhého.

Zároveň je ale nutné přijmout fakt, že v dlouhodobém vztahu se objevují krize. Neodmyslitelně k němu patří. Jednou z nich je například narození prvního dítěte. Tehdy se objevuje stres, neshody, vyčerpání, přicházejí konflikty kolem výchovy, ubývá sexu a snižuje se pocit spokojenosti v partnerství. Ta bývá nízká u vztahů, ve kterých jsou malé děti a pak teenageři.

Další krize se může objevit kolem středního věku a významným okamžikem je i odchod dětí, takzvaný syndrom prázdného hnízda. Moment, kdy si partneři mohou najednou uvědomit, že jakmile zmizí pojítko v podobě potomků, už je nic nespojuje. Po letech řešení provozních záležitostí si nemají co říct, nedovedou spolu trávit čas.  

Z řad starší generace občas padne obvinění, že dnes ze vztahů utíkáme rychleji a vzdáváme je při prvních problémech. Přeplněné diáře rodinných poradců a boom párové terapie ale vypovídá spíše o opaku. Troufám si tvrdit, že obzvlášť tam, kde jsou děti, nikdo z partnerství jen tak bezhlavě neutíká. Běžné je naopak snažit se ho napravit a udržet. Na druhou stranu ale už není normou držet partnerství za každou cenu a zůstávat v něčem, co zjevně nefunguje.

„Moje máma špatně nesla, že jsem odešla od manžela a rozvedla se,“ vypráví devětatřicetiletá Lenka. „Moje manželství ale bylo toxické, snažila jsem se ho kvůli synovi udržet, ale i moje terapeutka mi nakonec doporučila, ať si ve vlastním zájmu sbalím věci a odejdu. Pro moji mámu to byl problém, i když viděla, jak mocensky se ke mně manžel choval. Ve skutečnosti si myslím, že nešlo o mě. Dráždilo ji, že jsem se odhodlala k něčemu, co ona neudělala za celý život. Že ona je čtyřicet let v manželství s někým, s kým si vůbec nerozumí,“ uvažuje Lenka.

Jsou i jiné možnosti

Podle dat z Českého statistického úřadu z roku 2020 skončilo rozvodem 40 % manželství, v průměru 13,7 let po uzavření sňatku. V polovině případů jde o společný návrh manželů, poté následují jako iniciátorky rozvodu ženy, samotní muži žádají nejméně často. Zajímavé je, že přibývá rozvodů ve věkové kategorii 40+. Za nejkritičtější období lze podle statistik považovat pátý až patnáctý rok manželství. 

Lainey Molnar, maďarská ilustrátorka glosující na Instagramu vztahy a postavení žen, zveřejnila nedávno obrázek. Brunetka s širokým úsměvem drží v ruce láhev sektu, vedle je v křesle zhroucená holka s ubrečenýma očima a červeným nosem, v ruce držící telefon. Ta první žena se rozchází po dlouhodobém vztahu. Ta druhá zažívá rozchod po pátém rande. 

Míra smutku a truchlení totiž může být opravdu paradoxně silnější u krátkodobého vztahu. V tom dlouholetém se na rozchod připravujete, nebývá to nečekané unáhlené rozhodnutí. Předchází mu řada pokusů o řešení, drhnutí třecích ploch, signálů, že to možná nedopadne. A rozchod pak může být vnímán jako svoboda. 

Prožít dospělý život v jednom spokojeném fungujícím vztahu je obdivuhodné. Tuhle životní kliku si však nemůžeme nárokovat všichni. Dlouhodobé vztahy ale nejsou všechno. Délka nevypovídá nic o tom, zda je vztah intenzivní, inspirativní, přínosný a jak zásadní pro náš život je. Mít v životě místo jednoho dlouhého vztahu několik kratších nijak nesnižuje jejich hodnotu. I krátké lásky mohou být věčné. A ani single život není prohra. Kromě toho existují i další formy soužití, ve kterých nám může být dobře.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 57 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Tiv | 25. 7. 2022 0:51

znám lidi, kteří si užívají manželství jen jako hernu, kde si mohou beze strachu ventilovat své toxické nálady, manipulovat, psychicky deptat a pomaloučku utýrávat ekonomicky závislého partnera a celé roky si se zrůdným potěšením vychutnávat, jak z něj vyprchává život. jeden mi, s arogancí jemu vlastní, řekl, cituji: je neuvěřitelný, kolik toho vydržela. schválně, co všechno ještě vydrží, než konečně chc...e, a já budu moct shrábnout barák. život je hra.
někdo prostě neodejde, protože si nedokáže představit jiný život, než peklo. ani, když mu přátelé nabízejí pomoc a předžvýkaná řešení.

+8
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Pinochet | 25. 7. 2022 10:13

"„Moje máma špatně nesla, že jsem odešla od manžela a rozvedla se,“ vypráví devětatřicetiletá Lenka. „Moje manželství ale bylo toxické, snažila jsem se ho kvůli synovi udržet, ale i moje terapeutka mi nakonec doporučila, ať si ve vlastním zájmu sbalím věci a odejdu. Pro moji mámu to byl problém, i když viděla, jak mocensky se ke mně manžel choval. Ve skutečnosti si myslím, že nešlo o mě. Dráždilo ji, že jsem se odhodlala k něčemu, co ona neudělala za celý život. Že ona je čtyřicet let v manželství s někým, s kým si vůbec nerozumí,“ uvažuje Lenka."

Buď. A nebo je jí líto, že si její opečovávané dítko vzalo toho vola, kterýho jí měsíce rozmlouvala, upíchla si s nim fakana a pak ho notně vyžilá stejně kopla do řiti, bez naděje na normální rodinu. Nakonec, kdo s nějakou perspektivou do budoucna by chtěl zahodit život s použitou čtyřicítkou s cizím parchantem?

-17
Reagovat