Humbuk kvůli Slasti nebo redefinice znásilnění. Zeptali jsme se osobností, co je (ne)potěšilo v letošním roce

V roce 2024 mě nejvíce potěšilo, že se rozhodla vláda podpořit transformaci státního fondu kinematografie na fond audiovizuální. Tato změna se může totiž velmi pozitivně projevit i na stavu českých filmů. Negativně naopak vnímám stav české debaty nad světem kolem nás – to, jak řešíme práva queer lidí, Palestinu, Ukrajinu, smysl veřejnoprávních služeb nebo to, kdo a jak má mluvit v médiích či jak se starat o veřejný prostor a památky. To vše je v poměrně zoufalém stavu.

Potěšilo mě, že se můj obor neustále posouvá kupředu a v ČR najdeme stále víc kompetentních a aktivních kariérových poradců, kteří provázejí lidi v různém věku a v různých fázích kariéry přes profesní křižovatky, pomáhají jim s volbou školy i povolání. Vznikají skvělé projekty ve školách, v neziskovém sektoru i ve firmách. Bohužel chybí systémová a finanční podpora, kdy například kariéroví poradci ve školách nejdou zařazení mezi pedagogické pracovníky, a jejich práce je proto mizerně finančně ohodnocena. O moc líp na tom nejsou poradci z jiných organizací, které jsou často závislé na grantech a dotacích. Přitom v současné situaci je zrovna náš obor velmi potřebným, protože statisíce lidí čekají výrazné profesní změny v souvislosti s transformací ekonomiky a technologickými inovacemi.

U těchto bilančních anket se, mám pocit, často zaměřujeme na ty velké věci. Mně asi přitom letos nejvíc udělala radost věc regionální. V Plzni totiž museli dlouhá léta rodiče spolu s dětmi do mateřských škol posílat také peřinky, povlečení a další vybavení. To značně ztěžovalo přístup do školek dětem z chudých rodin. Podmínku se snažily dlouhou dobu narovnat neziskové organizace, avšak bez úspěchu. Až po reportáži na Heroine.cz ke změně skutečně došlo a tato diskriminační podmínka zmizela.

Co mi naopak neudělalo radost, byla diskuse kolem podcastu Lindy Bartošové Slast. Jednak kvůli sexistickým invektivám vůči autorce, jednak kvůli napadání Českého rozhlasu zrovna v situaci, kdy se projednává případné navýšení koncesionářských poplatků, které je pro jeho další fungování zásadní. Velmi mě zklamala úroveň celé té diskuse, protože jsem věřil, že už jsme se v tomto ohledu jako společnost trochu posunuli.

Nejvíc mne vyděsil návrh trestu smrti za interrupce v Jižní Karolíně. Potěšilo mě naopak rozhodnutí Ústavního soudu, které potvrdilo, že porodní asistentka nemůže být stíhána za to, že poskytuje péči ženě u domácího porodu, tedy dělá svou práci.

V roce 2024 mě nejvíc potěšilo, že parlament schválil nápravu definice znásilnění, na které jsem spolupracovala tři roky. Byla to obrovská úleva a radost vidět, že změna prošla s téměř jednomyslnou podporou – proti byla jen „normální“ Daniela Kovářová. Je to důkaz, že i když to někdy trvá, vytrvalá práce na důležitých tématech má smysl. Na druhou stranu mě obrovsky zklamalo, že Senát neschválil Istanbulskou úmluvu a Poslanecká sněmovna se o ní stále ani nechystá hlasovat. Místo toho se připravuje schválení Vatikánské smlouvy, která může zkomplikovat řešení sexuálního násilí v církvi. Přijde mi frustrující, že ochrana obětí zůstává pro část politiků druhořadá. A co mě opravdu zasáhlo globálně, bylo vítězství Donalda Trumpa v amerických volbách. Ukazuje to, že popírání a omezování ženských práv funguje jako politická strategie, kterou se pak inspirují další. Je to varování, že to, co jsme považovali za samozřejmé, musíme dál bránit, protože o svobody můžeme snadno přijít.

