„Neměla na sobě nic karikaturně feministického.“ Charisma a odvaha Františky Plamínkové

Dějiny
Feminismus
Františka Plamínková
Moje Heroine 2022
Barbora Šťastná
| 30. 6. 2022 | 7 komentářů | 7 707
„Neměla na sobě nic karikaturně feministického.“ Charisma a odvaha Františky Plamínkové
Zdroj: wikicommons

Zapojení žen do politiky. Diskriminace na pracovním trhu. Dělba práce mezi partnery v domácnosti. Oslovování žen „paní“ bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou vdané. Všemi těmito tématy, která jsou stále aktuální i v roce 2022, se Františka Plamínková zabývala už na začátku minulého století. 30. června uplynulo 80 let ode dne, kdy ji popravili nacisté.

Nikdy nedokázala zůstat lhostejná k nespravedlnostem, což bylo motorem její politické dráhy, ale život jí to rozhodně neusnadňovalo: „Kdybych byla klukem, byla bych se pravděpodobně stala nějakým vlivným činitelem, který by byl měl kol sebe řadu placených pomocníků, nebyl by se musil utahat sám nebo s několika stejně smýšlejícími. A když už jsem žena, měla jsem v sobě mít méně smyslu pro spravedlnost, abych nemusila všude zasáhnout,“ napsala roku 1920 v dopise své přítelkyni Albíně Honzákové.

„Sladké otroctví“, z něhož unikáme

Narodila se roku 1875, v době, kdy český feminismus měl podobu umírněného vlasteneckého hnutí. Zatímco západní feministky už začínaly bojovat proti poddanství žen, Češky se učily milovat svou vlast, vařit a vést domácnost podle Magdaleny Dobromily Rettigové. Chyběl zde hlas, který by ženy povzbudil vystoupit z kuchyně do veřejného prostoru.

Po absolvování měšťanské školy Františka Plamínková nastoupila na učitelský ústav v Praze. Opustila tak svůj druhý sen, stát se lékařkou: „Bylo to asi dobře, jinak bych se byla soustředila cele na medicínu a její sociální úkoly, a zúžila tak své pole působnosti,“ uvažovala později.

Na omezení pramenící z toho, že je žena, narazila poprvé v šestnácti letech, když se zamilovala do medika Viléma Freyera. Jejich vztah dospěl až k zasnoubení, jenže dobové zákony nařizovaly učitelkám celibát. Františka proto z vlastního rozhodnutí známost ukončila, aby se mohla cele věnovat učitelskému povolání. Později v životě tento vztah považovala za omyl a svou přítelkyni Albínu Honzákovou dokonce požádala, aby v případě její smrti korespondenci s Vilémem zničila: „Nepřeji si, aby kdokoli četl tuto korespondenci, ani ty ne, protože je to korespondence naprosto bezcenná, z doby hledání a omylu, která vždy byla vedle mé cesty.“

Později už o manželství vůbec neuvažovala, dobový model vztahu mezi mužem a ženou ji ani trochu nelákal: „Při vstupu muže do mého vlastního života uvědomila jsem si, jak je pochybné a nezdravé ono pojetí ženy, které se dlouhou tradicí vyvinulo u mužů. Mohla bych to zde asi takto znázornit: velká láska ze strany muže, který chce mít ženu jen pro sebe, který jí všechno dopřeje, např. čas, aby malovala, aby studovala. Ale její jediný opravdový zájem smí být jen muž, poněvadž on sám nesnese, aby jeho žena věnovala čas a zájem současně také jiným lidem nebo aby byla vnitřně samostatná a sama o sebe opřená. Je samozřejmo, že toto ,sladké otroctví‘ po určitou dobu snášíme, ale nakonec z něho unikáme.“

Její první kauzou, jíž se angažovala ve veřejné sféře, byl právě boj za zrušení celibátu učitelek.

Přesto její první kauzou, jíž se angažovala ve veřejné sféře, byl právě boj za zrušení celibátu učitelek. Představovala si, že vdané učitelky s vlastními dětmi by mohly poskytovat práci dalším ženám, které by v době jejich nepřítomnosti zaopatřily jejich domácnost. Zákon o celibátu učitelek byl nakonec zrušen až v roce 1919.

Myslíte si, že už feminismus není potřeba?

