Život s cejchem oběti teroru. Když se podpora a účast změní v prokletí

V pětadvacetitisícovém Harstadu na ostrově Hinnøya při severním pobřeží Norska bývají zimy krušné. Po ulicích se válí závěje sněhu, obyvatele sužuje tma, která – zdá se – skoro nikdy neodchází. A vlhký ledový mořský vzduch proniká přes oblečení až do morku kostí. Oblohu čas od času rozjasní polární záře. Není proto divu, že se v létě, kdy slunce svítí téměř nepřetržitě, snaží ostrované nabít vitaminem D, co to jde. Léto je v Harstadu obdobím radosti a štěstí. Léto roku 2012 bylo ale jiné. Dvaadvacátého července ostrov přišel o tři mladé nadějné lidi. A to tím nejbrutálnějším způsobem.

V sobotu 23. července přistává na letišti v Harstadu malé letadlo. Čeká na něj shluk netrpělivě přešlapujících postav v obležení kamer a fotoaparátů. Z letadla vystupuje několik mladých lidí, mezi nimi také vedoucí tamní delegace Jørgen. Spěchá ke své rodině, která na něj se slzami v očích netrpělivě čeká. Jørgen má na mysli v tuto chvíli jediné. „Všechno nejlepší, tati!“ vyrazí ze sebe pro ostatní poměrně nepochopitelně. S otcem od útoku nemluvil a tohle je první věta, kterou slyší. Otec začne usedavě plakat a syna obejme tak pevně, jak jen to je možné.

Na pondělí je na místním náměstí naplánována pietní akce, která má uctít památku tří zavražděných krajanů a oslavit ty, kteří běsnění na Utøye přežili. „Každý, kdo chce v pondělí přijít vyjádřit svou podporu v pochodňovém průvodu, je vítán,“ stojí v pozvánce, kterou obec zveřejňuje na svých komunikačních kanálech. Jørgen a jeho rodina se na akci chystají, přestože sám osmnáctiletý přeživší neví, co očekávat. Zatímco prochází uličkami historického centra, které zdobí patrové domy v tradičním severském stylu, běží mu hlavou myšlenka, zda vůbec někdo přijde.

„Předpokládal jsem, že dorazí pár lidí,“ říká. Jakmile však v obležení rodiny vešel na náměstí, stálo tam takřka celé město. „Oceán lidí čekající na skupinku nás, kteří se vrátili. A ten dav najednou úplně ztichl. Bylo to asi to nejdivnější, co jsem kdy zažil,“ vzpomíná. Ke skupince přeživších se rozeběhli přátelé, kteří spolu s ostatními netrpělivě čekali. Zastavili je však policisté. Kvůli bezpečnosti. Dav lidí se pak společně vydal do místního kostela, zatímco v rukou držel svíce a růže. Pochody růží se v těchto dnech odehrávaly po celém Norsku.

Jørgen, který následkem útoku přišel o svou veškerou předchozí paměť, se v dalších dnech snažil zejména rozpomenout, kdo vlastně je. Dům ani lidi kolem sebe, krom těch nejbližších, nepoznával. A zároveň nic necítil. Domov, kde se kvůli pocitům odcizení uzavíral, postupně zaplňovaly květiny, až jeho matka nevěděla, co s nimi. Ze solidarity je posílali sousedé i neznámí Harstaďané. To, co mělo Jørgena povzbudit, v něm namísto energie vzbuzovalo spíše pocit nepatřičnosti. Ještě po celý rok pro něj obyčejné nakupování představovalo nepřiměřenou zátěž. Jakmile do supermarketu vstoupil, jako by se zastavil čas. Nakupující spolu s obsluhou zmlkli a na mladého muže upřeli své oči zalité slzami. „Nesnášel jsem to. V jejich očích jsem byl TRAUMA,“ přiznává Jørgen. „Já tomu rozumím, ale já se prostě cítil strašně špatně. Když se na vás pořád všichni dívají s nejhlubší lítostí v očích.“ Komunita tak i přes svou velkou podporu neustále Jørgena vracela zpět na ostrov, zatímco on sám si přál jít prostě dál. A tak se zavíral ve svém pokoji s výmluvou na studium. Brzy se přece musel, stejně jako ostatní lidé jeho věku, vrátit do školy.

Sedím v osobním vlaku z Osla jedoucím na jih. Moderní souprava téměř neslyšně pluje po kolejích, anonymní hlas z chrastících reproduktorů v mně nesrozumitelné řeči střídá jedno oznámení za druhým. Náhle se však chytnu. Hlas totiž vysloví Drammen. Téměř sedmdesátitisícové malebné město zdobí krom jiného také několik mostů přes řeku Drammenselva, která obec protíná. Dnes se tu mám sejít s Torem. Také on byl 12. července na Utøye a také on si z ostrova odnesl celoživotní trauma. Útočník během pár minut postřílel osazenstvo hlavní budovy, zatímco se Tore spolu s ostatními tísnil v záchodové kabince. Pohled na množství zavražděných kamarádů, když z kabinky po vysvobození policií vyšel, se navždy zapsal do jeho paměti.

