Moje reprodukce – věc veřejná? Proč nám ostatní mluví do toho, kolik máme dětí a kdy

Ilona Kleníková | 12. 2. 2021 | 56 komentářů | Matky na pranýři | 15 014

Foto: Shutterstock

Kdo rozhoduje o tom, jestli a kdy budeme mít dítě? Taky si myslíte, že jste to vy a váš partner, případně ještě faktor „přírody“? Anebo je to i širší rodina, přátelé a známí, sousedé, komunita či celá společnost? Máloco je podrobeno většímu tlaku a otevřeným komentářům okolí než naše reprodukční chování. Zdá se, že všichni okolo mají názor na to, jestli máme děti moc brzo, moc pozdě, máme jich málo, nebo příliš mnoho. Jak se takový tlak dá ustát?

Mít dítě je zodpovědné rozhodnutí. Měli bychom zvážit, s kým je máme, jaký je náš zdravotní stav, finanční situace, zvládneme-li dítě dlouhodobě zaopatřit… I když realita bývá z různých důvodů často odlišná, mít dítě je v ideálním případě rozumové a vcelku osobní rozhodnutí primárně budoucích rodičů. Přesto mají všichni, koho jsem se ptala, zkušenost s tím, že byla jejich volba podrobena komentářům a kritice okolí – ať už se v této otázce rozhodli jakkoliv. Často přitom přišla kritika i od lidí, kterých se důsledky našich rozhodnutí v oblasti reprodukce prakticky vůbec nedotknou.

Podle Zprávy o rodině, kterou v roce 2020 vydal Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, opět vzrostl průměrný věk matky při narození dítěte, takže nyní rodíme v průměru ve věku 30,1 let. (První dítě mají ženy ve věku 28,4 a druhé dítě průměrně ve věku 31,3 let.) Matky dnešních třicátnic a třicátníků přitom měly první dítě, když jim bylo v průměru 22,5 roku. Odkládání mateřství je popsaný společenský jev, který má své příčiny. Patří k nim nejen dokončení vzdělání, ale i nejistoty v oblasti bydlení nebo zaměstnání. Proti tomu jde ovšem tlak rodiny a okolí: „Ještě nemá děti? Na co čeká? Až už to pak nepůjde?“

Podobné komentáře zažívá většina žen, která ještě ve třiceti nemá děti. Prarodiče se těší na vnoučata, kamarádky si přejí, abyste měli podobně staré děti a mohly mateřství prožívat společně. A k těm, kdo apelují na ženy, aby rodily dříve, se neváhal přidat ani premiér Andrej Babiš, který prohlásil, že po třicítce jsou ženy již staré a vyčerpané. Radám politiků se můžeme (hořce) zasmát, ale poznámky blízkých mohou být často velmi zraňující. „Jako bezdětná jsem neustále poslouchala komentáře, že bych měla udělat kompromis při výběru partnera a trochu slevit, jinak děti mít nikdy nebudu. Že už mám zmeškáno a jak dlouho chci ještě čekat,“ popisuje Radka, která měla první dítě ve čtyřiatřiceti a dnes má děti tři. Je to nepříjemný tlak nejen pro ženy, které děti chtějí, ale nemají partnera. Čelí mu i ženy, které v partnerském vztahu žijí.

Nejlepší úmysly

Dana se vdala relativně mladá, už ve třiadvaceti letech. Brzy se jí rodina i kamarádi začali ptát, kdy přijdou děti. Ona ale děti nechtěla: „Když jsem někomu řekla, že nevím, jestli děti někdy chtít budu, přišly hned vševědoucí pohledy a komentáře typu – počkej, hodiny ti začnou tikat. Roky plynuly a tikání se nedostavilo.“ Nakonec se Dana rozvedla, našla si nového muže a s ním rodinu založit chtěla. „S novým mužem jsem otěhotněla hned, ale následně jsem potratila. Po potratu se mi jako naschvál několikrát stalo, že se mě někdo zeptal: Tak kdy už budete mít děti? Už je načase… Na to jsem vždy odpověděla, že dítě chci, ale potratila jsem,“ vypráví Dana.

