OSPOD bere děti a další mýty o tom, jak funguje „sociálka“

Rodina
Spory o děti
Ilona Kleníková
| 18. 1. 2022 | 13 komentářů | 11 894
OSPOD bere děti a další mýty o tom, jak funguje „sociálka“
Zdroj: Shutterstock

Proč se OSPODu bojíme? A co „sociálka“ rozhodně nedělá? Dagmar Kubičíková, vedoucí oddělení sociálně právní ochrany dětí v Praze 8, vysvětluje, jak u nás stát chrání děti v ohrožení.

„Sociálka“ má zvláštní image. Je to úřad, na který se obracejí lidé pro pomoc, ale zároveň se ho bojí.

To je těžká věc. Zatím jsme „taková ta sociálka“ a každý si pod tím představí něco jiného podle toho, v jakém kontextu se s ní setkal. Přitom OSPOD je z obrovského koláče „sociálky“ úplně nejtenčí výseč. Rodina je nedotknutelná, soukromí je nedotknutelné, ale OSPOD je veřejná moc, která vstupuje do rodin. Měl by do rodin vstupovat opravdu jenom v případě, kdy jsou ohrožena práva dítěte. Nikdo z nás není víc než rodič. Ten, kdo může říct rodiči: „Tak takhle ne,“ je jedině soud a nikdo jiný.

Když to hodně zjednoduším, tak OSPOD je na straně dítěte za každých okolností, pokud na té jeho straně chybí rodič nebo zákonný zástupce.

To je úplně ten nejzákladnější princip – kde je rodič, hájí práva dítěte rodič. Když rodič práva dítěte nehájí, tak nastupuje OSPOD.

Co by se v systému mělo změnit, aby ochrana práv dítěte fungovala lépe?

To, že je OSPOD začleněný do obecních úřadů, svádí k dojmu, že OSPOD vyřeší všechny sociální otázky, které se týkají dětí. Ale OSPOD nemůže řešit všechno.

OSPOD je často první instance, kam se lidé obracejí v záležitostech dětí. Ale OSPOD by měla být ta poslední instance.

Další příklad je kontrola a komunikace. V Praze 8 došlo k tragické události, kdy se ztratila malá holčička, která byla v pěstounské péči babičky. Strašně moc nás ten případ trápí. Když se holčička ztratila, tak se nás novináři začali ptát, to je pochopitelné. Ale my nemůžeme nic říct, máme mlčenlivost. Vyjádřil se mluvčí, vyjádřil se magistrát, pak se vyjádřilo ministerstvo práce a sociálních věcí. Ale nikdo nepodal skutečně komplexní informaci. Kdyby fungoval jeden úřad zaměřený na rodinu, kdybychom byli jedna instituce, tak i kontrola je daleko jednodušší.

Říkala jste, že každý má jinou představu o tom, co je vlastně OSPOD. S jakými předsudky se setkáváte?

Největší je ten, že OSPOD bere děti. OSPOD je přitom „pouze“ manažerem případu a – to znova opakuju – toho nejohroženějšího dítěte. Další oblast jsou děti, o které se rodiče soudí.  

Zjistili jsme, že například školy často nemají představu, co OSPOD je. Často až když se pedagogové dostanou do konfliktu s rodiči a vymkne se jim to z rukou, tak kontaktují OSPOD a pak se diví, že jsme jim nepomohli. Ale my tu nejsme proto, abychom pomáhali škole. My chceme, aby dítě do té školy dál chodit mohlo, i když jsou s ním problémy a „zlobí“. A rodiče mají pravdu, když to také chtějí. Když se školy obracejí na OSPOD kvůli integrovaným dětem s handicapem, se kterými mají problémy, tak to je zásadní nepochopení toho, jaké je postavení OSPODu.