Vycházím z historické nádražní budovy, zatímco před ní už stojí nastartovaný elektromobil. Tore na mě mává a kyne rukou na znamení, abych si přisedl. Přestože v Drammen bydlí, přijel dnes do města kvůli setkání se mnou také on. Pobývá totiž na nějakou dobu ve speciální psychiatrické klinice specializující se na práci s traumatem a panickými stavy. Zařídil si propustku. Téměř neslyšné auto křižuje uličky v rozšířeném centru města, až staví u jednoho z parků na nábřeží. Usedáme na lavičku, zatímco nás čas od času míjejí běžci v elastických úborech nebo rodiny s kočárky, které se rozhodly vyrazit na odpolední procházku. Tore vypadá nejistě. Oči mu těkají sem a tam, při řeči se často zadrhává nebo přeskakuje. Některé mé otázky zodpovídá s větší lehkostí než jiné.

Tou nejsložitější je ta zaobírající se právě chováním okolím a identitou oběti, o níž hovořila už Cecilie v minulém díle seriálu Poté. „Myslím, že jsem se opravdu snažil, aby se na mě většina mých přátel takhle dnes nedívala. Vědí, že jsem tam byl, vědí, čím si dnes procházím, a to je skvělé. Pro řadu lidí ale budu navždy jen ten pitomec, co byl na Utøye. A mluvím o sobě tak, protože vím, že mě takhle někteří skutečně vidí,“ odpovídá, zatímco si nábřežní větřík pohrává s jeho vlasy. „Hele, nemusíš o tom samozřejmě mluvit, pokud nechceš,“ ubezpečovali ho často známí v baru, který si oblíbil. Zároveň však dodali: „Ale přesto. Jaké to bylo?“ Dříve velmi společenský mladík se po návratu z ostrova začal stranit lidí a dodnes žije z velké části v izolaci. Tore nevěděl, jak se chovat a jak s nevyžádanou pozorností a až bulvárním zájmem naložit. „Snažím se to ale vypouštět, aby mě to neustále na ostrov nevracelo,“ říká a zadívá se do nezvykle hřejivého květnového odpoledního slunce.

Podpora a solidarita, kterou všichni z přeživších a pozůstalých, s nimiž jsem měl možnost mluvit, vyzdvihují, se ale může po čase snadno proměnit v prokletí. Jak už naznačil Jørgen, všudypřítomná lítost a významné pohledy na veřejných místech mohou člověku bránit se s celou situací snáze vyrovnat. Cecilie, která byla útočníkem na Utøye třikrát postřelena a následkem toho přišla o rameno a část paže, popisuje zvláštní situace, v nichž se sem tam ocitá. Lidé kolem ní se bojí o útocích mluvit. Tím spíš o svých pocitech, které jakožto její blízcí lidé měli nebo mají.

„Někdy mi říkají, že o svém traumatu z toho, co se mi stalo, mluvit nechtějí. Protože já jsem přece zažila něco mnohem horšího. Že se to vůbec nedá srovnat,“ říká a odhrnuje si z čela své růžově obarvené blond vlasy. Není to soutěž. „Tvůj nejhorší den je pořád tvým nejhorším dnem. To, že jsem zažila já něco horšího, neznamená, že tvé trauma není podobné,“ pokračuje a dodává, že těm, kteří už zapomněli, nic nevyčítá. Naopak. „Není to aspoň první věc, která jim vytane na mysli, když mě uvidí. Nejsem pro ně jen mé trauma. Já ho sice mám, ale není to to, co mě definuje.“ Připouští tak, že preferuje, pokud lidé zapomenou, než pokud je pro ostatní vždy jen ta holka, co přežila Utøyu. „Identita oběti totiž není vždy dobrovolná. Často je mi vnucovaná. A to je na houby. Já nechci být ta nebohá holka, chci být vítězka. Ta, která pomáhá lidem. Protože já o vaši lítost nestojím,“ uzavírá Cecilie.

Jørgen, který nyní pracuje v Oslu jako právník, připouští, že také pro něj začal být cejch přeživšího s postupem času na obtíž. Proto už si tuto skutečnost při setkání s novými lidmi nechává delší dobu pro sebe. „Potřebuji, aby ze mě měli jiný dojem, než že jsem oběť 22. července. Nechci, aby to byla první věc, kterou se o mně dozví. Protože najednou se má celá identita v jejich hlavě smrskne jen na přeživšího,“ zdůrazňuje.

