Zabila spisovatelka svého manžela? Film Anatomie pádu odhaluje víc, než se na první pohled zdá

Mimořádný umělecký úspěch pětačtyřicetileté francouzské režisérky nespadl z nebe. Francouzští kritici Justine Triet opěvují od jejího celovečerního debutu, energické komedie o přepracované samoživitelce La Bataille de Solférino. Její další dva filmy, romantická komedie Viktorie a jízlivý thriller Sibyl, byly rovněž uvedeny v Cannes. S krátkometrážní tragikomedií Vilaine fille mauvais garçon zase soutěžila v Berlíně. Anatomie pádu na zmíněné tituly v lecčem navazuje. Opět rozkrývá síť vztahů mezi postavami, které ztrácejí kontrolu nad vlastními životy. Triet stejně jako dřív napsala scénář spolu se svým partnerem Arthurem Hararim (k výsledné podobě velkou měrou přispěl i kriminální právník Vincent Courcelle-Labrousse). Vážným tónem a analytickým přístupem se ale nový film od těch předcházejících liší.

Po dokončení snímku Sibyl, sledujícího spisovatelku, která se ztrácí mezi realitou a fikcí, měla Triet pocit, že uzavřela pomyslnou trilogii filmů portrétujících ženy na rozcestí, a rozhodla se vydat jiným směrem. Podobně jako ve Viktorii si vypomohla konvencemi svého oblíbeného žánru, soudního dramatu. Tentokrát ale bez příměsi komedie. Chtěla vzdát poctu klasickému hollywoodskému filmu Anatomie vraždy z roku 1959, a navíc využít soudního procesu k přiblížení jednoho manželství. Podle deníku Libération se jí to podařilo a rámec legislativního thrilleru funguje jako kulisa pro fascinující rozbor partnerské intimity.

Anatomie pádu začíná rozhovorem. Oceňovanou spisovatelku Sandru Maleski (Sandra Hüller) zpovídá snaživá studentka, která přijela do její luxusní chaty ve francouzských Alpách. Dialog s nádechem koketnosti ale nemůže pokračovat kvůli hudbě, kterou si ve své pracovně o patro výš naplno pouští spisovatelčin manžel Samuel (Samuel Theis). Jejich syn Daniel (Milo Machado Graner) se ve stejnou dobu vydává vyvenčit psa. Po návratu nachází před domem otcovo nehybné tělo. Co se během jeho nepřítomnosti odehrálo? Byla to nehoda? Sebevražda? Došla Sandře trpělivost a vystrčila Samuela z okna?

Kvůli podezřelým okolnostem Samuelovy smrti se Sandra ocitá před soudem. S pomocí svého dávného přítele a právníka Vincenta (Swann Arlaud) musí veřejnosti vyložit svůj život, převést subjektivní zkušenosti do objektivních fakt a vyjasnit okolnosti vedoucí k pádu. K pádu manželova těla z několikametrové výšky i k pádu jednoho manželství. Je to primárně ženina obhajoba v soudní síni, která pomáhá vyplňovat mezery v příběhu. Na jejím základě lépe poznáváme Sandru i povahu jejího komplikovaného vztahu s frustrovaným Samuelem.

Triet a Harari chtěli původně čerpat z reality. Žádný příběh jim ale nepřipadal dost nepředvídatelný. V centru žádného z nich navíc nestál vztah tak komplexní, aby jeho rozkrývání dvě a půl hodiny podněcovalo zvědavost publika. Vymysleli si proto vlastní pár a podle časopisu Première se jim s pomocí uvěřitelných dialogů, přesných hereckých výkonů a dynamické režie podařilo natočit film, který neztrácí na napínavosti. Kolem případu až do konce visí nezodpovězené otázky týkající se osudového pádu i vztahu, který je před zrakem porotců a porotkyň rozpitváván. Ukazuje se, že Sandra a Samuel spolu sice měli dítě, ale společnou řeč hledali obtížně. Nejen proto, že její mateřštinou je němčina a jeho francouzština.

Kritici si zároveň všímají feministického rozměru filmu. Porota prý reprezentuje pohled patriarchální společnosti. Sandra v jejích očích zosobňuje vše, co bývá ženám z principu vyčítáno. Byla úspěšnější než manžel. Je sebevědomá, nezávislá, bisexuální, skoro se neusmívá… Všechny tyto aspekty, se samotným případem prakticky a fakticky nesouvisející, přispívají k tomu, že na ni soudní systém pohlíží jako na podezřelou. Poselství týkající se krátkozrakosti spravedlnosti se ale nezastavuje u společenského postavení žen. Lze jej rozšířit na obtížnou poznatelnost úplné a nezvratné pravdy o soukromí libovolného člověka.

Pokud máme svou komunikaci s nejbližšími lidmi „přeložit“ do jazyka, kterému porozumí širší veřejnost, nevyhnutelně dojde ke zkreslení a redukci a mnoho informací se ztratí cestou. „Fascinující filmové dílo“, jak snímek popisuje večerník Le Monde, vypráví zejména o této nemožnosti vměstnat lidskou povahu a vztahovou dynamiku do jednoznačného verdiktu. Závěr strhujícího filmu ukazuje, že spravedlnost možná není docela slepá, ale jedním dechem varuje, že sebeobjektivnější popis skutečnosti bude vždy zatížen něčí interpretací.