„Zaskočený výraz těch lidí mě vždycky trochu uspokojoval. Říkala jsem si: to máte za to, že jste tak neomalení,“ shrnuje Dana jedno z největších úskalí podobných komentářů a zvídavých dotazů. Ať mají tazatelé úmysly sebelepší, nikdy nemůžou vědět, v jaké jsme zrovna situaci. Když nás straší tím, že stárneme a na dítě bude brzy pozdě, nevědí, jestli se třeba zoufale nesnažíme počít, nebo jestli jsme právě o dítě nepřišli. Dana se komentáři rozhodit nenechala, ale každý takovou odolnost nemá.

Nemůžeme zařídit, aby nám ostatní nepokládali nevhodné dotazy, ale máme ve svých rukou to, jak hluboko nás zasáhnou.

Psycholožka Helena Šaldová, která působí v terapeutickém centru V sobě doma, doporučuje jako prevenci věnovat se zpracování tématu, o kterém vím, že mě trápí. „Všímat si sebe a své nepohody v tom tématu, rozklíčovat ho a jít do hloubky. Základem je zvyšovat porozumění sobě a zvyšovat svoji kapacitu přijímat věci tak, jak jsou. Rozumět svým strachům a pak jim čelit,“ radí psycholožka. Nemůžeme zařídit, aby nám ostatní nedávali nevhodné dotazy, ale máme ve svých rukou to, jak moc se nás budou dotýkat a jak hluboko nás zasáhnou. Mateřství je přitom tak velké téma, že zpracovat své strachy a nejistoty okolo něj může být náročná a dlouhodobá práce.

Rozhodnutím, zda mít dítě, a načasováním jeho početí to ale zdaleka nekončí. Protože drtivá většina matek je dříve či později vystavena otázkám, kdy přijde dítě druhé. „Po svatbě jsem řešila několik let syndrom polycystických ovarií a zažívala jsem šílené stavy. Měla jsem pocit, že v mém sousedství snad otěhotní i kaktus, a dotazy, kdy budeme mít dítě, mě dostávaly. Jasně, že chceme dítě, ale to si ho mám nakreslit? Bylo to tak stresující,“ zlobí se Martina. „Pak se jako zázrakem povedlo počít přirozeně a byl klid. Ale zhruba kolem synových prvních narozenin se ty otázky objevily znova – kdy bude druhé? Žádný oddychový čas! Syndrom polycystických ovarií jsem ale měla pořád,“ vzpomíná Martina, pro kterou to nakonec dopadlo, jak si přála. Má dvě zdravé děti, ale ještě dnes se rozčílí, když si na necitlivost okolí vzpomene. 

Zvláštní postavení mezi komentátory a kritiky zaujímají tchyně. Mnoho žen má nepříjemné zkušenosti s vměšováním matek svých mužů. „Tchyně naznačuje, že už by to chtělo druhé, a ptá se mojí dcery, zda by chtěla sourozence. A mě to vytáčí,“ vypráví Pavla. „My bydlíme v Praze, oni v Havířově, nejsou to aktivní hlídací prarodiče,“ popisuje. „Nepochopí, že jedno dítě nám stačí. Zatím.“ Načasovat druhé dítě „správně“ je totiž opět výzva. Mít děti brzy po sobě znamená vystavit se soucitným pohledům a nevyžádaným proroctvím typu: To bude hrozná honička zvládnout dvě malé děti, to jste uspěchali. Mít děti s větším věkovým odstupem zase představuje riziko být jako matka obviňována z lenosti, sobectví a neochotě dopřát dítěti parťáka na hraní. I toto rozhodnutí přitom rodiče nedělají jen tak pro nic za nic. 

Porod se odkládá

„Souhrnně se přibližně polovině žen z generací 1966 až 1990 nepodařilo dodržet své plány ohledně věku, v němž by chtěly porodit své první a druhé dítě, druhé dítě přitom odložila více než třetina,“ uvádí se ve Zprávě o rodině. „Mezi důležité faktory, které ovlivňují neplánovaný odklad narození druhého dítěte, patří především neplánované zpoždění v narození již prvního dítěte, dále zdravotní problémy a partnerské důvody,“ pokračuje zpráva. My jako rodiče známe svou situaci, možnosti svého těla a kondici svého partnerského vztahu lépe, než ji znají naše tchyně, pratety nebo premiér. Upřímně si nedovedu představit, že všetečné dotazy a komentáře okolí někoho skutečně přimějí k tomu, aby změnil své reprodukční chování.

