Dívka se vzácným onemocněním toužila po školce. Místo jí nabídla dětská skupina, zařídila i asistentku

„Dobrý den, pojďte dál,“ špitne laskavá drobná blondýna, zatímco se jí mezi nohama motá asistenční pes. Procházím kuchyní do obývacího pokoje, kde na světlém semišovém rozkládacím gauči leží malá dívka zabalená v dece. Na můj pozdrav se jen široce usměje a zamrká. Jmenuje se Nikolka a právě doma prochází rekonvalescencí po operaci kyčle. Od narození se totiž potýká s leukodystrofií, vzácným onemocněním, které postihuje pohybový systém. „Ona rozumí, měla by být mentálně šikovná, ale nemluví a má potíže s polykáním nebo pohybem,“ vysvětluje její matka Nela, ona blondýna. „Umí se ale plazit, takže se snaží dělat vše, co její tři sourozenci,“ směje se a dodává, že se Nikolka sama vyšplhá na gauč nebo jezdí po břiše na skateboardu. „Její sourozenci jsou jí velkým motorem a chce dělat všechno s nimi,“ dodává.

Když před časem Nikolčini sourozenci začali chodit do jedné ze šternberských dětských skupin, byla smutná, že ona sama nikam nedochází. Rodiče se snažili jejímu přání vyhovět, byl však problém najít mateřskou školu, která by Nikolku přijala. „Je sice jedna speciální školka v Olomouci, ale nechtělo se nám tam denně dojíždět. Čtrnáct dní v měsíci s ní totiž jezdíme sto kilometrů denně na rehabilitaci,“ vysvětluje maminka Nela. Nakonec se na Nikolku usmálo štěstí. Organizace Ecce Homo, která ve Šternberku několik dětských skupin provozuje, totiž Nele umístění Nikolky sama nabídla, aby splnila jeden z dívčiných dětských snů.

Individuální péče

Je babí léto, svítí slunce a Pavlína Kráčmarová, ředitelka organizace Ecce Homo, mě vede na zeleň bohatým areálem šternberské psychiatrické léčebny. V jedné ze žlutě omítnutých historických vilek totiž sídlí dvojice dětských skupin organizace Ecce Homo. Mezi dveřmi nás vítá starší kuchařka oděná v bílém a dává si před ústa prst. Máme být potichu. Oběd skončil a děti se snaží pod pestrobarevnými peřinkami usnout. Pavlína otevírá dveře jedné z místností, již zdobí barevný dětský nábytek a po obvodu visí výkresy.

Organizace dříve provozovala předškolní kluby pro děti, které se nedostaly do klasické školky. S novou legislativou pak zřídila dětské skupiny. Ty se od mateřských škol odlišují zejména počtem dětí na pracovníka. Zatímco ve školce je čtyřiadvacet dětí na jeden a půl pracovníka, v dětské skupině jsou dva lidé na dvanáct dětí. Poskytují individuální péči a ty od Ecce Homo jsou zaměřeny na velmi malé děti, které pak pokračují právě do klasických mateřských škol. „My se zaměřujeme na děti do čtyř let,“ vysvětluje Kráčmarová a dodává, že většinu dětí tvoří běžné děti, je zde však místo i pro ty z náročného prostředí nebo s vyšší mírou podpory. „Máme děti z pěstounských nebo sociálně vyloučených rodin, měli jsme také ukrajinské nebo vietnamské děti,“ vypočítává. Dětské skupiny pod křídly organizace jsou čtyři a za jedno dítě účtuje dva a půl tisíce. Rodiny, které si to nemohou dovolit, získají sociální stipendium a školkovné neplatí.

Vnímavé děti

V případě Nikolky, jejíž sourozenci do některé z dětských skupin chodili, organizace jejím rodičům navrhla, že pro Nikolku najme potřebnou asistentku s tím, že náklady na ni rozdělí mezi sebe a rodinu. Ačkoliv totiž stát finance na takovou pomoc v případě klasické školky poskytuje, pro dětské skupiny tyto podmínky neplatí. A děti se speciálními potřebami nemají na asistenta v jejím prostředí nárok. „My se to snažíme usilovně změnit,“ říká Kráčmarová. Právě dětské skupiny by totiž vzhledem k maximálnímu možnému počtu dvanácti dětí mohly být pro mnohé znevýhodněné děti řešením. Výdaje spojené s péčí o Nikolku jsou totiž pro rodinu astronomické. Jen za cvičení měsíčně zaplatí přes dvacet tisíc korun. Velkou pomocí jsou rodině nadace i běžní lidé. „Lidi jsou strašně hodní. Jinak by to člověk nezvládl.“

A jak se ukázalo, život se nezměnil k lepšímu jen Nikolce, ale i jejím novým spolužákům. „Ostatní děti ji berou báječně. Jsou extrémně vnímavé, chtějí si pomáhat. Berou Nikolku jako kamarádku, která občas potřebuje něco podat a pomoci,“ vysvětluje ředitelka organizace. „Děti se s ní snaží i neverbálně komunikovat, chodí jí i samy od sebe dávat napít,“ doplňuje ji maminka Nela. „V dětské skupině mají programové týdny, kde se děti učí barvy nebo jídlo a Nikolka se to pak učí spolu s nimi. Je moc fajn, že člověk nemusí všechno dělat sám,“ dodává, zatímco se Nikolka zachumlaná pod dekou směje. A na hlavě jí sedí princeznovská korunka.

Přestože má Nela čtyři děti, z nichž Nikolka vyžaduje neustálou péči, pracuje nadále jako lékařka na zkrácený úvazek v místní nemocnici. Nejen kvůli značně napnutému rodinnému rozpočtu, ale především kvůli odpočinku od starostí doma. „Máme úžasnou rodinu, která nám s hlídáním pomáhá, jak se dá. Abych mohla chodit do práce. Jinak bych se asi zbláznila,“ směje se. Přiznává, že péče o dítě s takovým zdravotním hendikepem není jen náporem na psychiku, ale i manželství. „Člověk má různá období, musí si ujasnit, co vlastně chce,“ dodává. Manželovi nedávno pomohlo udělat si tetování. Sám pro sebe. Nela se zase začala zajímat o zdravou stravu a vrátila se ke čtení. Když se Nely ptám, co by rodině nejvíc pomohlo, odpovídá pohotově, že odlehčovací služby. „Abychom si jednoduše ulevili.“ To se však dosud ze systémového pohledu zdá jako sci-fi.

Z uprchlice asistentkou pedagoga

Před sídlem organizace Ecce Homo si zapaluji cigaretu a slibuji sám sobě, že to je skutečně jedna z těch posledních. Můj vnitřní dialog naruší nenápadná žena s kočárkem pro dvojčata, která se blíží k vchodovým dveřím a zdraví mě. „Chci vám toho hodně říct,“ říká nesměle. Nataliia je matka čtyř dětí. Do Šternberku přišla z Černigivské oblasti ve válkou zmítané Ukrajině před dvěma roky v červnu. „Prostě to tak vyšlo. Sedla jsem do autobusu a vystoupila, kde zastavil,“ vzpomíná. Pavlína Kráčmarová na ni narazila náhodou, když ji a její rodinu v rámci pomoci uprchlíkům ubytovala. „Mám pedagogické vzdělání a osm let jsem pracovala jako učitelka na základní škole,“ vypráví Nataliia. Když se to dozvěděla Pavlína Kráčmarová, vyjevil se jí v hlavě nápad – nabídnout Nataliii práci v nově vzniklé skupině pro ukrajinské děti. Počet příchozích dětí v moravské obci totiž raketově narůstal. A Nataliia dnes neskrývá vděk. Kráčmarová totiž v jejích počátcích v nové zemi vyřešila mnoho z nejpalčivějších problémů. Půl roku zde žila bez manžela. To, že mohla pracovat a zároveň pečovat o své děti, se proto zdálo jako nečekaný sen. Starší syn nastoupil do školy, mladší do dětské skupiny.

„S rodiči přišlo z Ukrajiny do Šternberku hodně předškolních dětí. Co teď? Rodiče byli ve velkém stresu ohledně práce a bydlení, a tak jsme se rozhodli pro tyto děti založit klubík a poté dětskou skupinu,“ popisuje Kráčmarová. Děti tak nebyly bezprizorní a započaly práce na jejich rychlé integraci do české společnosti. „Pro nás byl obrovský přínos, že Nataliia mluví ukrajinsky. My bychom se s dětmi nedorozuměli. Hodně jim pomohla s adaptací, měly v ní oporu,“ hodnotí. Děti měly stejný program jako ostatní skupiny, navíc byla jen Nataliiina jazyková podpora. Proto se po čase dařilo děti přirozeně integrovat k těm českým a dnes už všechny ukrajinské děti chodí do klasických mateřských škol.

Nataliii práce v dětské skupině přinesla jedinečnou příležitost, jak se stát takřka obratem součástí šternberské komunity. „V počátku jsem vůbec neuměla česky. S kolegyněmi jsem komunikovala výhradně přes překladač,“ směje se. Později vešla Nataliia přirozeně do kontaktu i s dětmi českými a češtinou. Udělala si kurz asistenta pedagoga, aby se mohla věnovat právě dětem, jako je Nikolka. A navíc – Nataliii se ve Šternberku líbí a plánuje v obci zůstat natrvalo. „Je tu čisto, bezpečno, děti chodí na tenis, plavání a další kroužky. Mají bezvadné učitele. Prostě všechno, co je pro maminku důležité. Jsem za všechno moc vděčná,“ dodává.

Komplexní podpora

Ecce Homo se nevěnuje jen dětským skupinám. Rodinám s dětmi poskytuje komplexní služby. Práce organizace je založena na tzv. case managementu, kdy jeden z pracovníků rodinu jako případ drží pod svými křídly a spolu s kolegy se snaží řešit její problémy komplexně.

Terénní pracovníci včasné péče tak například jezdí za miminky, aby jejich rodiče naučili, jak o děti pečovat. „Včasnou péči máme přidruženou k sociálním službám. Pracovníci nejprve zmapují potřeby rodiny, diagnostikují psychomotorický vývoj dítěte a na to navážou nácviky s maminkou. Vyrábíme si hračky, které pak mamince půjčíme a příště jí zase dáme novou,“ říká Kráčmarová, zatímco mi ukazuje podomácku vyrobený tetris z plat na vajíčka. Doplňuje, že hračky děti rozvíjejí a rodiny, s nimiž pracují, nejsou na takové pomůcky zvyklé. „Jsou to rodiny nebo samoživitelé, kteří neměli vzory ve svých rodičích, případně žili v ústavní péči,“ popisuje. Organizace pro navazování kontaktů využívá finskou psychoterapeutickou metodu Otevřeného dialogu, jejímž cílem je navození hluboké důvěry a vztahu s klienty. To je zásadní zejména v situaci, kdy Ecce Homo do rodiny pošle Oddělení sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) jako kontrolu.

Organizace se při práci potýká s řadou legislativních bariér, například s neexistencí podpůrných pozic. „Dětské skupiny jsou často vnímány jako služba pro vyšší střední třídu. Jsou totiž pro rodiny dost drahé. To se my nyní snažíme změnit. Je potřeba, aby byly nízkoprahové,“ zdůrazňuje Kráčmarová. Přestože školkovné v dětských skupinách Ecce Homo je nejnižší široko daleko, pro některé z rodin je výdaj spolu s poplatky za stravu nepřekonatelný. Jednou z podmínek navíc je, že rodiče dětí musejí pracovat či mít potvrzení z Úřadu práce o evidenci. To pak může být překážkou v případě dětí ze sociálně vyloučených rodin. „Proto spolupracujeme na novelizaci zákona o dětských skupinách přes Platfromu pro včasnou péči,“ uzavírá Kráčmarová. Zaklapne počítač, sbírá osobní věci a vyráží k autu. Jsou tři odpoledne a ji čeká ještě spousta práce v terénu.