„Ženám se nikdy nedá příležitost.“

Dalším tématem, jehož se Františka Plamínková chopila, byl boj za volební právo pro ženy. V našich podmínkách tento požadavek poprvé vyslovil Vojtěch Náprstek v roce 1887. Františka Plamínková zašla ještě dál, podařilo se jí prosadit ženskou kandidátku za Národní stranu svobodomyslnou ve volbách do zemského sněmu roku 1912. Šlo o spisovatelku Boženu Vikovou-Kunětickou, která ve svém obvodu skutečně zvítězila, ale český místodržitel hrabě Thun-Hohenstein jí odmítl vydat potřebná osvědčení pro vstup do sněmu. Pár měsíců po volbách se zvolená poslankyně svěřila Františce Plamínkové se svým rozčarováním: „Jsem nadobro otrávená. Pohybuji se svou poctivou duší ve strašlivé špíně, které nedovedu ničím čelit. I poměry politické mne naplňují hořkostí. A všecko vůbec.“

Otázka postavení žen v politice zůstávala palčivá i o deset let později za první republiky. V roce 1923 měla městská rada v celé Praze jen jedinou ženskou členku. Když už se do politiky nějaká žena dostala, narážela na nedůvěru i podrazy ze strany kolegů. Novopečeným političkám byla vyčítána nezkušenost, nikdy ale nedostaly příležitost potřebné zkušenosti nasbírat: „Ženám ovšem se nikdy nedá příležitost, aby se zapracovaly. Od nich se žádá, aby se předem osvědčily; jak a kde, jest hádankou,“ psala Františka Plamínková.

Jakmile se české feministky začaly zaobírat i jinými tématy než jen psaním vlasteneckých básní a románů, narážely na odpor a posměch. Bývaly dokonce obviňovány, že rozvracejí národní jednotu. Už tehdy ostatně existovalo klišé nepřitažlivé, neženské feministky, prakticky v totožné podobě, jak jej známe dnes. Svědčí o tom překvapení venkovského faráře Františka Žilky po prvním setkání s Františkou Plamínkovou: „Když jsme na menším venkovském městě pořádali přednášku o ženské otázce, pozvali jsme si tedy Plamínkovou… Přijela a překvapila všecky. Učitelka a průkopnice ženské otázky – a neměla na sobě nic typicky a karikaturně feministického; ani tvář fanatického zaujatce, ani výraz pedantické kantorky, ani přirozený nebo naučený okázalý nevkus v oděvu, ani hranaté vystupování, ani suchý, dogmatický způsob přednášení – zkrátka nic z tradiční a legendární ,modré punčochy’.“

„Přímo barbarský nápor proti mateřství“

O charismatu Františky Plamínkové mluví i první česká zemědělská inženýrka Maria Tumlířová: „… odcházejíc ze schůze, říkala jsem si, že si paní řečnice velmi dobře volila svůj pseudonym, Plamínková, neboť byla celým svým zjevem a vystoupením nejen plamínek, ale plamen, plný strhující síly. Již bohaté zlaté vlasy, tvořící nezapomenutelný rámec pravidelné energické tváři, byly plny zářivých jisker a ještě zápalněji šlehaly jiskry z nadšení oka a přesvědčivosti slov. Dlouho jsem nechtěla věřit, že jméno Plamínková není jen dobře voleným pseudonymem.“

V roce 1923 založila Františka Plamínková Ženskou národní radu a její předsedkyní zůstala až do své smrti. Členky rady oslovovala s mateřskou něhou „dcerunky“. Jednou z nich byla i Milada Horáková, která již vždy považovala za svůj vzor a v jednom dopisů z vězení ji označila za svou „mateřskou přítelkyni“.

Přestože neměla vlastní rodinu, jedním z nejdůležitějších témat v době první republiky pro ni bylo skloubení pracovního a rodinného života. Český feminismus v té době procházel deziluzí, protože rovnoprávnost žen zanesená v ústavě nového československého státu zůstávala spíš na papíře. Františka Plamínková usilovala o to, aby úřednice ve státní správě měly nárok na mateřskou dovolenou. Ta v té době ze zákona trvala tři měsíce a byla placena z veřejného pojištění, ale ve skutečnosti se často mlčky předpokládalo, že žena hned po svatbě z práce odejde. Františka Plamínková roku 1930 psala o „přímo barbarském náporu proti mateřství, které dovedou muži velebit v knihách nebo u matky svých dětí, ale které je smělostí, šizením státu a privilegiem ženy, jde-li o veřejnou zaměstnankyni“.

Podporovala však i ženy v mnoha jiných profesích: jako senátorka vymohla přijímání právniček do státní či veřejné správy a soudnictví, hovořila o přijímání žen do diplomacie, ale zabývala se i situací žen v manuálních profesích.

„Zůstat tím, čím jsme byly na svobodě.“

Příchod hospodářské krize třicátých let a zejména atmosféra pomnichovské republiky znamená v emancipačním hnutí velký krok zpět. Když došlo na propouštění, vdané, ale i svobodné ženy šly na řadu jako první.