„Máte pravdu, maminko, na druhé dítě je opravdu brzo, na to jsme s mužem nepomysleli. Jdu se objednat na potrat, moc vám děkuji, že jste mě na to upozornila“ – je věta, kterou nikdy nikdo nevyslovil a ani nevysloví. „Když byly druhému dítěti asi dva roky, prohlásila moje tchyně dost rezolutně, ať třetí dítě rozhodně nemáme, že bychom byli blázni. Dvě už prý stačí. Přiznám se, že jsem se v tu chvíli nezmohla na slovo. Třetí dítě jsme nečekali, ani neplánovali, ale to, že považovala za přiměřené se k našemu množení takhle radikálně vyjádřit, mi vyrazilo dech. Co kdybych už v tu chvíli náhodou byla těhotná, aniž by to ona věděla? To by jako to další vnouče nepřijala?“ ptá se nevěřícně Simona, která má jinak s tchyní velmi dobré vztahy.

Je vůbec možné se nevyžádaným komentářům a šťouravým dotazům účinně bránit? „Základem je postarat se o sebe a vymezit se. Vymezení může mít různé podoby – od odchodu z místnosti, přes klidné vyslovení, že to nechci poslouchat, po pláč, křik či hádku. To všechno jsou více či méně úspěšné formy vymezení,“ vypočítává Helena Šaldová, která se ve své psychologické praxi s ženami, které v této oblasti čelí tlaku okolí, setkává často. A nabízí jeden konkrétní tip. „Když nám někdo říká, jak máme žít, kolik ne/máme mít dětí, kdy je máme ne/mít a tak podobně, můžeme vyzkoušet techniku tzv. selektivní ignorace: neřekneme k tomu vůbec nic. I to je forma vymezení – vůbec nepodpořit pokračování v tomto tématu. Mlčet. Vyslechnout dotyčného a pak v klidu navázat něčím, co s tím vůbec nesouvisí,“ vysvětluje psycholožka a hned uvádí příklad, jak selektivní ignoranci uvést do praxe: „Matka říká třeba: Na co čekáš? Nemělas bys už mít děti? Dneska se rodí i ve čtyřiceti, ale taky to nemusí vyjít. Vy: Neřeknete nic. Koukáte libovolným směrem. Matka po chvíli: Ty mě snad neposloucháš? Vy: Jsem si říkala, jestli pojedeme na hory letos jinam, možná zkusíme Orlický hory… Případně jste dál ticho.“ Zní to prostě a celkem geniálně. Existují ale i další možnosti.

Tchyně je přesvědčena, že „lepší lidé“ mají jen jedno dítě. Stejně to měla i ona.

„Ten, komu nesedí selektivní ignorace a preferuje jasnou, upřímnou komunikaci, má tuto možnost kdykoliv po ruce,“ připomíná psycholožka. „Na nepříjemné dotazy a komentáře můžete reagovat upřímně tím, že řeknete, co to s vámi dělá. Na příklad: Hele, mně to nedělá dobře se o tom takhle bavit. Sama v tom nemám jasno a potřebuju spíš podporu než tohle zpochybňování. Je mi smutno a sama mám někdy strach, jak to zvládnu.“ Samozřejmě základem úspěchu této strategie je vnímat své vlastní pocity a dokázat je pojmenovat. Pak i toto může být nejen odzbrojující, ale i napravující strategie.

