„Co brečíš? Mám tě plácnout, ať máš důvod?“ Jak nepředávat zraňující věty našich rodičů svým dětem
„Proč? Protože jsem to řekla!“ Možná jste se jako rodiče přistihli při tom, že vám v nějaké vypjaté situaci automaticky naskočily v hlavě věty, které jste slýchali jako malí od svých rodičů. A možná nezůstaly jen v hlavě, ale vylétly ven. Věty, kvůli kterým jsme se jako děti cítili leckdy zraněni, ukřivděni a nepochopeni.
„Tobě tady nepatří ani klika od dveří!“ Když se mi můj kamarád T. svěřil, že tímto výkřikem ho v době puberty častovala jeho matka, nemohla jsem tomu uvěřit. Znala jsem jeho maminku, byla to laskavá a decentní dáma, neuměla jsem si představit, jak na svého syna křičí slova hodná zlé pohádkové macechy. Pak jsem si ale vzpomněla na věty, které jsem slýchala od své vlastní matky.
Jedna se mi opravdu zaryla pod kůži: „Počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“ Ani moje máma nebyla šílená matka z Kingova hororu Carrie, právě naopak, sama by potřebovala ochraňovat. Moje kamarádka V. pro změnu vzpomíná, že na prahu puberty, když velmi úzkostlivě řešila svůj vzhled, ji máma tu a tam setřela: „Moc se před tím zrcadlem nenatřásej.“
Jak vychovat dcery, které změní svět
Jak vychovat dceru, aby jednou žila svobodně a rovnoprávně? Návod nabízí německá pedagožka a rodinná poradkyně Susanne Mierau v knize Manuál pro moderní mámy, kterou vydáváme i díky vaší pomoci. Pořiďte si první knihu Edice Heroine a podpořte i podcasty. Přidáváme tři výjimečné odměny: zážitkový kurz sebeobrany pro matky a dcery, signovaný plakát artdirektorky Heroine a drink s naší redakcí.
Nebreč, nebo ti přidám!
Až po mnoha letech, když jsem sama měla děti, jsem pochopila, odkud podobné výroky pramení: ne ze zloby, ale z vlastní úzkosti a bezradnosti, ze strachu o dítě, z pocitu, že to vůbec nezvládám. Maminka kamaráda T. byla samoživitelka se dvěma puberťáky a na konci měsíce často neměla ani na jídlo. Matka kamarádky V. se nejspíš nechala vést dobře míněným úmyslem vnuknout své dceři i jiné hodnoty než atraktivní zevnějšek. A moje máma? Asi se o mě ve skutečnosti bála. Ona sama kamarádek moc neměla, její druhý manžel ji od nich spolehlivě odříznul.
Foto: Ronja Jung, eurefamiliengeschichte.de
Rodič je taky člověk, často selhávající a bezradný. Jen u vlastních
rodičů si toho většinou všimneme, až když jsme sami dospělí. To ale
neznamená, že tahle slova, vyřčená bez skutečného úmyslu zranit,
nezanechávají celoživotní stopy. Moje kamarádka V. má dnes, ve svých
čtyřiceti, doma jediné zrcadlo, maličkou plochu na dvířkách skříňky v
koupelně. A skoro nikdy se do něj nedívá, ani při čištění zubů. A já se
dodnes ohlížím přes rameno v obavách, že mě blízcí lidé „prokouknou“,
zjistí, jaká jsem „doopravdy“ a s hrůzou nebo znechuceně se ode mě
odvrátí. Ať těmi slovy máma tenkrát myslela cokoli, spolehlivě zasáhla
cíl, který nejspíš vůbec zasáhnout nechtěla.
Říkám těmhle větám „kletby“. Mají nad námi moc jako nějaké zlé kouzlo. Když je zaslechneme v dětství nebo v pubertě, dokážou vyčarovat celoživotní mindrák nebo pocit jakéhosi úkolu, který se znovu a znovu marně snažíme splnit. Když moje dcery dorůstaly, byla jsem pevně rozhodnutá neposlat žádnou takovou kletbu do další generace. Nikdy jsem jim neřekla „jsi taková a taková“, nikdy jsem jim neřekla „jen počkej, až…“. Nemůžu ovšem vyloučit, že jsem - při nejlepší vůli to nedělat - neuložila do podvědomí svých dětí nějaké jiné prokletí.
Jak vychovat dcery, které změní svět
Manuál pro moderní mámy můžete podpořit na Hithitu.
Jsou i menší kletby, které vypadají neškodně a omíláním po generace se zdají tak vyprázdněné, že už nevnímáme jejich skutečný smysl. I ty zasahují a zraňují. Jedna z nejčastějších je: „Proč? Protože jsem to řekla!“ Umím si velmi dobře představit situaci, ve které věta zazní. Je to chvíle plná napětí, kdy se jako rodič snažíte splnit pět povinností naráz. Už desetkrát předtím jste dítku vysvětlili, proč je třeba v tuhle chvíli vypnout počítač nebo začít uklízet hračky. Moc dobře víte, že svým „ale proč?“ jenom odsouvá činnost, do které se mu nechce, a že další diskuse by nevedla k žádnému smysluplnému výsledku.
