E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Nenechat teroristu vyhrát. Jak Norové naložili s ostrovem Utøya a s útočníkem samotným

10. duben 2024
24 494

Útoky z 22. července 2011 v Oslu a na ostrově Utøya jsou dodnes nezahojenou jizvou na duši norského národa. Co bezprostředně po útocích následovalo? Jak Norové naložili s místem, kde došlo k jednomu z největších masakrů v evropských novodobých dějinách? A jak se vypořádali s útočníkem? O tom je čtvrtý díl reportážního seriálu Poté, který Heroine.cz vydává ve spolupráci s HateFree Culture.

O osudu ostrova Utøya probíhaly v norské společnosti po útocích bouřlivé diskuse. Zatímco někteří byli přesvědčeni, že by měl zůstat mementem a památníkem, jiní se bili za to, aby Norsko útočníkovi neustoupilo. Foto: Paal Sørensen, Wikimedia Commons

Bodil Haug byla ředitelkou jedné z osloských škol a právě si o letních prázdninách v roce 2011 užívala odpočinek se svými dětmi na chatě nedaleko hlavního města. Sledování zpráv se v těchto chvílích vyhýbala, aby skutečně vypnula. V pátek 22. července vpodvečer vyrazila spolu se synem a dcerou do obchodu se sportovním oblečením, když jí na mobilu pípla esemeska od manžela: „Máma je v pohodě.“ Bodil nechápala, proč by v pořádku být neměla. „Běžně o matce mého muže pravidelné zprávy o jejím zdravotním stavu nedostávám, a tak mi to nedošlo.“ Ptala se proto, co se děje. „Zapni si televizi,“ odpověděl textovkou manžel. A tak o to Bodil požádala prodavačku, jeden televizor shodou okolností v obchodě byl. A v tu chvíli jí vše došlo. Její tchyně totiž tou dobou byla ministryní školství. Před budovou, již řídí, explodovala nálož.

Bodil spolu s dětmi nasedla do auta a vracela se zpátky na chatu. Pustili si zprávy a obrazovku sledovali jako hypnotizovaní. Když v tom přišel další šok. Explozí v centru Osla temný den neskončil. Na ostrově Utøya, kde právě probíhal každoroční letní tábor vládnoucí Strany práce, se střílelo. Na místě bylo množství mrtvých a raněných.

O tom, co se v centru Osla a na ostrově Utøya stalo, už dnes víme. Co se ale dělo pak? Jak vypadaly následující roky pro ty, kteří útoky přežili, i ty, kteří přišli o své blízké? Jak se jim dařilo se s traumatem nebo ztrátou vyrovnat? A jde to vůbec? S čím se nejčastěji potýkají? Jak se žije s nálepkou oběti jednoho z nejznámějších útoků v dějinách? A jak se s útoky i osobou útočníka vyrovnala norská společnost?

O tom je reportážní seriál Poté, který společně vydávají HateFree.czHeroine.cz. Těmto otázkám se věnuje také podcast Přežít Radia Wave.

Nabízí několik reportáží ze životů přeživších i Norska jako takového. Ty doplní dosud nezveřejněné rozhovory s přeživšími nebo odborníky na extremismus v Norsku.

První díl: Ztráta paměti, pocity viny i izolace. Přežitím útoků v Oslu a na ostrově Utøya trauma nekončí

Druhý díl: Život s cejchem oběti teroru. Když se podpora a účast změní v prokletí

Třetí díl: Přijmout své pocity a mluvit o nich. Jak se vrátit do života po teroru, a ne jen přežívat?

Bodil, která celý svůj život zasvětila práci s mládeží, zůstala beze slov. Došlo jí, že její dovolená je u konce. Věděla, že se tábora účastnili také její studenti, a nedokázala z hlavy vypudit myšlenky na to, zda budou někteří z nich také v řadách obětí. Dala se do balení a vydala se zpět domů. Do dalších týdnů, které nebyly ani pro ni – jakožto ředitelku školy – snadné.

K útokům došlo v pátek. Bodil hned v pondělí mimořádně otevřela školní budovu. Pro studenty, kteří v Oslu zůstali. „Neměli si o tom s kým promluvit. Museli jsme vytvořit bezpečné místo, kam se s tím mohou přijít vypořádat,“ vypráví dnes, o dvanáct let později, na zahradě svého okrově natřeného dřevěného domku na předměstí Osla. Bodil a její kolegové zřídili ve škole kondolenční knihu. „Knihy byly v kostelích po celé zemi. Přišlo mi ale důležité, aby existovala místa mimo církevní prostředí, kam může člověk přijít vyjádřit svou účast a rozjímat,“ vysvětluje. Škola v dalších týdnech a měsících pořádala pietní akce. Studenti cítili potřebu se k situaci vyjádřit. Psali básně nebo písně a ty pak na událostech prezentovali.

Jako nalitá sodovka

Pro Norsko dvojice útoků představovala ohromný šok. O hrozbách terorismu se hovořilo, ale běžné Nory ani v nejmenším nenapadlo, že by se mohly stát právě v jejich prostředí. Tím spíš, že za útoky nestojí islamisté, ale rodilý Nor s nacionalistickou agendou.

Život s cejchem oběti teroru. Když se podpora a účast změní v prokletí

Seriál Poté

Právě to, co se v období nevědomosti, kdo za útokem stojí a jaké měl motivy, odehrávalo, je dodnes dalším z bolestivých míst. V prvním hodinách totiž v ulicích Osla a prostředcích MHD docházelo k násilí na muslimech. Lidé předpokládali, že původcem teroru je někdo z nich. „Moji přátelé byli například v tramvaji napadeni,“ říká Bodil Haug, která po letech opustila post ředitelky školy a dnes působí jako dětská ombudsmanka pro region Viken. „Hrozně se za to stydím. Tohle není způsob, jak by měla civilizovaná společnost fungovat.“ Domnívá se, že v této rovině norská společnost selhala. Část jí se nechala strhnout předsudky. „Mrzí mě, že se vlastně nikdo muslimům za tohle příkoří neomluvil.“ Jako by se nic nestalo, pachuť však přetrvává.

Norsko těsně po útocích zaplavily pochody růží, během kterých se lidé v různých koutech země scházeli, aby uctili památku zavražděných a vyjádřili podporu přeživším i pozůstalým. Jejich poselstvím, které si vzali Norové svorně zasvé, bylo přebít nenávist láskou. Dopad útoků byl totiž ohromný. Podle jednoho z výzkumů každý třetí Nor znal někoho, koho přímo zasáhly. „Jako národ nás to spojilo. Ale nevydrželo to dlouho,“ připouští Bodil Haug. Vyprchalo to jako sodovka z otevřené sklenice. Přišel na řadu běžný život a každodenní starosti. A lidé začali postupně zapomínat. Stín však ze srdcí lidí nezmizel. „Je to duševní a celospolečenská jizva norské historie. Stále hledáme cestu, jak se s ní vypořádat. Otevírá v nás řadu složitých pocitů.“ Dodává, že nacionalismus je na vzestupu. „A to je děsivé.“

Foto: Lukáš Houdek

Naslouchat, ale pojmenovat problémy

Člověk, který za útoky stál, byl osamělý vlk. Byl přesvědčen o množství svých následovníků. Ti však existovali jen v jeho hlavě. Organizace, které chtěl do válečného tažení zapojit, se od něj odvrátily. „Myslím, že se musíme s lidmi, jako je on, vypořádat společně. Musíme jim nabídnout alternativy. A to stojí značné úsilí. Musíme naslouchat i hlasům, které se nám až tak nelíbí,“ přemítá Bodil na základě své zkušenosti. Protože právě u nejmladších generací je pochopení důvodů i následků útoků podle ní klíčové. Ony samy je nezažily, znají je jen z doslechu. A jsou to právě ony, kdo budou tvořit budoucí Norsko. A přestože Bodil vnímá jako zásadní naslouchat lidem, kteří si mohou připadat nevyslyšení a přehlížení, je třeba dále trvat na demokratických principech. „Musíme rasismus nazývat rasismem. Nesmíme ho nazývat krásnými slovy, jako je strach z neznámého. Je to rasismus a má tak být pojmenován.“

