„Jako když vám jedno dítě odejde ze života.“ Upřímné příběhy rodičů, jejichž děti jsou trans*

S dětskou zdravotní sestrou Barborou a jejím synem Márou se potkáváme v jedné pražské restauraci. Márovi je jedenáct let, nejvíc ho baví dramatický kroužek a hodiny stepu. Odmalička si hrál hlavně s autíčky a volný čas trávil v klučičí partě. A to i v době, kdy ještě nosil dívčí jméno. „Když mu byly tři roky, měli ve školce karneval. Koupila jsem krásné princeznovské šatičky a nastrojila ho. Odpoledne mi paní učitelka řekla, že to s tou princeznou nebyl dobrý nápad, protože celý den chodí s tím, že je hasič,“ směje se dnes při vzpomínce Barbora.

S tím, že se cítí jako chlapec, se Mára matce poprvé svěřil v první třídě. Poté mu dovolila nosit klučičí oblečení i účes. Připouští ale, že si pořád myslela, že ze svých pocitů možná jednou „vyroste“. „Říkala jsem si, že v tomhle věku přece ještě nemůže mít jasno,“ dodává.

Definitivní přelom nastal v Márových sedmi letech. Syn totiž život v dívčím těle přestával zvládat psychicky. Smutek a nervozita, kterou prožíval, postupně gradovaly. „Když mu bylo sedm, přišel s tím, že by chtěl umřít,“ svěřuje se zdravotnice. „Tehdy jsem pochopila, že to je poslední kapka. Že s tím musíme něco dělat. Najednou stojíte před rozhodnutím, jestli budete mít šťastného chlapečka, nebo mrtvou holčičku. Moje ego v ten moment vůbec nebylo důležité.“

Sabině Lukáš svou identitu odhalil později, ve dvanácti letech. Coming out se směrem k ní rozhodl provést prostřednictvím esemesky. „Napsal mi zprávu. Stálo v ní: ‚Mamko, kdyby tě tvoje kamarádka požádala, abys ji oslovovala v jiném rodě a jiným jménem, přistoupila bys na to?‘ Odpověděla jsem, že na to mám moc málo informací. A on se rozepsal. Má prý krátké vlasy, chodí oblékaná v klučičím, má klučičí zájmy. V tu chvíli mi to došlo. ‚Mluvíš o sobě?‘ ‚Jo.‘“

Obě ženy připouštějí, že oznámení ze strany jejich potomků bylo pro ně zpočátku velkým šokem. „Věděla jsem o trans* lidech jenom to, co jsme se učili ve škole. A toho nebylo moc. Pak máte ten mediální obraz, který vám říká, že jsou to lidé, co se nechávají přeoperovat. Takže se mi v tu chvíli zbořil celý svět. Dlouhých pět měsíců o sobě Luky mluvil v mužském rodě a já o něm v ženském,“ říká Sabina.

„Sedm let jste zvyklá mluvit o dítěti jako o dceři a najednou je všechno jinak. Trvalo mi dlouho, než jsem se s tím nějak smířila. Pobrečela jsem si. Dodneška, když vidím Márovy fotky jako malé holčičky, mě zabolí u srdce. Je to, jako když vám jedno dítě odejde ze života. Zemře a místo něj přijde jiné,“ přidává se Barbora. 

„Neustále jsem se pletla, než jsem ho oslovila. Musela jsem se zamyslet, větu, kterou jsem chtěla říct, v hlavě kompletně přeformulovat, a pak ji teprve vyslovit. Že mám už částečně vyhráno, jsem poznala asi o měsíc nebo dva později. Něčím mě strašně vytočil. Viděla jsem rudě a ječela asi pětiminutový monolog. Když jsem se na jeho konci zastavila, abych se nadechla, uvědomila jsem si, že na něj celou dobu řvu v mužském rodě,“ glosovala Barbora na svém blogu Transgender děti, kde dokumentuje Márovu cestu ke správné genderové identitě.

Přiznává však, že situaci nebrala vždy s nadhledem a humorem. „Je to těžké, i když jste benevolentní. Vždycky jsem si říkala, že jsem velmi tolerantní. Ať si dělá, kdo chce, co chce. Pak jsem ale zjistila, že tak tolerantní nejsem, když se to týká mého dítěte.“ Nechce si prý proto ani představovat, jak to vypadá v domácnostech, jejichž členové mají k transgender lidem od počátku nenávistný postoj.

To, že překvapení a smutek jsou přirozenou první reakcí rodičů trans* dětí, potvrzuje pro web Heroine.cz také psychoterapeutka a adiktoložka Pavla Doležalová. „Změna genderové identity dítěte může pro rodiče představovat trauma,“ říká. „Začátek je náročný. Je dobré v takovou chvíli vyhledat terapeutickou pomoc,“ apeluje. Podle dat České psychiatrické společnosti v roce 2020 navštívilo specialistu v Česku 484 trans* a nebinárních dětí a mladistvých, nejčastěji mezi 15 a 18 lety. V 76 procentech případů jde o dívky, píše server Seznam Zprávy.

Trans* děti se podle Doležalové nejčastěji svěřují jako první právě matce. Podle výzkumu organizace Transparent z roku 2022 mají trans* lidé obecně u matek větší podporu než u otců. 64 procent dotázaných uvedlo, že jejich matky vědí, že jsou trans*, a podporují je. U otců jde asi o 48 procent. Podíl těch, u nichž tranzici odmítli přijmout otcové, je ve srovnání s matkami o něco vyšší, asi necelých 22 procent dotázaných oproti zhruba 15 procentům.

S Lukym jeho otec nežije a u Máry je to stejné. Oba chlapci přitom měli obavy o to, jak zprávu přijme právě tatínek. Zatímco Sabinin bývalý přítel skutečnost vzal bez problému, u Máry byla situace složitější. „To, že je Marek trans*, jsem exmanželovi vysvětlila po telefonu. Postavil se k tomu nejdřív moc hezky a vypadalo to, že všechno bude v pořádku. Jenže pak se do toho vložila jeho tehdejší přítelkyně, která usoudila, že jsem blázen a nutím dítě do klučičí role, protože mám skrytou touhu mít chlapce,“ objasňuje Barbora. Trvalo pak asi rok, než se otec s Márou znovu začal stýkat. Dnes jsou táta se synem podle Barbory dobří přátelé.

Doležalová zdůrazňuje, že nejdůležitější hodnotou je nakonec láska k dítěti. Pokud se jí rodiče řídí a nechávají si otevřenou mysl, tranzici zvládnou. „Původní vztah a důvěra nemizí. Mluvila jsem s mnoha rodiči, kteří ze začátku udělali spoustu chyb. Stejně si ale uvědomili, že svoje dítě milují takové, jaké je.“

Atmosféra v nejužší rodině je ale pouze jednou částí cesty, kterou si trans* děti a jejich nejbližší procházejí. Jak zvládnout coming out před příbuznými a známými nebo jak postupovat ve škole? O tom bude další díl příběhu Lukáše, Máry, Sabiny a Barbory.