Samozvaní kritici a komentátoři nás zpravidla nemají v úmyslu ranit. V pozadí poznámek můžeme vysledovat pozůstatek potřeby zajistit, aby rod nevymřel, aby měl dědice, historicky ideálně mužského. „Mému dědovi je pětadevadesát, je to syn statkáře ze staré školy,“ vypráví Beáta. „U nich v rodině to vždycky bylo tak, že největší důležitost měl nejstarší syn, pak byl mladší syn a tak dále. Dcera byla spíš zátěž. Syn jeho nejstaršího syna, můj bratranec, má tři děti. Bylo vidět, jak s každou další holčičkou roste dědova starost o to, kdo ponese rodinné jméno,“ potvrzuje Beáta z vlastní zkušenosti, že fenomén mužského dědice ještě stále žije.

Jak rodí lepší lidi

Mnohé poznámky okolí jsou pak motivovány tím, že si lidé potřebují potvrdit správnost svých vlastních životních rozhodnutí nebo si je ospravedlnit. Proto požadují – aniž by si to uvědomovali –, aby se ostatní rozhodovali a chovali stejně nebo alespoň podobně jako oni. „Když jsem byla těsně po šestinedělí, šli jsme na spořádanou procházku s kočárkem, manželem a tchyní. A ona směrem ke mně prohodila: Tak vidíš, teď už tři děti chtít nebudeš. Ohradila jsem se, zcela vážně jsem jí řekla, že s ní ty děti mít nechci, že je to jen věc matky a otce. Nebyla to lehká debata, už je to víc než deset let a zase se mi sevřel žaludek,“ vzpomíná Marie.

Její tchyně je totiž přesvědčena o tom, že „lepší lidé“ mají jen jedno dítě, mít jednoho neobtěžujícího potomka podle ní patří ke slušnému vychování. Stejně to měla i ona. „U nich v rodině se to vážně nahlas říká: maximálně jedno dítě, druhé jen nedopatřením,“ popisuje Marie. „První dotazy na druhé dítě přišly týden po porodu. A já jsem popravdě odpovídala, že jasně, chceme druhé do nejdřív,“ vzpomíná Magda. „Děti jsou od sebe 25 měsíců. Cože je podle mojí mámy moc, my se sestrami jsme blíž po sobě, a podle tchyně je to málo, ona má děti později po sobě,“ potvrzuje Magda princip vnucování vlastních životních rozhodnutí. Mimochodem v rodině Magdy zase historicky panuje hluboké přesvědčení, že když žena nemá alespoň tři děti, je to líná veš a kariéristka, která není ochotná se obětovat.

Jako by rodičovství nebylo už tak dost náročné, musíme si často obhajovat svoje rozhodnutí před celým okolím. Ale vypadá to, že tenhle boj nemáme nikdo šanci vyhrát a zavděčit se všem. Nezbývá než se postarat, aby to ve finále nejvíc nebolelo nás. „Schopnost postavit se za sebe je obecně velké téma,“ upozorňuje psycholožka Helena Šaldová. „A také si dovolit nepodstupovat situace a setkání s tím, kdo nevidí můj strach a pochybnosti, a ještě mi naloží,“ připomíná psycholožka přístup, který zapadá do programu, kdy máme sebe na prvním místě. A ještě jednu věc můžeme udělat: Svět bude pro všechny lepším místem k životu, když i my nebudeme komentovat, hodnotit a dávat nevyžádané rady ostatním. Nikdy totiž nevíme, čím druhý prochází a co všechno má za sebou.

Diskuze k článku

Celkem 56 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

člověk | 12. 2. 2021 13:27

Ne. Tohle je dané výchovou. Sebevědomí kluků se podporuje, proto se na cizí názory naučí házet bobek. Dívky jsou vedeny k péči a upozaďování svých potřeb na úkor ostatních, vedou se k poslušnosti. Proto se jich cizí názor i víc dotýká. Jsou k tomu vedeny.

+41
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 12. 2. 2021 13:03

To je to, co feministky pořád popírají, ale pak se to tady dokola pod každým článkem opakuje, jako bychom nebyli na Heroine ale na Crybaby. Blbé kecy které muž ignoruje a vůbec neřeší, případně při mnohonásobném opakování pošle otrapu do výše zmíněné pr...., ženu těžce ovlivní na celý zbytek života a dvě generace dopředu. Ať mi nikdo neříká, že právě TOHLE není ten zásadní vrozený rozdíl mezi mužem a ženou :D

-19
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu