Marilyn Monroe, nejlepší kamarádka a bojovnice za LGBT+ práva. Odkaz slavné herečky si nezaslouží být jen symbolem smyslnosti

Za několik dnů mě čeká svatba nejlepší kamarádky. Jako budoucí družička jsem si tedy kromě šatů před pár týdny pořídila i odpovídající obuv: páskové sandálky ve zlaté barvě od jedné nejmenované značky. Připadaly mi jednoduše nádherné. Asi proto jsem si u jejich nákupu ani nestačila všimnout, že pocházejí ze speciální kolekce věnované ženě s patrně nejznámějším obličejem světa. 

Když jsem doma zásilku rozbalila, vykoukla na mě červená krabice s jednou z jejích generických fotografií. Marilyn Monroe. S rudou rtěnkou, platinovým mikádem a koketujícím úsměvem, který se postupem času stal stálicí nejen filmového plátna, ale také každé správně kýčovité halloweenské párty, čekárny u doktora nebo pracovní zasedačky. Stejně, jako její podobizna s ostře růžovou pletí a účesem barvy zvýrazňovače, jak si Monroe v roce 1962, v rok její smrti, vysnil Andy Warhol. Marilyn se stala tak všudypřítomnou, že už ji ani doopravdy nevidíme. Jednou za čas dostaneme příležitost se dojmout nad jejím osudem skrze filmové či seriálové zpracování, jehož největším lákadlem bývá možnost srovnat nedotknutelnou Marilyn s herečkou, která se ujala jejího ztvárnění, a dospět k lehce ironickému závěru, že „ta pravá byla jen jedna“.

Kdyby ve svých šestatřiceti letech tragicky nezemřela (o skutečné příčině její smrti se dodnes vedou debaty a vznikají konspirační teorie), oslavila by dnes Marilyn stovku. To z ní dělá vrstevnici například legendárního britského dokumentaristy a přírodovědce Davida Attenborougha, který se svého trojciferného jubilea dožil před pár týdny. Nebo britské královny Alžběty II., která je na rozdíl od lascivního obrazu Marilyn do paměti většiny současníků a současnic uložena jako milá stará paní v barevných kloboucích.

Když se Monroe v roce 1926 narodila v Los Angeles, ještě si nikdo pořádně neuvědomoval nebezpečí teprve několik let existující nacistické strany Německa a newyorská burza byla považována za nekonečně rostoucí továrnu na peníze. V Marilyně rodném městě, které bylo ve srovnání s New Yorkem nebo Filadelfií provinčním otloukánkem, jezdily mezi nízkými městskými domy tramvaje. Devatenáctý dodatek americké ústavy, který ženám zaručoval volební právo, neplatil ani šest let, a většina lidí ještě nikdy v životě neviděla televizní obrazovku. Své dvacáté narozeniny tehdy ještě neznámá Marilyn oslavila v době prvního výročí konce druhé světové války. O čtyři roky později měla přišla její přelomová, byť drobná první role v americké noir detektivce Asfaltová džungle.

Marilyn jako věčný symbol

Herečka, jejíž úmrtí předávkováním je často spojováno s bratry Kennedyovými, už nezažila vraždu ani jednoho z nich. Jsou to ostatně záhadné okolnosti její předčasné a šokující smrti, které z ní v následujících dekádách do značné míry udělaly dvojrozměrnou ikonu estetiky. V posledních letech jejího života naopak bylo předmětem zájmu veřejnosti spíše její soukromí a otázka, jestli vůbec byla dobrou herečkou. „Sex symbol je věc. To je to – já hrozně nechci být jenom věcí,“ řekla Marilyn ve svém posledním interview, které poskytla časopisu Life v létě 1962. Do dnešní doby se její obavy paradoxně naplnily téměř beze zbytku. Do Marilyn si totiž projektujeme, cokoliv se nám zlíbí.

K završení svého nedožitého století by si tak Monroe zasloužila, abychom ji dokázali konečně vidět v pravém světle. Ne lehce patetickou optikou nešťastné krásky, která nemohla otěhotnět ani najít toho pravého, zatímco se jí dvořili všichni muži světa, ale jako živou, komplikovanou ženu.