V této těžké době se Františka Plamínková obrátila otevřeným dopisem přímo na Adolfa Hitlera. Usvědčila ho ze lží a manipulací v jeho norimberské řeči, v níž útočil na Československo a prezidenta Beneše, a svůj dopis uzavřela: „Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.“

Své zatčení pravděpodobně předvídala, jak dosvědčují přátelé, kteří se s ní setkali v prvních červnových dnech.

Po okupaci Československa v březnu 1939 ještě legálně vycestovala do Skandinávie, ale přes naléhání svých přátel odmítla zůstat v zahraničí. V září 1939 byla poprvé zatčena a šest týdnů vězněna. „Víš, děvče, člověk musí stát za svými slovy, ono není jen tak řečnit, ale hlavní jest, když přijde zlá doba, nic nezapřít a neskrývat se. Zůstat tím, čím jsme byly kdysi na svobodě,“ řekla tehdy své spoluvězenkyni.

K druhému zatčení došlo během heydrichiády roku 1942. Františka Plamínková v té době byla snadným terčem, protože už od února toho roku na ni ve svých článcích útočil proněmecký novinář Karel Werner. Své zatčení pravděpodobně předvídala, jak dosvědčují přátelé, kteří se s ní setkali v prvních červnových dnech. Věra Vostřebalová, předsedkyně Spolku sociálních pracovnic, vyprávěla, že když se s ní náhodně setkala na ulici, Františka Plamínková se rozhlížela, zda není sledována. Na rozloučenou ji objala a políbila, což nikdy předtím nedělala. O pár dní nato svolala schůzku svých kolegyň, které docházely do Ženského klubu. „Jdu tam, abych viděla své drahé,“ napsala jedné z nich. Den před zatčením ještě navštívila nejbližší přítelkyní Albínou Honzákovou v Dobřichovicích a zmínila se, že čeká, že pro ni brzo přijdou. „Náhle jí vyrazily rudé skvrny na obličeji, tvář ztvrdla odhodláním do hrozivé podoby, jakou jsem u ní před tím nikdy neviděla. Ale jen na chvíli. Pak jsme si prohlížely růže…“ popsala Albína Honzáková poslední setkání.

Den nato, 11. června 1942, pro ni přijelo gestapo.

Jaký je úkol životní

Tři dny strávila v pankrácké cele, potom ji převezli do Malé pevnosti v Terezíně. Nacisté po ní zřejmě žádali, aby veřejně odsoudila atentát na Heydricha. To ale Františka Plamínková odmítla. Poslední červnový den roku 1942 proto byla zastřelena na kobyliské střelnici. Na rozdíl od většiny popravených, jejichž jména byla vyhlašována pouličním rozhlasem, jméno Františky Plamínkové nikde nezaznělo, její zpopelněné tělo skončilo v hromadném hrobě. Její přátelé a spolupracovníci proto na konci války ještě doufali, že se objeví v některé z osvobozených věznic. K tomu ale nedošlo.

Po válce byla založena Společnost F. F. Plamínkové, která chtěla připomínat její odkaz, na počátku padesátých let však byla rozprášena, stejně jako celé ženské hnutí v Československu. Otázky emancipace se chopil komunistický stát, který si pod tímto slovem představoval jediné: plnou zaměstnanost žen, bez ohledu na to, v jakých podmínkách a za jaký plat pracují. Jméno Františky Plamínkové upadalo do zapomnění, zůstalo zachováno jen v názvu základní školy v Praze na Letné, kde na začátku 20. století řadu let vyučovala.

Život Františky Plamínkové skončil sice tragicky, ale rozhodně nebyl nenaplněný: „Je zajímavo, že 99 % lidí žije ode dne ke dni bez zahloubání do vlastního života a nitra a přijímá život, jak přichází, zlé a dobré. Dni utíkají, lidé šedivějí, odcházejí, aniž si uvědomili, že jsou lidmi, co je to člověk a jaký je jeho úkol životní,“ konstatovala v jednom z proslovů roku 1933. Ona sama si svůj životní úkol plně uvědomovala a naplnila ho na maximum.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 7 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Kateřina | 30. 6. 2022 2:39

Děkuju za článek. Snad trochu pomůže zvýšit povědomí o Františce Plamínkové, které je podle mě fakt ostudně malé, třeba ve srovnání právě s Miladou Horákovou.

+15
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Pinochet | 30. 6. 2022 4:55

Sufražetky byly úžasné ženy, díky nim máme jasný a nezvratný důkaz, že nejen že prohibice nefunguje, ale je dokonce kontraproduktivní. Škoda, že jí náckové zabili, po válce mohla s bolševikem udělat ještě nějakou kariéru.

-10
Reagovat