Zdravotní sestra zabíjela? Série Podezření ukazuje, jak rychle soudíme
V českém kontextu nevídaně kvalitní televizní minisérie Podezření klade nejen standardní detektivní otázku, zdali je zdravotní sestra vinna z vraždy několika pacientů, ale hlavně na základě čeho jsme schopni uvěřit, že je obviněný člověk vinen. Jeden z vůbec nejlepších domácích počinů posledních let exceluje komplexním scénářem, soustředěnou moderní režií, působivou atmosférou a přesvědčivými hereckými výkony všech hlavních postav.
Chladná a odtažitá zdravotní sestra Hana Kučerová (Klára Melíšková) není příliš populární mezi kolegyněmi ani pacienty. Přátele nemá žádné a už dlouho žije sama se svou dospělou dcerou Terezou (Denisa Barešová). Nejčastější formou komunikace mezi nimi je hádka. Nikdo z okolí moc neví, co Hana dělá ve volném čase, známá je jedině podivínskou spiritualitou, v níž se kombinuje křesťanství (náboženský obraz na stěně v ložnici) s ezoterikou (pravidelné návštěvy kartářky).
Scenárista Štěpán Hulík s debutujícím slovenským režisérem Michalem Blaškem nás nahlodávají pochybnostmi a zkoušejí hranice toho, jak rychle jsme schopni odsoudit někoho z vraždy jen proto, že je nám nesympatický.
Sestra je svědomitá a své povinnosti v nemocnici plní, ale po desítkách let praxe už hodně rutinně. K pacientům si nevytváří vztah, a když jde o jejich bezpečí, raději je přiváže k posteli, než aby je musela někde neustále nahánět. Na začátku minisérie zemře bezprostředně po její kontrole jedna ze seniorek a pro většinu lidí není těžké ihned uvěřit, že Hana Kučerová by ji byla schopna nenápadně zavraždit. Společně s okolím tomu zákonitě začne věřit i divák; přeci jen se většina z nás s nějakou takovou nepříjemnou sestrou v nemocnici setkala. Scenárista Štěpán Hulík (tvůrce seriálů Hořící keř a Pustina) s debutujícím slovenským režisérem Michalem Blaškem nás nahlodávají pochybnostmi a zkoušejí hranice toho, jak rychle jsme schopni odsoudit někoho z vraždy jen proto, že je nám nesympatický.
Sledovali jste seriál Podezření?
Doktor Vaculík (Ivan Trojan) sloužící na dané směně jako první znejistí ohledně toho, zdali sestra postupovala v léčbě pacientky správně. Při zpětné kontrole pak zjistí, že infuze podaná pacientce z rukou Kučerové vůbec neobsahovala kalium. A přesto ho měla žena v těle tolik, že právě tato látka mohla způsobit její smrt (hladina draslíku ovšem prudce stoupá hlavně PO smrti). Vaculík s Kučerovou pracuje dlouhé roky a pevně věří, že se při aplikaci infuze mohla jen splést. Navrhuje Hanu pro jistotu přemístit na jiné oddělení, a celou záležitost tak uzavřít.
S tím odmítá souhlasit ambiciózní ředitel nemocnice (Petr Lněnička). Celý případ nechá prošetřit policií a cíleně ho zmedializuje tak, aby se on stal v očích veřejnosti hrdinou před nadcházejícími komunálními volbami a na Vaculíka s Kučerovou dopadla špína. Roztočí se kola nepříjemného soudního procesu, který klade otázky nejen ohledně viny, ale také stavu zdravotních služeb v České republice.
Ticho a hluk nemocničních prostor
Seriálu se daří sugestivně zpracovávat atmosféru nemocnice a posléze také soudních síní i osamělých domovů osamocených postav. Jako by se vše v rámci seriálu odvíjelo od povahy hlavní hrdinky – veškerá audiovizuální stránka rovněž působí nanejvýš precizně, až skutečně chladně. Postavy vnímáme jako neosobní figurky na komplikované šachovnici okolností; až když jde opravdu do tuhého, vidíme je zblízka, lidské, zranitelné a odhodlané něco se svou náročnou životní situací dělat.
ZBRUSU NOVÝ FINMAG
Právě vyšlo nové číslo vašeho oblíbeného magazínu. Má novou šéfredaktorku a novou tvář. Je pěknější na pokoukání, čtení zůstalo. A ti dva lidé na úvodní fotce, i když to dobře maskují, to jsou největší žraloci v českém nakladatelském byznysu. Jako fakt.
Mimika i pohyby Kučerové jsou skoro robotické, jako by žila jen ze setrvačnosti, bez větších výkyvů nálad – žádný velký smutek ani skutečná radost. Žije takříkajíc na neutrál. Jedinou její silnější emocí mimo proces vyšetřování je vyjádření, že by si ráda „našla chlapa“. V momentě, kdy ji na rande pozve sympatický stavbyvedoucí (Jiří Štrébl výjimečně v kladné roli), se ale odměřeně obrátí a tvrdí, že „nikoho nehledá“. Pro diváka je těžké si hrdinku oblíbit, přestože s ní trávíme od začátku seriálu většinu stopáže a procházíme s ní dějem. Tím se zajímavě popírá základní scenáristická poučka, která má pomoct divákovi s napojením na hlavní postavu. Musí se totiž vyskytovat na obrazovce či plátně od začátku, abychom děj poznávali skrz ni. V tomto seriálu to platí, přesto je náročné s Kučerovou jakkoli sympatizovat.
Na konci každého dílu se pak objeví stylizovaná část s normalizační československou hudbou. Tvůrce hudby Jonatán Pastirčák nám alespoň na moment po tom hodinovém intenzivním stresu dovolí vydechnout a zpracovat, co se to před námi odehrálo.
Sociální sítě vs. kruté maloměsto
Jako jeden z mála kriminálních českých seriálů současnosti se Podezření neodehrává v hlavním městě – přesouváme se do blíže neurčeného města Ostrov, z nějž poznáváme víceméně jen nemocnici, obchůdek, přírodní koupaliště a dům Hany Kučerové se zahradou.
„Sám pocházím z malého města a na jiném maloměstě teď žiju se svojí rodinou. Je to prostředí, které důvěrně znám a vnímám ho jako mikrokosmos odrážející něco většího. Věci, které se jinde odehrávají anonymně, třeba na sociálních sítích, můžete na vesnici či maloměstě rozehrát zcela konkrétně, prostřednictvím lidských tváří. Že někoho znáte roky a pak jste schopný se otočit na pětníku a plivnout svou nenávist danému člověku do tváře, má jinou sílu a jinou emoci než anonymní přestřelky na internetu,“ řekl scenárista Hulík pro server Totalfilm.
Městečko skutečně působí na kameře spíše jako svět sám pro sebe. Tahle uzavřenost nicméně dává v rámci seriálu smysl, protože v dalších dějových zvratech ukazuje, jak právě místo, kde se všichni znají se všemi, může stvořit příležitost pro lidový soud a nenávist. Nejednou jsem si vzpomněl na dánský Hon (2012) s Madsem Mikkelsenem, kde také sledujeme osobu obviněnou z něčeho, co možná spáchala a možná ne, ale celé její okolí už dopředu předpokládá vinu a nechá za to hrdinu či hrdinku pykat. V českém seriálu navíc hněv společnosti nedopadne na samotnou Hanu, toho času ve vazbě, ale na její dceru. I dceři Tereze je normální život odepřen, protože jí všichni musejí dát najevo, jak její matku nenávidějí.
Podobně jako u Pustiny scenárista Hulík někdy zobrazuje většinovou reakci na komplexní zločin, který se teprve musí rozřešit, dost schematicky. Jeho veřejnost je vždy pobouřená a vždy připravená nenávidět. Na druhou stranu sevřená třídílná minisérie potřebuje trochu zkratku a po takhle přímé konfrontaci jsme i my diváci nucení přemýšlet, jestli se náhodou občas neunáhlujeme v soudech.
Sociální aspekt tragédie
Úplně nejvíc na minisérii oceňuji zohlednění socio-ekonomického statusu postav. Ve většině českých filmů povolání hrdinů ani neznáme nebo tvoří jen kulisu, protože to hlavní jsou romantické vztahy a osobní problémy a peripetie. Hulík jako jeden z mála českých autorů zařazuje práci a ekonomické závazky jako určující aspekty charakterů. Běžný český film se nám snaží říct, že sice musíme chodit do práce, ale za ní nás čeká reálný život. Většina diváků to nicméně zná z vlastní zkušenosti naopak. V práci tráví osm hodin denně, pět dní v týdnu a někdy mnohem déle, a vzácný víkend využívají k odpočinku, ne k rozebírání svých vnitřních bojů a zmařených ambicí, jak se to stává v českých filmech.