Jenže odpověď „protože jsem to řekla!“ nastoluje mentalitu absolutní autority. „Nemá smysl přemýšlet vlastní hlavou,“ říkáme tím dítěti. „Já jsem ten, kdo poroučí, a ty můžeš jenom poslouchat. Můžu ti přikázat sebevětší nesmysl a ty to uděláš. Tvůj názor nikoho nezajímá.“
Tahle silácká slova jsou většinou výsledkem bezradnosti a nedostatku jiných argumentů. To ale malé dítě neví. Slyší, co slyší.
Z podobného soudku jsou hlášky, které bagatelizují názor dítěte a zkušenosti jeho vrstevníků označují za bezvýznamné:
„Kdybys poslechl, nic by se ti nestalo.“
„Mě nezajímá, jakou známku dostali ostatní.“
„Kdyby ti řekli, ať skočíš z okna, tak skočíš?“
V těch všech případech se rodič pasuje do role jediného arbitra, nad jehož příkazy se nediskutuje. Dokonce ani nemá smysl nad nimi přemýšlet, důležité je jenom poslechnout. Málokterý rodič touží po tom, být ve své rodině obávaným totalitním vládcem, tahle silácká slova jsou většinou výsledkem bezradnosti a nedostatku jiných argumentů. To ale malé dítě neví. Slyší, co slyší.
Za úplně nejhorší považuji ty hlášky, které dítěti nějakou formou zakazují projevovat emoce.
„Nebreč, nebo ti ještě přidám!“
„Co brečíš? Mám tě plácnout, abys měl důvod?“
„Než se vdáš, tak se to zahojí.“
Umím si představit, že ve skutečnosti jsou tyhle drsňácké hrozby a šťouchance jenom dalším výrazem bezmoci, dospělý těžko snáší, že jeho dítě pláče, bolí ho to a chce to nějak zastavit. Jenže dítě slyší něco jiného: „Jenom já rozhoduju o tom, jaké pocity smíš dávat najevo. Tvůj brek všechny jenom obtěžuje. Za svou bolest si můžeš sám, takže smíš být akorát zticha.“
Jakse zbavit svých stereotypů a vychovat dcery, aby jednou žily svobodně a rovnoprávně? Jak jim dodat odvahu? To se brzy dozvíte, Manuál pro moderní mámy. Jak vychovat dcery, které změní svět je první kniha z edice Heroine. Podpořte její vydání a podcasty na Hithitu!
Avada kedavra!
To samozřejmě neznamená, že rodiče se na své děti nesmějí za žádných okolností zlobit a mají se snažit navenek vypadat „sluníčkově“, i když s nimi uvnitř cloumá vztek. Taková snaha vede jen k tomu, že rodič působí neautenticky a nakonec mu přes veškerou snahu v kritickém okamžiku vyletí z pusy zlá zraňující slova. „Svou nevoli a nesouhlas musíme dětem srozumitelně sdělit – třeba jasným ne či zamračeným obličejem. Rozhodně bychom se neměli snažit usmívat a tvářit se přívětivě, když to tak necítíme,“ doporučuje psycholožka Pavla Koucká na webu Psychologie.cz. „Jedinou dlouhodobě udržitelnou cestou je stavět se k problémům čelem: přiznávat je a řešit, a své negativní emoce přitom dávat pokud možno kultivovaně najevo. A právě tomu své děti učíme. Vlastním příkladem i tím, co od nich očekáváme a vyžadujeme.“
Nejde tedy o to svůj vztek schovat a popřít, ale dát mu průchod způsobem, který dítěti neublíží. Třeba tak, že prostě pojmenujeme, co se v nás v tu chvíli děje: „Jsem hrozně naštvaná!“ „Teď se na tebe fakt zlobím!“ Dlouhodobě může pomoci (nejen při konfliktech s dětmi) třeba metoda mindfulness, která nás učí většímu uvědomění vlastních pocitů v daném okamžiku, takže se nenecháme smést tornádem vlastního vzteku.
Rodiče se mohou zlobit na své děti a děti se mohou zlobit na rodiče. Hlášky, které nás zraňují, nejsou tak hrozné jen zdánlivě. Jsou stejně neprominutelné jako kletby z Harryho Pottera – „cruciatus“ nebo „avada kedavra“ – a narozdíl od nich skutečně fungují.
Aktuální číslo
- Jak se měníme, když nám do života vstoupí děti? A jak ony změní svět?
- Rozhovor Josefa Šlerky s novinářkou Sašou Uhlovou
- Pasivní agrese. Jak ji poznat a jak na ni reagovat?
- Kolem 50. roku řeší ženy různorodé problémy spojené s přechodem. Jejich péči ale potřebují také jejich příbuzní. Jak se s takovou zátěží vyrovnat?