Jedním z největších zklamání bylo odmítnutí Úmluvy proti násilí Senátem. Na jejím schválení jsme společně s dalšími organizacemi usilovně pracovali od roku 2016. Tento výsledek je velmi špatným signálem pro oběti násilí. Za jejím nepřijetím stojí nedostatečná podpora ze strany vlády a také vlivná ultrakonzervativní lobby, která je nejen dobře organizovaná a financovaná, ale také se neštítí šířit dezinformace. Dezinformace, které se z konspiračních webů a facebookových skupin nakonec dostaly až k řečnickému pultu v Senátu, kde ovlivnily rozhodování. Velkou radost mi udělal pokrok v oblasti reprodukčních práv jak u nás, tak v zahraničí. Menstruační potřeby začaly být dostupné zdarma na školách v Ostravě i Ústí nad Labem. Ústavní soud rozhodl o zrušení podmínky povinné kastrace trans lidí při úřední změně pohlaví. Francie letos zakotvila právo na interrupci do své ústavy, což je významný krok k ochraně tohoto práva v době, kdy všude ve světě sledujeme omezování přístupu k interrupcím. Španělsko plánuje následovat tento příklad.

Potěšila mě nulová DPH na knihy. K tomu je ale potřeba dodat, že by knižnímu ekosystému prospěla ještě také fixní cena knih, která by je ochránila před slevami na dobu jednoho roku nebo dvou let. Fixní cena knih je běžnou praxí například v sousedním Německu, kde pomáhá nakladatelům, knihkupcům a v neposlední řadě i čtenářům (cena knih se totiž uměle navyšuje, aby bylo z čeho naoko dávat slevy). Slevami nejvíce trpí knihkupectví, protože bez zákona o fixní ceně rozmanité distribuční subjekty ještě před vydáním dávají na knihy slevy, které jsou primárně ukrojené z podílu, který má jít knihkupectvím. Distributoři tím knihkupectvo obcházejí, přestože ti poskytují zákazníkům službu na krámě. Ti se jim odměňují tím, že si knihy v obchodech prolistovávají, ale pak si je kupují ve slevách online. Pokud jde o zklamání, těch je řada, na prvním místě asi skutečnost, že náš parlament po dlouhém období lavírování a dezinformacemi zatížených debatách odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu. Spolu s odmítáním sňatků stejnopohlavních párů, jejich nemožnosti adopcí dětí a dalšími diskriminačními politikami, z nichž asi nejbizarnější je návrh kriminalizovat bezdomovectví, tak ztrácím čím dál víc důvěru v náš stát, jeho instituce, reprezentaci, v lidskost a kompetence našich představitelů...

Jedním z hlavních důvodů, proč je schválení zákona o podpoře bydlení vládou jednou z nejlepších zpráv letošního roku, je jeho potenciál zásadně zlepšit situaci lidí, kteří čelí bytové nouzi nebo jsou ohroženi ztrátou bydlení. Tento zákon představuje konkrétní krok k řešení dlouhodobého problému propadů lidí do extrémního sociálního vyloučení. Jeho schválení vládou v červnu je důkazem, že se tomuto tématu dostalo potřebné politické priority. Takový posun ukazuje, že změna je možná i v oblasti, která bývá často považována za složitou a nevděčnou k řešení. Pro mě osobně je tato událost důležitá i tím, že odráží naši práci, úsilí a přesvědčení o významu lidských práv a bydlení v našich životech v Platformě pro sociální bydlení.

Nicméně právě proto, že jsme nyní zaseklí ve druhém čtení, je klíčové dostat se dál. Zákon má potenciál nejen zlepšit životní podmínky mnoha lidí, ale i ukázat, že systém dokáže reagovat na reálné problémy. Posun vpřed je proto nezbytný. Nejvíce se mě dotýká lhostejnost nad zvyšujícími se čísly dětí v bytové nouzi, kterých je nyní až 62 tisíc. Každé z těchto čísel představuje konkrétní dítě, které přichází o pocit bezpečí, stabilitu a šanci na důstojné podmínky pro růst a vzdělávání. Je to, jako by vládní představitelé měli klapky na očích, ignorovali tuto alarmující realitu a neviděli, jaké utrpení a nejistota se za těmito čísly skrývají.