Dopřejte si půlden pro sebe. Vstupenky na Feel Good by Heroine v prodeji zde!

Lituju všech dní, kdy jsem nemohla být sama sebou

Víc než polovinu života se Andrea Porschová snažila překonat, co cítí. Všemožnými způsoby zkoušela přijít na to, jak žít v těle, které jí nesedí. Nakonec jí to tělo řeklo samo. Jednoho dne se zhroutila: selhání organismu. Po uzdravení pochopila, že se tomu bude muset prostě postavit čelem.

Foto: Andrea Porschová

Andrea byla vždy přemýšlivá, ráda četla, studium jí nedělalo problém. Skrze studium se také celé své dětství i podstatnou část svého dospělého života snažila vyřešit otázku, jak se vypořádat s tím, že je ženou v mužském těle. Věřila, že se s tím dá něco udělat. Udělat něco jiného, než projít změnou identity.

V době, kdy to řešila nejvíc, vládl v zemi socialismus a změna pohlaví byla společenská sebevražda. O to víc, když to bylo směrem z muže na ženu. Její životní příběh se tak odvíjí od snahy nějak to celé ustát. Šla studovat chemii, byť inklinovala k psychologii. Následně zamířila na vojenskou školu – protože armáda z vás udělá opravdového muže. Tam pak strávila řadu dalších kariérně velmi úspěšných let.

Zdálo se, že má všechno, co si člověk může přát. Rodinu, dobrou práci, dostatek peněz. Štěstí ale nepřicházelo, a tak se rozhodla z armády odejít. A tehdy někdy začala její cesta k životu, který si ve skrytu duše vždycky přála. Zapsala se do psychoterapeutického výcviku. Společně se svou tehdejší ženou se stala pěstounkou čtyř dětí. A nakonec to byly právě děti, které jí dopomohly k tomu říct nahlas i to nejpodstatnější.

Před rozhovorem jsme spolu řešily, jestli mají takové rozhovory smysl. Přišlo mi, že o tom trochu pochybujete.

Určitě je dobře, když se o trans* identitě mluví. Je to ale jako s každou jinou novou věcí a je docela jedno, jestli se jedná o tuhle záležitost, nebo o jiný společenský nebo dokonce vědní obor. Když Albert Einstein učinil svoje základní objevy, zejména když přišel s obecnou teorií relativity, taky o tom bylo nutné hodně mluvit a vědecká obec to zprvu odmítala. Nedostal za to ani Nobelovu cenu, přitom se to dnes považuje společně s kvantovou fyzikou za základ fyziky. O trans* problematice by ale měli mluvit lidé, kteří tomu rozumějí, a zároveň není dobré, aby se na to nahlíželo jako na senzaci. Trans* identita anebo obecně problém nesouladu identity není nic nového, tenhle problém je tu už tisíce let.

Nové to sice není, ale stále existuje dost lidí, kteří se k odlišnostem stavějí dost militantně. Navíc téma trans* identity se pořád vyvíjí. Světová zdravotnická organizace vyřadila transgender lidi ze seznamu duševně nemocných teprve před necelými dvěma lety.

To je pravda, a zároveň je to téma společensky zajímavé. Cítit se mužem nebo ženou je naše základní lidská identita. Trans* lidé budí kontroverzní reakce, protože někteří lidé ten gender považují za něco, co je nám dané. A fakt, že se někdo podle tělesných znaků narodil nějak, ale cítí se jako opačný gender, někteří berou jako nevědomé ohrožení vlastní identity.

Je pravda, že těch škatulek, do nichž mají někteří tendence svět a lidi v něm strkat, máme ve společnosti hodně. Když jsem dělala rozhovor s Filipem Štočkem a Štěpánem Svobodou, autory dokumentu Trans*, který teď na podzim běžel na videoportále Televize Seznam a ve kterém vystupujete, říkali mi, že mimo jiné chtěli poukázat na to, co vlastně bereme ještě jako v pořádku, a co už ne. Kladli si otázky, zda může kluk nosit růžovou mikinu, nebo už je to za hranou, a kdo to určuje.

Navíc se ty škatulky historicky stále proměňují. Je tu nějaká společenská část genderu, která říká, jak má vypadat muž a jak žena. Vídáme to i na lidech, kteří prošli tranzicí a mají někdy snahu se do té nové škatulky velmi silně napasovat. Ženy, které ke mně chodí na terapii, přijdou někdy přehnaně nalíčené, vyzývavě oblečené, jen aby si dokázaly svou ženskost. To, zda jsem muž či žena, rozlišujeme ale zejména v mozku, to je primární.

To se některým lidem ale asi jen těžko vysvětluje.

Ano. Psala jsem si s lidmi, kteří komentovali na sociálních sítích dokument Trans*. Tvrdili mi, že nikdy nemůžu být žena, když jsem se narodila jako muž. Já to vnímám jinak. Trans* lidé se nemění proto, že chtějí být opačným pohlavím. My upravujeme své tělo úměrně svému myšlení. To je všechno. I klienty na terapii často vybízím, ať přestanou říkat, že chtějí být mužem nebo ženou. Oni už jsou mužem či ženou, tak se narodili. Teď jen potřebují udělat úpravy na těle, aby tak i vypadali.

Jste terapeutka, aktuálně v supervizi. Ke změně profese jste se rozhodla před deseti lety. Proč?

Už jako malá, když mi bylo dvanáct třináct let, jsem se chtěla věnovat psychologii. Byla jsem ale zároveň nadaná i na technické obory, a nakonec jsem šla studovat makromolekulární a analytickou chemii. Pak jsem pokračovala ve studiu elektroniky a aplikované fyziky. To bylo na vojenské vysoké škole.

Kdy přišel ten moment návratu k dětskému snu – studiu psychologie?

To bylo krátce po tom, co jsem se stala pěstounkou. Tehdy jsem se rozhodla pro dráhu dětské terapeutky.

Ale nakonec děláte něco jiného.

Nakonec ano. Začalo mne totiž dohánět to moje téma. Okolí mne začalo přesvědčovat, že bych se měla specializovat na trans* lidi. Říkali mi, že dětských psychologů je sice málo, ale terapeutů, kteří zároveň prošli tranzicí a mohli by dělat s lidmi s identitními a sexuálními problémy, je ještě míň. V podstatě neexistují. Já ale nechtěla, věděla jsem, že to bude stigma. 

V jakém ohledu?

Jakožto terapeut specializovaný dejme tomu na sexuální deviace do konce života řešíte klienty s tímto problémem a normální neurotik k vám nepřijde. Nechtělo se mi do toho jít, protože jsem se bála, že pak budou moji klientelu tvořit většinou trans* lidé. A já chtěla potkávat i jiné lidi.

A chodí k vám i jiní lidé?

Ano, ale je jich méně než těch trans*. Já naštěstí věci, které v životě dělám, beru tak trochu fatalisticky. Když už mi je život přinesl, asi je mám dělat. 

Kde se vzala touha stát se pěstounkou? O kolik dětí se staráte?

Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem a pečovat o ně. Myslím, že se ráda starám o lidi, protože sama toužím, aby se někdo staral o mě. A starat se o děti mi přijde jako nejvíce smysluplné.

S bývalou ženou jsme si před lety vzaly čtyři děti z ústavu. Po čase jsme se rozešly, ona má v péči tři z nich a já si vzala k sobě toho nejvíc handicapovaného. A její děti teď ke mně jezdí, jsme stále v kontaktu. Se současnou partnerkou jsme si zažádaly o další pěstounskou péči pro jedno nebo dvě děti.

Zajímalo by mne, jak se sociální úřednice tvářily, když řešily pěstounku po tranzici.

Na začátku to neřešily, protože jsem se stala pěstounem ještě v roli muže.

Aha. A nastaly nějaké problémy ohledně svěřených dětí po tranzici?

Možná nás ze začátku trochu víc sledovali, než je obvyklé. Myslím, že zpočátku panovala nedůvěra, kterou ale dokázali překonat, nikdo nám natvrdo neřekl, že s námi děti už nemohou žít. Jedna paní z OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) byla dokonce první, kdo mi řekl, že mě bude oslovovat Andreo. Jednu negativní reakci jsme ale zaznamenali. V jednom posudku stálo, že se pěstounství nedoporučuje, protože dotyčný měl obavy o zdravý psychosexuální vývoj dětí. Nevadila mu tedy tranzice, ale lesbický vztah.

Ukradlo mi to dětství

Přesunula bych se teď do vašeho dětství. Narodila jste se v roce 1969. V dokumentu Trans* zaznělo, že vám bylo kolem osmi let, když jste začala uvažovat o tom, proč jste holka, která vypadá jako kluk. Pamatujete si z této doby ještě něco dalšího?

Mám pocit, že si to pamatuji přesně a velmi živě, ale ta vzpomínka bude asi přesto dost zkreslená. Tehdy v osmi letech mne poprvé napadla otázka, kdo jsem. A odpověď zněla: holka. Nepokládala jsem si tedy otázku, zda jsem holka nebo kluk, neváhala jsem. Spíš mě udivovalo, proč vypadám tak, jak vypadám. Žila jsem ale ve věřící rodině, ve věřící vesnici a řekla jsem si, že to bude dobré, že Bůh mi pomůže, že to napraví. To se ale samozřejmě nestalo.

Jak se vám žilo?

Neměla jsem pocit, že když jsem holka, musím nutně nosit růžové šaty. Dál jsem pomáhala tátovi na zahradě a mámě v kuchyni. Je pravda, že roli sehrálo zřejmě i to, že ženy okolo mě, alespoň tak jsem to tehdy vnímala, byly druhořadé. Nevím, zda jsem se právě proto rozhodla, že prostě budu žít dál tak, jak jsem, ale provedla jsem to. Zároveň mě to ovšem dost trápilo.

Řekla jste to někomu?

Snažila jsem se to jako malá nakousnout s mámou. Máma mi ovšem zpětně říkala, že si to nepamatuje. S tatínkem jsem to neřešila, na to bych neměla odvahu.

Když dnes mladý člověk řeší identitní problém, může si o tom číst na internetu, podívat se na dokumenty, obrátit se na specializované poradny. Co jste v době socialismu dělala vy?

Já jsem už jako malá hodně četla a stále něco studovala, takže jsem se v knihovně snažila najít co nejvíc knih na toto téma. Myslím, že mi to ukradlo dětství. Během několika let jsem toho přečetla spoustu a došlo mi, o jak složité téma se jedná, byť se o tom moc nepsalo. Věděla jsem, že nějaká „léčba“ existuje, ale že je zároveň velmi stigmatizující. Identitní problémy se řadily mezi deviace a řešení bylo velmi problematické, zvláště u holek. Vnímala jsem, že celá ta procedura ženy tak strašně poníží, že tím člověk sám ani jeho rodina neprojde ve zdraví. Začala jsem si proto říkat, že jsem dost silná a že to dám, že nejsem pitomá, že to zvládnu.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s
Prémiový článek

Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!

Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!