Nerudová: Z vlastní zkušenosti znám, že pořád nejsme společností rovných příležitostí
Žádná zjevná diskriminace žen v Česku neexistuje, je tu jen ta skrytá, říká v rozhovoru kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová. O rovnost žen a mužů se podle svých slov snažila i v roli rektorky. Proč je skeptická k podpoře transparentnosti odměňování a které ženy by vyznamenala? Ve velkém anketním projektu Heroine.cz přinášíme odpovědi kandidátky na hlavu státu na témata, která z prezidentských debat často vypadávají, přitom pojednávají o důležitých položkách v životě každého z nás – o zdraví a rozhodování o vlastním těle, transparentním odměňování či potírání domácího násilí.
S žádostí o osobní rozhovor jsme oslovili všechny kandidáty na prezidenta. V našem velkém prezidentském speciálu si tak můžete přečíst kompletní rozhovory s Jaroslavem Baštou, Pavel Fischerem, Markem Hilšerem, Danuší Nerudovou, Petrem Pavlem, Josefem Středulou a Tomášem Zimou. Mezi odpověďmi chybí reakce Andreje Babiše, ten na žádnou z našich nabídek rozhovoru nereagoval, a Karla Diviše, který kvůli původnímu zamítnutí kandidatury a následnému rozhodování Nejvyššího správního soudu již do konce uzávěrky nenašel čas pro setkání. Jednotlivé otázky k tematickým okruhům pomáhaly Heroine.cz sestavovat expertky z organizace Česká ženská lobby.
Jak vnímáte postavení žen v naší společnosti?
Vnímám to tak, že bohužel ještě pořád nejsme společností rovných příležitostí. Znám to ze své zkušenosti výzkumnice akademičky i rektorky univerzity a musím říct, že je to běh na dlouhou trať. Je potřeba změnit společenské normy. Musíme se snažit, aby se stalo normou, že ženy chodí diskutovat do expertních panelů, že jsou či budou součástí expertních skupin a špičkových kolektivů. Změna společenských norem vždycky trvá nejdéle. Byť v tuto chvíli neexistuje žádná zjevná diskriminace žen v České republice, je tu podle mě diskriminace implicitní, tedy skrytá. To znamená, že nastavení některých zákonů v České republice vede k tomu, že byť úmysl zákonodárce nebyl nikoho diskriminovat, tak to na ženy dopadá odlišně, protože žijí v jiných socioekonomických vztazích, což velmi často vytváří nejrůznější bariéry pro to, aby ženy třeba mohly participovat na trhu práce po mateřské dovolené.
V případě, že byste se stala prezidentkou, jakými kroky byste z pozice hlavy státu chtěla podpořit rovnost žen a mužů?
Věnuji se tomu celý svůj profesní život. Přinesla jsem téma genderové perspektivy do daňové a sociální politiky díky mezinárodnímu výzkumnému projektu s kolegyní ze Švédska, kde s tím mají obrovskou zkušenost. Snažila jsem se vysvětlovat, že byť u nás nemáme zjevnou diskriminaci, tak ta implicitní může vést k tomu, že ženy nejsou v rovném postavení. Koneckonců jsem se o rovnost žen a mužů snažila i v roli rektorky. No a v roli prezidentky bych se tématu rovných příležitostí věnovala i nadále. Nešlo by o nastavení nové agendy, protože se tomuto tématu věnuji dlouhodobě. Ze své zkušenosti vím, že je nesmírně důležité o tomto tématu mluvit.
V jakém smyslu je o tom podle vás důležité mluvit – směrem k poslancům, k senátorům nebo k veřejnosti?
Je podstatné o tom mluvit nahlas ve veřejném prostoru a odmítat to, že to někdo bagatelizuje, že to není problém. Je třeba komunikovat a vysvětlovat, že člověk má dvě oči a dvě uši, a když si zakryjete jedno oko, tak nemáte periferní vidění, a když si zakryjete jedno ucho, tak špatně slyšíte, což se děje kolektivům, kde nejsou zastoupeny ženy. Takže v roli prezidentky bych pokračovala v tom, co jsem dělala doposud – pořádala bych kulaté stoly, hovořila bych veřejně na to téma. Já kandiduji, protože bych chtěla upozornit na to, že v této zemi nejsou rovné příležitosti. Je to jedna z mých velkých programových priorit, protože bych si přála, aby Česká republika byla zemí rovných příležitostí.
Které ženy považujete za inspirativní a proč?
Nechci vyzdvihovat žádnou ženu. Myslím si, že řada žen jsou hrdinky všedního dne ve všech činnostech, které dělají, protože společnost klade na ženy velmi vysoké nároky a předpokládá automaticky, že žena bude skvělá matka i manželka, bude skvělá ve své profesi a k tomu bude skvěle vařit i uklízet. Ženy svádí v uvozovkách každodenní boj, aby obstály ve všech rolích, které jim společnost dá se říct předepisuje, nebo má pocit, že by je žena měla plnit.
A jde obstát ve všech rolích najednou?
Když jsem mentorovala mladé kolegyně, tak jsem jim říkala, že byť je na ně vytvářen takový nátlak, tak žena nemusí být stoprocentní ve všech svých rolích. Nejdůležitější je, aby si to dokázala uspořádat tak, že bude šťastná a bude se jí šťastně žít.
Napadá vás nějaká žena, kterou byste ocenila jako prezidentka vyznamenáním?
Vyznamenala bych ženy, které upozorňují na důležitá témata a bojují s domácím násilím. Napadá mě například Petra Jirglová nebo Františka Plamínková, která už oceněna byla, vybavuje se mi ale celá řada dalších jmen, máme mezi sebou velmi statečné ženy. Když se člověk podívá zpětně na loňské říjnové udílení, tak procento žen, které obdržely státní vyznamenání, bylo velmi nízké, i když máme spoustu žen, které něco v životě dokázaly. Na svých sociálních sítích jsem proto vloni v říjnu vyzvala veřejnost, aby navrhovala ženy, o kterých si myslí, že by měly být oceněny. Najdete tam seznam, který navrhla veřejnost.
Vzala byste ten seznam v potaz coby prezidentka?
Ano.
Tresty za znásilnění jsou směšné
Budete při sestavování vašeho poradního týmu zvažovat vyvážené zastoupení žen a mužů?
Při sestavování svého poradního týmu mám tři základní priority: chtěla bych mít v týmu lidi s maximální expertízou, lidi, kteří mají vysoký morální kredit, a lidi, kteří jsou bezúhonní. Samozřejmě, že bych byla ráda, aby tento kolektiv měl velkou míru diverzity, a to nejenom co do zastoupení mužů a žen a lidí různého věku, ale také třeba co do konzervativního a liberálního uvažování nebo co do pravice a levice. Skutečně bych si přála, aby ten kolektiv měl vysokou diverzitu.
Podepsala byste novelu trestního zákoníku, jejímž cílem by byla změna definice znásilnění tak, aby skutkovou podstatou tohoto trestného činu byla i absence souhlasu při sexuální aktivitě?
Ano. Dlouhodobě podporuji aktivity směřující k tomu, aby se překvalifikoval tento trestný čin, a dlouhodobě tuto problematiku sleduji i díky Lucii Hrdé a myslím si, že někdy jsou tresty, které za znásilnění padají, úplně směšné v porovnání s tím, jaké tresty jsou třeba za držení drog.
Ratifikovala byste Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí známou jako Istanbulská úmluva?
Tuto úmluvu ratifikovalo už skoro 40 států a celá řada z nich jsou daleko konzervativnější společnosti než my. Já bych napnula maximální úsilí, abychom byli jako společnost schopni toto téma odkomunikovat a vysvětlit, že v civilizované společnosti by něco takového mělo platit.
Podepsala byste zákon, který by v nějakém ohledu cílil na znemožnění nebo zpřísnění podmínek přístupu k interrupci?
V případě, že bych takový zákon dostala na stůl, tak bych ho vetovala, a pokud by se někdo takový zákon snažil prosadit a ten zákon by prošel, tak bych ho v roli prezidentky napadla u ústavního soudu.
A myslíte si, že hrozí, že by se v těchto úvahách Česká republika vydala podobným směrem jako sousední Polsko nebo Slovensko?
Já doufám, že v tuto chvíli nic takového nehrozí.
Zásadní je změna společenských norem
Stane se podle vás odměňování v České republice spravedlivějším, když vstoupí v platnost směrnice Evropské komise na podporu transparentnosti odměňování?
Tady musím říct, že jsem trošku skeptická, protože mám zkušenost z univerzity. Když jsem byla rektorkou, tak jsme byli první veřejnou institucí u nás, která provedla genderový audit a s tím související audit odměňování podle modelu Logib ministerstva práce a sociálních věcí. Samozřejmě se ukázaly rozdíly v odměňování, ale když jsme problém řešili a hovořili jsme s těmi pracovníky, tak se ukázalo, že způsob odměňování byl postaven na řadě stereotypů. Nešlo o úmysl někoho odlišně odměňovat, ale ti, kteří dávali odměny, žili pořád ve stereotypu, že muž je ten, kdo nosí domů peníze a vydělává, takže automaticky dávali vždycky muži vyšší odměny.
Danuše Nerudová
Ekonomka a bývalá rektorka brněnské Mendelovy univerzity. Vystudovala hospodářskou politiku a správu, pracovala v ústavu účetnictví a daní i ve vedení fakulty. V roce 2009 se stala proděkankou a o pět let později prorektorkou. Od roku 2018 působila jako předsedkyně vládní Komise pro spravedlivé důchody, v dubnu 2020 spoluzaložila KoroNERV-20, iniciativu, která se snažila zmenšit dopady pandemie na českou ekonomiku.
Musím říct, že v tomto případě za velmi klíčovou věc považuji komunikaci, protože právě na základě vysvětlování a rozebírání toho, proč ty rozdíly byly takové, a na základě řízených rozhovorů s těmi, kteří odměňovali, se nám podařilo celý problém eliminovat. Takže věřím tomu, že to musí být postaveno na osobním kontaktu a že se to musí stát společenskou normou. Nejsem úplně přesvědčená, že se to dá nařídit uměle, protože aby se z toho stala společenská norma, tak s tím společnost musí být ztotožněná, musí chápat důvod, účel a to, co jí to přinese. Myslím si, že v jednotlivých organizacích je strašně důležité o tom způsobu odměňování s vedoucími pracovníky hovořit.
Nemyslíte si, že samotná transparentnost by mohla pomoci k tomu, aby si to spousta lidí uvědomila? Pro řadu lidí by to mohl být eye-opener.
Ano, ale pak se to bude dělat jen z důvodu té transparentnosti. Já myslím, že by nám mělo jít v těchto věcech o dosažení změny společenských norem, protože rovné příležitosti a odměňování spolu souvisejí. Když to bude dělat někdo jen kvůli tomu, že to je nařízeno a je to transparentní, tak ta rovnost bude chybět v nějaké další oblasti, třeba při pořádání konferencí, kde budou převažovat muži, protože se nezměnila společenská norma. Já si myslím, že je opravdu důležité o tom ve společnosti komunikovat a vysvětlit, že do jisté míry plýtváme talentem žen, když se nedostávají na vedoucí pozice, že nevyužíváme plně jejich talentu a že by z toho celá společnost mohla profitovat jako celek. Mělo by se stát společenskou normou, že ženy mají být součástí vedoucích kolektivů, veřejného života i politiky.
Podepsala byste zákon, který by umožňoval hradit péči samostatných porodních asistentek z veřejného zdravotního pojištění? U nás si tuto kontinuální péči zatím musí ženy platit samy.
To bych samozřejmě podepsala. Jsem ambasadorkou Porodnice na Obilním trhu v Brně, kde zakládali porodní dům, kde porodní asistentky mohou působit společně se zdravotnickým personálem. Bohužel si na to musí zatím maminky přispívat.
Podepsala byste zákon, který by vyhradil devět týdnů rodičovské dovolené jen pro otce tak, aby otcové měli větší šanci zapojit se do péče o malé děti?
Já bych byla ráda, aby to u nás bylo podobné jako v Belgii, kde si rodiče můžou rodičovskou dovolenou střídat. Je tam celkový časový úsek a je úplně jedno, jak si ho rodiče rozdělí, zaměstnavatel to musí akceptovat. V Belgii to funguje perfektně a velmi bych si přála, aby tato možnost byla i v České republice.
Podepsala byste zákon, který by upravoval minimální podíl obou pohlaví na kandidátních listinách pro volby do poslanecké sněmovny, Evropského parlamentu a zastupitelstev krajů?
Nepodepsala a řeknu vám proč. Tím důvodem je zase společenská norma. Je strašně důležité, aby ten tlak přišel od veřejnosti, aby se to stalo společenskou normou a aby společnost vyvíjela takový tlak, že by si strany nedovolily představit kandidátku, kde nebude ani jedna žena. Nedávno bylo ve volbách do krajských zastupitelstev zvoleno 28 procent žen, což je strašně málo, ale znovu říkám, že moje osobní zkušenost je taková, že je nutno o tom neustále dokola mluvit, až se to skutečně v celé společnosti stane normou.
Myslíte si, že se ženám do politiky nechce?
Upřímně vám mohu říct, že to tak může být, když teď vidím, čím já si procházím. Dělám to právě proto, aby ženy věděly, že se to dá zvládnout, abychom společně mohli dosáhnout toho, že společnost bude považovat za normální, když žena vystoupí takto vysoko na kandidátní listině. Prostě bych si hrozně přála, aby všechny malé holky věděly, že můžou dělat v životě to, co chtějí, můžou snít o velkých věcech a můžou jich dosáhnout.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