Právě vzestup nacionalistických tendencí, včetně relativizace událostí, přivedl jednoho z přeživších – Toreho – k vyhoření a stažení se z veřejného života. Do té doby se aktivně podílel na snahách o změnu politik, angažoval se například na úpravě zákona o držení zbraní. To, že jeho snažení nedošlo k vytouženému výsledku, jej demotivovalo: „Debata kolem podobných věcí je hodně důležitá, někdy se ale debatuje tak dlouho, až nezbude vůbec nic. Dojde se ke kompromisu bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad,“ říká. Negativně také vnímá posun v online diskusích, které se podle něj stále radikalizují. Spouštějí v něm potíže spojené s traumatem a upadá pak do depresí a letargie. „Zejména pokud někteří zredukují jiné lidi na své intelektuální cvičení, to mě opravdu rozzuří. Někdy si připadám jako starý zahořklý dědek.“

Útočníkovi navzdory

Je raně červnové sobotní ráno. Stojím na břehu fjordu Tyrifjorden a čekám na přívoz. Přijel jsem v předstihu. Hledím v dál, kde se rýsuje malebný ostrov posetý několika různobarevnými dřevěnými domky. Působí nenápadně, mírumilovně. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že zrovna zde došlo k jednomu z největších masakrů v novodobých evropských dějinách.

Elin a Cecilie, matka a dcera, která přižila střelbu na ostrově Utøya
Foto: Lukáš Houdek

Ztráta paměti, pocity viny i izolace. Přežitím útoků v Oslu a na ostrově Utøya trauma nekončí

Seriál Poté

Do doku přicházejí další dva lidé. Jedním z nich je mladá kuchařka pracující na ostrově v bufetu. Prohodíme pár slov, zatímco přívoz konečně přijíždí. Kapitán vytahuje jmenný seznam a odškrtává si nahlášené pasažéry. Já na seznamu nejsem. „Natáčím podcast a mám na ostrově strávit celý den,“ vysvětluji. „Já o vás ale nic nevím,“ odvětí kapitán. „Pozvala mě Ingrid Aspelund z European Wergeland Centre. Vědí o mně,“ pokračuji a zkouším vytočit několik čísel organizátorů workshopů pro středoškoláky, které na Utøye právě probíhají. Nikdo však telefon nezvedá. Vyjmenovávám několik jmen a nakonec mě napadá dohledat mailovou komunikaci, z níž je pozvání patrné. „V tom případě v pořádku. To víte, musíme vědět, koho bereme s sebou. Tím spíš, když jsou na ostrově desítky mladých lidí,“ vysvětluje kapitán.

O osudu ostrova probíhaly v norské společnosti bouřlivé diskuse. Zatímco někteří byli přesvědčeni, že by měl zůstat mementem a památníkem, jiní se bili za to, aby Norsko útočníkovi neustoupilo. A on tak nedosáhl svého. „Bylo pro nás důležité, aby se na Utøyu vrátil život. Aby se přetvořila na místo, kde se budou mladí lidé vzdělávat a podílet se na veřejném dění,“ říká Ingrid Aspelung z European Wergeland Centre, která má na ostrově na starosti vzdělávací aktivity. Právě tento druhý přístup nakonec převážil. „Utøya je překrásné místo a po dvaadvacátém červenci jsme hledali cestu, jak připomínat události toho dne, ale jak se zároveň dívat do budoucnosti,“ dodává.

Letní tábory se na ostrov vrátily už v roce 2015 a od té doby se konají každoročně, jako tomu bylo i dříve. Pro zainteresované aktéry bylo důležité najít rovnováhu mezi místy, která mají pietní charakter, a životem – tedy fotbalem, diskotékami nebo randěním na teenagery oblíbeném Chodníčku lásky, přičemž i na něm umíraly v minulosti nevinní. „Lidé si často myslí, že na ostrově musí chodit potichu a cítit lítost. A pak jsou překvapeni, že tomu tak není,“ dodává Ingrid Aspelung. Utøya se znovu stala centrem zábavy, současně místem uctívání těch, kteří neměli možnost se vrátit ke svým blízkým. Jejich jména jsou dnes vyryta v obřím ocelovém prstenci vznášejícím se mezi stromy na jednom z útesů. Některými ze jmen jsou prostrčeny miniaturní květiny. Od těch, kteří na ně nezapomenou.

Podivná krása

Po jednom z lidskoprávních workshopů se před bufetem, kde mi kuchařka ze člunu v mikrovlnce připravuje mraženou minipizzu, setkávám s lektorem Mariusem Thoresenem. „Když připomínáme 22. červenec, zdůrazňujeme, že za útoky stála nenávist. Proto musíme mluvit o demokracii a občanství. Ve školách se to neděje. Tady se snažíme mluvit o tom, co demokracii tvoří – jaké hodnoty, jaké postoje.“ Podle něj hraje velkou roli také inkluze, a navazuje tak nepřímo na to, o čem jsem před pár týdny mluvil s dětskou ombudsmankou Bodil Haug. Lidé musejí cítit, že jsou součástí společnosti. „Nemůžete lidem říkat, že si něco nemůžou myslet. Naopak s nimi o tom musíme diskutovat. Je důležité, abychom věděli, proč někdo cítí, co cítí. Právě aby se útoky neopakovaly,“ načrtává principy workshopů. Jedním z jejich pravidel je, že vítán je každý názor. Následně účastníci diskutují o tom, komu by takový pohled mohl ublížit a proč. Koho se přímo dotýká.

Foto: Lukáš Houdek

Když si pak ostrov sám procházím, myslím na slova Ingrid Aspelund. Mou pozornost upoutávají domky v tradičním norském stylu a oslnivost tamní téměř divoké přírody. Mrazí mě z pohledů na místa, která notoricky znám z médií nebo filmů. Nyní se po nich procházejí puberťáci, koukají do svých mobilů nebo se pošťuchují a smějí. Je to zvláštní. Ale krásné. Po chvíli se nechávám unášet nespoutaností krajiny. Procházím lesem, sedím na útesech nebo na některé z pláží, zatímco na rekordér natáčím jejich zvuk. A přestože vím, že i toto jsou místa, kde umírali mladí lidé, je mi hezky. A za ten pocit krásy se vnitřně stydím. Když se pak po workshopu znovu setkávám s Jørgenem, který vraždění v roce 2011 přežil, on sám na to navede řeč. „Bude to znít divně, ale mně je tady prostě hezky. Bál jsem se, jak to tu na mě bude působit. Ale když vidím ty mladé lidi, tu přírodu a všechno kolem, musím se pořád usmívat. To je divný, ne?“ ptá se mě. A mně se v tu chvíli uleví. Cítíme to oba stejně. Protože to místo prostě krásné je. Má svou jedinečnou sílu.

Ten, co to udělal

Když jsem do Norska přijel před dvěma lety poprvé a zajímalo mě, jak tamní společnost naložila s útočníkem, dostával jsem se do zvláštních situací. Několikrát jsem propadl studu, kdy po vyslovení jeho jména protějšek odvětil, že se jeho jméno nevyslovuje. Používali pro něj označení jako „on“ nebo „ten, co to udělal“, případně „útočník“. Když se na to později ptám Bodil Haug, odpovídá, že se Norové s jeho postavou vypořádávají různě. „Jeho přáním bylo být slavný a obdivovaný. My se naopak spíš snažíme snížit jeho vliv na naše životy,“ vysvětluje.