V zatajovaní událostí mu napomáhá i fakt, že při útoku neutrpěl žádné fyzické zranění. Není na něm tedy na první pohled patrné, že si útokem prošel. „Nevadí mi o tom mluvit. Ale až po nějaké době. A i tehdy, když se to přátelé, které znám roky, dozvědí, vidíte změnu ve vnímání mojí osoby v jejich očích okamžitě. Jejich pohled na vás se rázem změní.“ Jørgen však zmiňuje ještě jeden důležitý aspekt. To, co je velmi soukromou a intimní záležitostí, se v případě této události stalo celonárodním traumatem a přeživší chodícími symboly. Hrdiny. A začaly na ně dopadat představy společnosti o tom, jak mají na takovou situaci reagovat, jak se mají chovat a co mají říkat. „Naše chování a jednání bylo diktované okolím. Tvá přirozená reakce na něco takového je totiž ohromný vztek. Okolí ti ale říká, že to není ta správná cesta. Že mám přebít nenávist láskou. A to je sice krásné, ale pro vás v tu chvíli dost naprd.“

Některé přeživší nálepka oběti brzdí také v jejich profesním rozvoji. Několik z nich je například aktivní na politické scéně, kde se s nimi příběh přeživšího táhne a tito lidé proto ani často na žádosti o rozhovory nereagují. Bjørn, dnes známý norský aktivista bojující proti radikalizaci, krom extremismu bojuje také za své uznání coby odborníka. Protože jeho angažmá a znalosti v oblasti radikalizace jsou dodnes spojovány s jeho zkušeností s teroristickým útokem. „Strávil jsem roky výzkumem a prací, jsem společenskovědní akademik. Má expertiza v boji proti extremismu nevychází z toho, že jsem přežil útok na Utøye, ale z mé více než desetileté práce,“ vysvětluje. 22. červenec byl jen jedním odpolednem v jeho životě. Jeho život má přitom mnohem více vrstev než jen to.

Vládou zřízená podpůrná skupina pro lidi zasažené útoky, jež dnes číná na osmnáct set členů napříč zemí, se také proto používání označení „oběť“ vyhýbá. „Mnohem víc mluvíme o důležitosti nebýt zticha a nezapomenout. To jsou dvě témata, která vyvstala ve spojitosti s desetiletým výročím,“ vysvětluje mi v centru Osla Gro Lidstad, žena v tmavém kalhotovém kostýmku s krátkými šedivými vlasy, která je tajemnicí skupiny.

Do té dochází také dnes sedmapadesátiletá Nille, která v roce 2012 pracovala jako vedoucí personálního oddělení ministerstva školství. V době exploze byla tedy ve své kanceláři a dlouhá léta se potýkala s následky posttraumatické stresové poruchy. „Pro spoustu přeživších, které na naší podpůrné skupině potkávám, je velmi důležité zbavit se nálepky oběti. A já tomu naprosto rozumím,“ sdílí své postřehy. „Když vám bude okolí neustále připomínat, že jste přeživší, může se z vás nakonec stát oběť. A to si hodně lidí, kteří přežili události na Utøye, uvědomuje.“ K událostem došlo před více než dvanácti lety. Přeživší jsou dnes někde jinde, snaží se žít své životy jinak. Jít dál. Jejich okolí jim ale i po mnohých letech připomíná. Jako by oni sami byli ztělesněním Utøye. „A to oni nejsou. Jsou mnohem víc. A stejně tak i já,“ říká Nille.

Ji samotnou trápí ještě jiná skutečnost. Má pocit, že se na oběti a přeživší útoku ve vládní čtvrti zapomnělo. A hovoří se jen o obětech a přeživších na Utøye. Projevilo se to i u soudu s útočníkem, kde měli pozůstalí možnost napsat a přečíst prohlášení o tom, co jim útočník způsobil. „Tu možnost dostaly rodiny obětí z Utøye. Avšak blízcí lidí zavražděných ve vládní čtvrti takovou příležitost neměly,“ uzavírá Nille.

Aktivista Bjørn však zmiňuje ještě jeden aspekt, který se týká těch, kteří už dnes o sobě mluvit nemohou. „Jejich příběh se stal součástí příběhu o teroristickém útoku. Stali se z nich národní mučedníci. A to je pro mě hodně bolestivé,“ zlomí se mu náhle jeho sebejistý hlas. „Byli to lidé, které jsem znal. Přátelé. Vyrůstal jsem s nimi. A najednou si je připomínáme jen jako oběť teroristického útoku. Ne na základě toho, kdo skutečně byli. A to mě trápí dodnes.“