„Proč? Protože jsem to řekla!“ a další rodičovské věty, které už nechcete předávat dál

„Tobě tady nepatří ani klika od dveří!“ Když se mi můj kamarád T. svěřil, že tímto výkřikem ho v době puberty častovala jeho matka, nemohla jsem tomu uvěřit. Znala jsem jeho maminku, byla to laskavá a decentní dáma, neuměla jsem si představit, jak na svého syna křičí slova hodná zlé pohádkové macechy. Pak jsem si ale vzpomněla na věty, které jsem slýchala od své vlastní matky.

Jedna se mi opravdu zaryla pod kůži: „Počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“ Ani moje máma nebyla šílená matka z Kingova hororu Carrie, právě naopak, sama by potřebovala ochraňovat. Moje kamarádka V. pro změnu vzpomíná, že na prahu puberty, když velmi úzkostlivě řešila svůj vzhled, ji máma tu a tam setřela: „Moc se před tím zrcadlem nenatřásej.“ 

Až po mnoha letech, když jsem sama měla děti, jsem pochopila, odkud podobné výroky pramení: ne ze zloby, ale z vlastní úzkosti a bezradnosti, ze strachu o dítě, z pocitu, že to vůbec nezvládám. Maminka kamaráda T. byla samoživitelka se dvěma puberťáky a na konci měsíce často neměla ani na jídlo. Matka kamarádky V. se nejspíš nechala vést dobře míněným úmyslem vnuknout své dceři i jiné hodnoty než atraktivní zevnějšek. A moje máma? Asi se o mě ve skutečnosti bála. Ona sama kamarádek moc neměla, její druhý manžel ji od nich spolehlivě odříznul.

Z podobného soudku jsou hlášky, které bagatelizují názor dítěte a zkušenosti jeho vrstevníků označují za bezvýznamné: 

„Kdybys poslechl, nic by se ti nestalo.“

„Mě nezajímá, jakou známku dostali ostatní.“

„Kdyby ti řekli, ať skočíš z okna, tak skočíš?“ 

V těch všech případech se rodič pasuje do role jediného arbitra, nad jehož příkazy se nediskutuje. Dokonce ani nemá smysl nad nimi přemýšlet, důležité je jenom poslechnout. Málokterý rodič touží po tom, být ve své rodině obávaným totalitním vládcem, tahle silácká slova jsou většinou výsledkem bezradnosti a nedostatku jiných argumentů. To ale malé dítě neví. Slyší, co slyší. 

Za úplně nejhorší považuji ty hlášky, které dítěti nějakou formou zakazují projevovat emoce. 

„Nebreč, nebo ti ještě přidám!“

„Co brečíš? Mám tě plácnout, abys měl důvod?“

„Než se vdáš, tak se to zahojí.“

Umím si představit, že ve skutečnosti jsou tyhle drsňácké hrozby a šťouchance jenom dalším výrazem bezmoci, dospělý těžko snáší, že jeho dítě pláče, bolí ho to a chce to nějak zastavit. Jenže dítě slyší něco jiného: „Jenom já rozhoduju o tom, jaké pocity smíš dávat najevo. Tvůj brek všechny jenom obtěžuje. Za svou bolest si můžeš sám, takže smíš být akorát zticha.“

Avada kedavra! 

To samozřejmě neznamená, že rodiče se na své děti nesmějí za žádných okolností zlobit a mají se snažit navenek vypadat „sluníčkově“, i když s nimi uvnitř cloumá vztek. Taková snaha vede jen k tomu, že rodič působí neautenticky a nakonec mu přes veškerou snahu v kritickém okamžiku vyletí z pusy zlá zraňující slova. „Svou nevoli a nesouhlas musíme dětem srozumitelně sdělit – třeba jasným ne či zamračeným obličejem. Rozhodně bychom se neměli snažit usmívat a tvářit se přívětivě, když to tak necítíme,“ doporučuje psycholožka Pavla Koucká na webu Psychologie.cz. „Jedinou dlouhodobě udržitelnou cestou je stavět se k problémům čelem: přiznávat je a řešit, a své negativní emoce přitom dávat pokud možno kultivovaně najevo. A právě tomu své děti učíme. Vlastním příkladem i tím, co od nich očekáváme a vyžadujeme.“ 

Nejde tedy o to svůj vztek schovat a popřít, ale dát mu průchod způsobem, který dítěti neublíží. Třeba tak, že prostě pojmenujeme, co se v nás v tu chvíli děje: „Jsem hrozně naštvaná!“ „Teď se na tebe fakt zlobím!“ Dlouhodobě může pomoci (nejen při konfliktech s dětmi) třeba metoda mindfulness, která nás učí většímu uvědomění vlastních pocitů v daném okamžiku, takže se nenecháme smést tornádem vlastního vzteku. 

Rodiče se mohou zlobit na své děti a děti se mohou zlobit na rodiče. Hlášky, které nás zraňují, nejsou tak hrozné jen zdánlivě. Jsou stejně neprominutelné jako kletby z Harryho Pottera – „cruciatus“ nebo „avada kedavra“ – a narozdíl od nich skutečně fungují.