Jiný pohled mají mnozí odborníci. „Je na každém člověku, jak se k tomu staví. My ho označujeme za teroristu. Současně ale o něm také mluvíme pod jeho vlastním jménem. Je to člověk a je důležité, aby zejména žáci pochopili, že nešlo o žádné monstrum, které se zničehonic někde objevilo. Je jeden z nás,“ vysvětluje odlišný přístup Stine Furan z Centra 22. července, které bylo po útocích ustanoveno vládou za účelem vzdělávání a připomínání dopadů. Institucí ročně projde více než deset tisíc studentů. Dvaadvacátý červenec se totiž dostal do učebních osnov a ne všichni učitelé vědí, jak o něm správně učit a diskutovat.

Marius Thoresen, lektor workshopu demokratických hodnot, kterého jsem potkal na Utøye, však zmiňuje jeden důležitý aspekt. „Stává se, že mladí lidé nazývají teroristu pouze křestním jménem. Chápeme, že je stále člověk, ale neměli bychom z něj dělat svého kamaráda. A křestním jménem většinou říkáme našim blízkým. Tomu bychom se měli vyhnout,“ myslí si. „Je to Anders Behring Breivik nebo terorista. Ale určitě ne jen Anders.“

Co s ním?

Není to však jen jméno, které v souvislosti s útočníkem přichází na přetřes. Norsko stojí ještě před řadou dalších etických otázek, které zkoušejí tamní demokratický systém založený na restorativním přístupu k odsouzeným. Breivik se totiž rozhodl využít svého práva studovat. „Měli bychom mu to umožnit? Nebo naopak neměli? Proč? Měl by mít menší práva než ostatní? Kdo bude opravovat jeho písemky? A je v pořádku takovou práci odmítnout?“ vznáší některé z důležitých otázek Bodil. A vyjadřuje svou hrdost na to, že se mu dostalo spravedlivého procesu. „Dal mu příležitost říct svůj pohled na věc. Dal mu stejná práva jako ostatním vězňům. Zřejmě se z vězení nikdy nedostane, ale i on má svá práva. A to je dobře,“ dodává.

Podmínky jeho věznění se pravidelně stávají tématem nejen norských diskusí. Breivik si totiž pravidelně na údajné porušování svých práv stěžuje a soud mu v některých případech dal za pravdu. Dlouhodobě kritizuje například izolaci od ostatních vězňů. Svůj trest si odpykává na samotce a do kontaktu přichází jen s hrstkou dozorců. „ Pro ty je velmi náročně s ním pracovat, protože je velmi arogantní. Myslím ale, že stát i společnost jsou zajedno v tom, že s ním bude zacházeno podle pravidel,“ popisuje Tore Bjørgo, ředitel Centra proti extremismu při Osloské univerzitě, který se Breivikem dlouhodobě zabývá. Útočník dostal nejvyšší možný trest jednadvaceti let za mřížemi s možností prodloužení, pokud bude nadále pro společnost nebezpečný. Breivik může pravidelně žádat o podmínečné propuštění, což v reálu znamená nový proces. Útočník tato líčení využívá k vlastní PR kampani. Což byl před pár lety také jeden z bodů celospolečenské diskuse. Zatímco drtivá většina norských médií o probíhajícím přelíčení jednoduše informovala, jedno z médií se rozhodlo proces vysílat živě na svém webu. A vysloužilo si tvrdou kritiku.

Asi neexistuje jeden správný recept, jak takovou situaci jako společnost zvládnout. O tom jsme se nečekaně přesvědčili také my v Česku na konci loňského roku. To, zda společnost obstála při péči o přeživší, pozůstalé i při vypořádávání s osobou útočníka, ukážou až následující roky. Norská zkušenost však pro nás může být v mnohém inspirací.

Seriál Poté vznikl v rámci projektu Přežít, který podpořily Norské fondy. Partnerem projektu je Centrum 22. července v Oslu.

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s