Zde nám pomáhá rozdělení scénáře na dvě zásadní linky, které se táhnou a rozvrstvují až do samotného finále. Tou první je linka procedurální, kde se řeší složitý a táhlý soud s Hanou Kučerovou, ve kterém vystupují jako svědci již známé postavy a popisují její komplikovaný vztah k pacientům i ke kolegům, což zdánlivě nahrává její vině.
Zároveň se její právní zástupce, advokát Novák (vynikající Miroslav Hanuš), snaží dobrat pravdy. I jeho od začátku rámuje sociální zázemí. Evidentně není dle bytu, auta ani oblečení finančně zajištěný, jak bychom to čekali od klasického advokáta. Záměrně je ukazován jako trochu nemotorný a sám sebou nejistý. Koženou brašnu tahá jako nějaké sisyfovské závaží, kde neustále něco hledá, ale nenachází. Od začátku je ale důsledný a případu dává maximum. Jednak Kučerové věří, jednak cítí příležitost, že by se v případě úspěchu na tak intenzivně medializovaném příběhu mohl kariérně posunout dál. Hanušův výkon je nenápadný, založený na civilním herectví, ale podobně jako celý seriál ve zpětném pohledu působí sevřeně a silně, mnohorozměrně.
Druhou rovinou je pak linka sociální, ve které sledujeme dceru Kučerové, Terezu, jak se snaží zachránit rodinnou ekonomickou situaci. Bez práce, bez větších úspor a z vazební věznice totiž nejde splácet hypotéku ani rozjetou rekonstrukci jejich domu. Mrazivě si zde připomínáme, že zdravotní sestra s mnohaletou praxí si z výplaty v tak náročné profesi nebyla schopná zařídit důstojný život. Jak bychom mohli od sester očekávat empatický přístup k pacientům, když zároveň řeší, jak tento měsíc zaplatí hypotéku? Jak může Kučerová plně žít svým povoláním, když zároveň zuby nehty podporuje dceru na vysoké škole? Tereza se v tu dobu kromě obálek s upomínkami trápí tím, že z vazby dostává od matky jen praktické rady ohledně financí a údržby domu a nikdy ani slovo útěchy nebo mateřské lásky.
Vypadají divně, to budou pachatelé
Nejsilnějším motivem v Podezření nakonec není ono divácky atraktivní téma „vraždící zdravotní sestry“, ale lidská schopnost házet vinu na ty, kteří působí jaksi jinak. Štěpán Hulík zkoumal mnoho skutečných sester obviněných z podobných zločinů a vyjádřil se k nim následovně: „Zaujal mě také fakt toho, jak ve většině těch případů vycházeli novináři vstříc jakési primitivní ‚veřejné poptávce‘: ti lidé byli vinní už tím, že vypadali „divně“, nebyli dost příjemní nebo společenští. Začal jsem si ty jednotlivé případy rešeršovat a postupně jsem došel k přesvědčení, že se mi tady nabízí příležitost vyprávět dobrý příběh.“
Ano, i Podezření totiž vypráví hlavně o nepromyšleném odsouzení šmahem a bez ohledu na okolnosti. Někdo je mi od pohledu nepříjemný, nesplňuje moji normu toho, jak vypadá „kvalitní člověk“, ten to určitě udělal. Je to zajímavý příspěvek do dlouhotrvající debaty o presumpci neviny. Pokud nedokážeme nejdřív předpokládat, že je někdo nevinný, jak můžeme dojít k morálně správným výsledkům?
Cvičení v empatii
Hana připomíná lidi, se kterými jsme se v pracovním či školním životě všichni setkali, ale raději bychom na to zapomněli. Chladné, odcizené kolegy či vedoucí, kteří na každou snahu o sblížení reagují jízlivou poznámkou nebo odbytím a raději se věnují své práci. O to přece v zaměstnání ale jde? Není zásadní se pořád jen usmívat a rozdávat radost, ale poctivě odvést zadanou práci. Tím se alespoň Kučerová obhajuje, když se jí její minulé chování vrací jako bumerang.
Hulík a Blaško vytvořili seriál na celosvětové úrovni. Nepodbízivě, a přesto působivě vypovídá o zcela zásadních a často opomíjených věcech: všichni jsme trochu pochroumaní, ale na problémy z minulosti reagujeme různě. Takže až se příště setkám ve svém profesním životě se silně odtažitou osobou, možná si vzpomenu právě na tuto skvělou minisérii. A zkusím svoje předsudky někam daleko zahodit.
Neviděli jste seriál? Zhlédnout celou sérii je stále možné v ivysílání České televize.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
