Heroine.cz slaví tři roky. Nechceme se vracet do světa, který je ještě v pořádku

Bilance
KomentářMédia
Anna Urbanová
| 3. 1. 2022 | 88 komentářů | 4 373
Heroine.cz slaví tři roky. Nechceme se vracet do světa, který je ještě v pořádku
Foto: Shutterstock / Everett Collection

Za tři roky jsme ušli cestu delší a zajímavější, než jsme si uměli představit. Z původních představ o malém výběrovém médiu jsme vyrostli do podoby, kde je náš hlas slyšet. Změnilo se ale i to, co chceme říkat?

V lednu 2019 jsem založila webový magazín Heroine.cz. Původní představy o tom, jaký budeme mít dosah a koho zvládneme oslovit, byly skromné. „Chytrý feministický lifestyle“, jak jsme si tuhle kategorii pracovně pojmenovali, u nás nikdo nevydával. Zatímco americké, anglické a francouzské edice magazínů jako Vogue, Elle nebo Marie Claire se nebály zdvihat silná společenská témata, u nás se tzv. obsah pro ženy stále pohyboval v triádě krása-móda-rodina. Být ženou znamenalo především být krásná a sexy, v druhé řadě pak úspěšná v naplňování nejrůznějších rolí: matky, partnerky, zaměstnankyně.

Mezi prvními články vyšel i malý manifest „Je to osobní“. Když si ho zpětně pročítám, je vidět, jak moc jsem se držela zpátky: slovo „feminismus“ jsem spíš šeptala, o tématech jako sexuální obtěžování nebo tělesná autonomie jsem psala jako o těch, která teprve čekají, až je někdo do veřejného prostoru vůbec pustí.

Obávané nástroje aktivistů jako diskuse nebo kritika ještě nepřinesly žádnou nespravedlivě odsouzenou oběť. Strašák MeToo si u nás nezaznamenal jedinou čárku. Přesto je to právě tahle falešná realita, na jejímž poli jsme nuceni se pohybovat.

Česká společnost se za ty tři roky změnila výrazně. Iniciativy jako #PromluvilyJsme a kauza Dominika Feriho zviditelnily problematiku sexuálního násilí široké veřejnosti. Feministická témata pomalu, ale jistě pronikají do mainstreamu. Na Slovensku je prezidentkou žena, kterou mnoho Čechů a Češek vnímá jako inspiraci i pro naši politiku. V parlamentních volbách uspěl rekordní počet žen. Víc než kdy dřív se přiblížila možnost prosadit zákon o manželství stejnopohlavních párů. Stejně tak ale vzniká druh protitlaku, který můžeme popsat jako touhu po „starých pořádcích“. Kde se v novém uspořádání věcí nacházíme a jak se v něm můžeme dál pohybovat a popisovat ho?

Nutná sebeobrana

„Doteď mi chodí výhružky smrtí nebo doporučení, aby mi někdo uřízl hlavu nebo mě znásilnil. Dostávám je každý den. Nedá se na to zvyknout, ale už to nějakým způsobem přijímám. Mrzí mě to, protože to reálně odrazuje další ženy v angažmá ve veřejném prostoru,“ řekla pro Heroine na naší prezidentské konferenci senátorka Adéla Šípová. S čím se na sociálních sítích potýkají veřejně činné ženy a opravdu si na to musejí „prostě zvyknout“? 

„Ať tě znásilní horda migrantů, ty tlustá krávo.“ Musíme si takové komentáře na internetu nechat líbit?

Aby svět v pořádku zůstal

Komentátor magazínu Reportér Tomáš Poláček před pár dny napsal článek reagující na písničku Xaviera Baumaxy, který zas o textu písně dlouze hovořil v DVTV s Martinem Veselovským. Sdělením obou textů, psaných, uznejme, alespoň v pokusu o nadsázku, je (cituji titulek): „Jako bílý heterák přestávám světu rozumět. Hyperkorektnost je cesta do pekel.“ Komentátor i hudebník se svorně hlásí ke generaci, která se cítí „na vyhynutí během jedné, dvou generací“ a která rezignovaně a usmýkaná pomýleným aktivismem a „agresivním progresivismem“ odchází „do Globusu, kde je svět ještě v pořádku“, tedy do světa, který po nich nechce žádnou změnu.

Svět, ve kterém žijeme, je komplexní, nepřehledný, rychle se mění a přání „rozumět mu“ je lidsky pochopitelné. Za těmito povzdechy a desítkami dalších podobných, které se s železnou pravidelností objevují napříč mediálním prostorem, ale není jen zneklidňující pocit, že někomu někde něco uniká. Je to silný tlak na zachování statu quo, na to, aby svět v pořádku zůstal: takový svět, kde „bílý heterák“ zůstává v neotřesitelné pozici člověka řídícího svůj život podle svých univerzálně vnímaných potřeb. Kde ho „nešikanují trans osoby ani buzny“ a kde se nemusí dočítat o věcech, které jsou v rozporu s tím, co si už čtyřicet let myslí.

