Rodiče a přijímačky: Před rokem jsem hrdě odmítala přípravné kurzy, nakonec jsem šílenství propadla

Syn je v devítce a já na pokraji zhroucení. Přitom bych ještě před několika měsíci přísahala, že nás se přijímačkové šílenství týkat nebude. Devět let nosil samé jedničky, s učením nikdy neměl problémy, a protože už má dlouho vybranou vysokou školu, na kterou by chtěl v ideálním případě pokračovat, gymnázium byla celkem jasná (a v podstatě jediná možná) volba. Neviděli jsme v tom nejmenší problém.

Ještě před rokem jsem proto hrdinně, sebevědomě a velmi nemoudře prohlašovala, že neexistuje jediný důvod, proč by měl chodit na jakékoli doučování nebo přípravné kurzy, protože „má přece dobrou základku, kde ho všechno naučí“.

Moje naivita byla po zásluze potrestána a první ránu do vazu dostala vloni, kdy se k přijímačkám dostavil silný ročník 2008. Začaly k nám doléhat zkazky od spřátelených a vystresovaných rodičů. Slýchali jsme o dětech, které vyplňují stohy cvičných testů. Slýchali jsme o dětech, které tráví každý víkend na přijímačkách nanečisto.

Rodiče absolutní jedničkářky, která bodovala v celostátním kole matematické i fyzikální olympiády, s hrůzou zjistili, že v testech Cermatu dosahuje jen průměrného výsledku, který na gymnázium rozhodně nestačí. V panice tedy zaplatili předražený přípravný kurz. Mluvila jsem se zoufalou matkou, jejíž syn se nedostal ani na jednu z průmyslovek a která si posléze vzala týden dovolené na to, aby obíhala a obtelefonovávala veškeré myslitelné (a často i nemyslitelné) školy v naději, že se ho do některé z nich podaří umístit. Zhubla přitom pět kilo.

I mně coby chorobnému optimistovi začínalo být čím dál tím jasnější, že bez přípravy nemá syn na přijímačkách vůbec žádnou šanci, protože se provinil tím, že se narodil v silném ročníku, a ještě k tomu žije v Praze. Realita ale předčila veškerá naše, nepříliš radostná, očekávání.

Od září má syn jednou týdně soukromou hodinu češtiny, jednou týdně matematiku. Osvícené vedení naší základní školy navíc nabízí každý týden dvouhodinový seminář zaměřený výhradně na přijímačkovou strategii. To znamená, že od září tráví náš potomek čtyři hodiny týdně soustředěnou přípravou. Což ovšem samozřejmě není absolutně žádnou zárukou toho, že v testech Cermatu skutečně uspěje.

Navíc když se rozhodnete procvičovat testy z předchozích let, čeká na vás ještě jedno rozkošné překvapení. Záhy totiž zjistíte, že testy jsou rok od roku obtížnější. Tudíž skutečnost, že vaše dítě získalo čtyřicet bodů v testu z roku 2016, vůbec neznamená, že podobný počet bodů získá i v testu z loňského roku. Spíš je potřeba počítat s tím, že to bude významně méně.

Teď nastává správný okamžik, abyste nahlédli do internetových diskusí a přečetli si o sobě, že je to vlastně vaše vina, protože kdybyste nevyšilovali a neplatili dítěti přípravné kurzy, nezvedala by se laťka stále výš. To je bezpochyby pravda! Jen škoda, že si tuto převratnou myšlenku neosvojili všichni rodiče v celé republice (nebo alespoň v Praze) a tvrdohlavě se snaží dostat své dítě na střední školu, kterou by chtělo studovat, která by ho bavila a pro kterou má často i předpoklady.

Osobně jsem si také velmi oblíbila argument internetových diskutérů, že je potřeba „oddělit zrno od plev“. To se evidentně daří velmi dobře! Takže zatímco před několika lety se dostávali na gymnázia i trojkaři, teď nemají přijetí jisté ani „plevy“ se samými jedničkami a evidentními studijními dispozicemi.

A tak se roztáčí neuvěřitelná spirála zmaru a beznaděje. Platíme desítky tisíc za doučování a přípravné kurzy – z mé osobní zkušenosti se investice, kterou rodiče platí za přípravu něčeho, co by ideálně děti měly znát už ze základní školy, pohybuje od dvaceti do padesáti tisíc. Snažíme se děti naučit principy úkolů, které nemapují znalosti, schopnost logického myšlení nebo studijní předpoklady, ale mnohem víc jsou zaměřeny na to, aby nachytaly na nepozornosti, složitém zadání nebo učivu, které je pro běžný život absolutně nevyužitelné (možná jsem výjimkou, ale poměrně dobře se mi žije i bez toho, že bych například dokázala určit v textu aliteraci či epizeuxis).

Stres stoupá, atmosféra houstne. V křeči jsou všichni zúčastnění. Děti se mezi sebou baví o tom, kolik kdo získal z jakého testu bodů (už dobře vědí, že pro validní informaci je potřeba dodávat, z jakého roku onen test byl). Rodiče zakládají whatsappové skupiny, v nichž si vyměňují tipy a testy z nejrůznějších přípravných kurzů.

Samostatnou kapitolou je taktizování a vymýšlení strategie, kam nakonec podat přihlášky, aby byla naděje, že něco z toho klapne. Podle propočtů společnosti To dáš! Přijímačky na nanečisto to vypadá, že 20 % pražských deváťáků nebude v 1. kole přijato na maturitní obor. Odhad Cermatu, že v prvním kole umístí až 90 % uchazečů, se týká celorepublikového průměru, nicméně pražská situace je odlišná. Stojíte tak před rozhodnutím, jestli své studijně zaměřené dítě přihlásit na automechanika, nebo to risknout a podat přihlášky na tři gymply s tím, že víte, že přetlak je obrovský, a pokud mu nesedne přijímačkový test, špatně se vyspí nebo se nechá zlomit stresem, jste v háji.

Ačkoli samozřejmě nějaké řešení se vždycky najde: „No tak půjde na rok na pracák a pak to zkusí znova, ne?“ odpověděla vesele výchovná poradkyně na dotaz zoufalého otce, který se zajímal, co se stane, pokud se jeho syn nedostane na žádnou školu. Takže sejdeme se na pracáku anebo v Bohnicích!