Slzy, odmítání toho druhého. Jak nejen před Vánoci dětem usnadnit pendlování mezi dvěma domovy

„Nebudu lhát. Bylo příšerně těžké toho dvouleťáčka na několik dní, později týden, někomu dát a nemít ho v péči. To jsem si musela hodně zpracovat. Strašně jsem tesknila. A když potom přišly takové jobovky jako zatrhnuté klíště a z něj borelióza nebo totální dehydratace a angína, když tatínek chtěl chodit po horách, tak jsem na něj nebyla nijak příjemná. Ale vždy jsme to řešili třeba přes zprávy, aby syn nic z toho neviděl, neslyšel,“ vypráví mi dvaatřicetiletá Veronika M., jak prožívala začátky střídavé péče, kterou si s bývalým partnerem od začátku rozchodu nastavili. 

Dohodli se, že syna bude odvážet vždy ten z rodičů, u kterého doba s dítětem zrovna končí. Aby se vyvarovali pocitu, že ten, kdo si syna přebírá, ho přijel vytrhnout z jeho aktuálního prostředí. „Chtěli jsme, aby ten, co ho zrovna předává, měl možnost ho na to pěkně připravit a měl pod kontrolou celou situaci od balení a oblékání až ke dveřím druhého. To si myslím, že byl dobrý tah,“ dodává.

Často se to však neobešlo bez slz. „Problém nastal, když se zavřely dveře a syn chtěl jít za tím odcházejícím rodičem. Tam bylo třeba to s ním hodně vykomunikovat, utěšit, snažit se ho rychle zaměstnat, něčím zaujmout. Nejdřív jsme zkoušeli volat, když mu bylo smutno, ale zjistili jsme, že je potom půl dne úplně zničený a plačtivý. Takže se spíš přešlo k tomu, že se synovi začalo vysvětlovat, že se ještě tolikrát vyspinká a bude s tatínkem,“ vzpomíná Veronika s tím, že vždy dávali synovi najevo, že táta ho má rád a chce s ním být. Období, kdy k němu syn nechtěl, trvalo jen chvíli a pomohlo ubezpečit, že intervaly u obou rodičů se mohou zkrátit nebo prodloužit, jak si bude přát syn. „Nejprve to bylo po třech dnech, když byl malinký, následně jsme to upravili na týden. Párkrát se to měnilo na čtrnáct dní, ale to syn sám uznal, že je na něj moc dlouhá doba,“ popisuje Veronika.