Právě slova o agresivním progresivismu a šikaně ze strany menšin (sic!) prozrazují, jakými prostředky chtějí „bílí heteráci“ o světě a se světem mluvit. Je palčivě zřejmé, že ideologie hyperkorektnosti nikoho neutlačuje. Slova o cenzuře a cancel culture, která jsou připojována druhým dechem, jsou masivně publikovaná ve vlivných médiích, nikoliv v disidentských plátcích. Obávané nástroje aktivistů jako diskuse nebo kritika ještě nepřinesly žádnou nespravedlivě odsouzenou oběť. Strašák MeToo, používaný jako obušek na názorovou oponenturu, si u nás nezaznamenal jedinou čárku. Přesto je to právě tahle falešná realita, na jejímž poli jsme nuceni se pohybovat.

Vytvářejme pohyb

Abychom mohli mluvit o věcech, které se dotýkají celé společnosti, a nikoliv její zhruba jedné desetiny, měli bychom se snažit toto hrací pole přerámovat. Problémy „bílých heteráků“ není potřeba zlehčovat ani si z nich utahovat, plošné odsudky jejich projevů jako „boomerství“ k vzájemnému pochopení nepřispěje. Je ale potřeba zviditelňovat, že pokud se budeme dál vyčerpávat nesmyslnými válkami o to, zda svět je někde v pořádku více, méně, či vůbec, zda jedno křivé obvinění z obtěžování zneváží sto pravdivých, zda „buzny“ šikanují, nebo jsou šikanovány, budou dál přehlíženy problémy zbylých devíti desetin, a to nejen trans osob a hyperkorektních ideologů, ale lidí příliš mladých nebo příliš starých, chudých, hendikepovaných, jakkoliv jinak znevýhodněných, anebo prostě jen jiných než bílí heteráci.

Média mají sílu vyprávět příběhy. Ukazovat i jiné úhly pohledu, než je ten většinový, nabízet další alternativy myšlení, než je to aktuálně dominující. Společnost bude vždycky „v nepořádku“ a žádná harmonická realita sjednocené země plné svorně smýšlejících lidí neexistuje. Aktivisté budou vždycky píchat do vosích hnízd (a ideálně, jak ironizuje Tomáš Poláček, se „nevyštěkají už ve dvaceti“) a tím vytvářet společenský pohyb. Za to bychom jim měli být vděčni, přestože s nimi nemusíme vždycky souhlasit.

Generace, která nyní vyrůstá do dospělosti, nemá na zachovávání statu quo žádný zájem. Jejich svět má už nyní jiná pravidla a jiné hodnoty.

Generace, která nyní vyrůstá do dospělosti, nemá na zachovávání statu quo žádný zájem. Jejich svět má už nyní jiná pravidla a jiné hodnoty, a jestliže bude ještě nějakých deset dvacet let muset poslouchat všudypřítomné stesky nad problémy, které jsou k těm jejich slepé a hluché, nebude příliš kupodivu, pokud to ve svých produktivních letech vezmou do rukou radikálněji – a možná právě tak slepě a hluše k těm, kteří svá produktivní léta budou tou dobou opouštět. Lépe než vrtět hlavou nad pomatenou mladou generací, která neví nic vo životě, by se vyplatilo pokusit se jim rozumět, a snad se i více angažovat v soukromí, v rodinách a tam, kde mladí lidé skutečně žijí (což komentátorské sekce konzervativních médií zhusta nejsou).    

Před třemi lety jsme začali psát o věcech, které nám přišly podstatné, i když o nich nebylo slyšet. I „chytrý ženský lifestyle“, tahle podceňovaná část publicistiky, může malým dílem přispět k tomu, abychom o světě uvažovali nově, otevřeně a bez sentimentální touhy po něčem, co nikdy neexistovalo. Abychom dál dávali hlasy těm, kteří o svých problémech mluvit nemůžou, protože jim k tomu dosud nikdo nedal prostor. Možná to bude svět méně „v pořádku“, ale zato bohatší a rovnoprávnější.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 88 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Milan | 3. 1. 2022 8:12

Dost jsem se nasmál slovnímu spojení: "Obávané nástroje aktivistů jako diskuse nebo kritika", v článku, jehož očividně jediným cílem bylo označit názorové oponenty za konzervy. :-D

Být "bílý heterák" neznamená být konzervativní. Účelem takového prohlášení není vymezit se proti faktu, že se svět mění. Účelem je naopak ukázat, že kritika "starých pořádků" ze strany aktivistů a progresivistů přestala být konstruktivní, a že nové pořádky se - navzdory otevřeně lhavému článku - neřídí skutečnou diskuzí nad pluralitními názory.

Autorka si kopla do starých pořádků dalším štvavým článkem, tak snad se jí ulevilo. Teď by měla uhnout a dát prostor té diskuzi a kritice, kterou si v tom článku vybájila.

P.S.: Námět na přemýšlení pro autorku - zkuste místo smazání tohoto článku, nebo nějakého osočování, skutečně konstruktivně odpovědět. Bylo by to poprvé, co bych od vás něco takového zažil.

+23
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

aurbanova | 3. 1. 2022 12:38

Já bych s vámi, Milane, i diskutovala, ale vy tam nemáte žádný názor.

-19
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu