Veronika bodla muže nožem do srdce, na místě zemřel. Jak se žije s vědomím, že jste někoho zabili

Třicátnice Veronika vyrůstala v rodině, kterou ničil alkohol a domácí násilí ze strany nevlastního otce. Sebepoškozovala se, už v pubertě začala utíkat z domu a brát drogy. Kolotoč útěků, návratů a krádeží dočasně zastavil první, půlroční pobyt za mřížemi. Po propuštění se Veronice narodili synové František a Petr. Máma jí pomohla sehnat bydlení, když ve vězení skončil jejich táta. Klukům byl rok a půl a tři roky, když se Veronika dopustila zločinu, který už z hlavy nevymaže. Byla v té chvíli pod vlivem pervitinu a na návštěvě u známých se dostala do sporu s drogově závislým mužem, který byl známý svou prchlivou povahou.

„Bylo mi dvacet dva, jemu skoro čtyřicet. Tak jsem si pro jistotu vzala na obranu nůž. Venku mě začal mlátit a já, jak jsem byla zfetovaná, jsem ho jednou ranou bodla do srdce. Na místě zemřel,“ vzpomíná. „Je to šok. I v danou chvíli si říkáte, že to není možný. To takhle nemůže být. To se nestalo. Ale postupem času vám dochází, že se to opravdu stalo. A že čas zpátky nevrátíte. Měla jsem potřebu vyvolávat duchy, abych se mu omluvila, abych mu řekla, že jsem to takhle nechtěla.“

Ve vězení strávila osm let. Část té doby vychovávala syny její máma, která ale v necelých šedesáti zemřela. Potom byli kluci u pěstounů. Veronika věděla, jak důležité je zvládnout první týdny po propuštění. „Problém je, že vyjdete z basy, máte záznam v trestním rejstříku a práci jen tak nedostanete. Navíc vás propustí z vězení bez prostředků. Já jsem dostala po osmi letech ve vězení při odchodu čtyři tisíce sto. S tím musíte nějak začít. Sežeňte si za to bydlení, ošacení, jídlo, hygienu. To se nedá. Vy se samozřejmě můžete zaregistrovat na pracák, ale tam dostanete první dávku až za měsíc,“ popisuje drsnou realitu.

Jak Veronika zvládla nespadnout znovu do drog? Čím se dnes živí a jak vzpomíná na svou mámu? Co dělá pro to, aby splatila svůj dluh veřejnosti, pozůstalým i státu? Přečtěte si rozhovor na webu Heroine.cz.