Mgr. Dagmar Kubičíková

Dagmar Kubičíková
Foto: Dagmar Kubičíková

Dagmar Kubičíková pracuje na OSPOD Úřadu městské části Prahy 8 od roku 1994. Vedoucí oddělení sociálně-právní ochrany dětí je od roku 1995. Vystudovala střední pedagogickou školu, vyšší odbornou školu sociálně právní a magisterský obor speciální pedagogika. V roce 2018 získala za přínos oboru sociální práce cenu Ministerstva práce a sociálních věcí Gratias.

Spoluzaložila Profesní komoru orgánů sociálně právní ochrany dětí, v jejímž výboru aktivně působí. Jejím profesním mottem je: „Sociální pracovník nemůže nikdy rezignovat na víru v člověka a v lidství“.

Co od vás ta škola očekává, že uděláte? Že rozhodnete, že děti nemají do té školy chodit?

Ano. Nebo ať je rodiče dají jinam. Když je chování dítěte pro majoritní společnost těžko přijatelné a je projevem nějaké diagnózy nebo zdravotní komplikace, tak na to nelze volat OSPOD. Když si dítě zlomí nohu, tak to taky neřeší OSPOD.

Školská zařízení mají zákonnou povinnost se na OSPOD obrátit v momentě, kdy mají podezření, že nejsou naplněna práva dítěte nebo že dítě potřebuje ochranu.

Přesně tak. Když je problém mezi rodičem a dítětem, nikoliv rodičem a školou. Jakmile je rodina v problému jako celek, tak to taky není práce pro OSPOD. Rodina má právo na veškerou možnou podporu a pomoc. OSPOD by měl vstoupit jen tam, kde je problém rodič/dítě. To ta škola často nechápe.

Přitom školy spadají pod obce podobně jako OSPOD.  

Mám pocit, že když je OSPOD na obci, tak je to první instance, kam se lidé obracejí v záležitostech dětí. Ale OSPOD by měla být ta poslední instance.

I proto dal můj kolega dohromady „tým“ z místních neziskových organizací. Pro školy vytvořili návod, jakou organizaci oslovit, podle toho, co dítě potřebuje. Vysvětlujeme jim: Když vidíte dítě, které potřebuje doučovat, volejte tuhle organizaci, když jde o trávení volného času, volejte tuhle organizaci, nevolejte na OSPOD. Ale když přijde dítě s modřinami, a řekne: „Táta nás včera sflákal,“ tak neváhejte a volejte.

Neziskové organizace tedy nepovažujete za pijavice systému a otravné aktivisty?

Považuji je za velmi důležitou součást skládačky. Bez neziskových organizací si to nedokážu představit. Neziskovky jsou jakási protiváha OSPODu. Když OSPOD něco po rodičích chce, tak je tu organizace, která to pomůže rodičům splnit.

Pořád ještě je v lidech zakódovaná idea, že my všichni nejlépe víme, jak má vypadat dobrá rodina a jak mají ostatní žít.

Další z předsudků asi bude, že uděláte pořádek v sousedských sporech, je to tak?

Teď je takový trend, že se správci nebo majitelé pronajímaných bytových jednotek snaží komplikované nájemníky řešit tím, že je ohlašují na OSPOD. To je opět nepochopení role OSPODu, protože my chceme, aby ta rodina bydlela. Každý si musí rozmyslet, komu pronajme svůj byt, a nejde to tak, že si správci vyberou příspěvky na bydlení z úřadu práce a potom řeknou, že jim ta rodina nevyhovuje.

Takže nejrůznější instituce nebo jednotlivci vás chtějí použít jako páku, ale vy přijdete a řeknete: je nám líto, my nechráníme vaše zájmy, my chráníme zájem dítěte.

Pořád ještě je v lidech zakódovaná idea, že my všichni nejlépe víme, jak má vypadat dobrá rodina a jak mají ostatní žít. A když tak nežijí, měli bychom je k tomu přimět. OSPOD už se v tomhle přístupu posunul. My jsme ti opatrní. A to proto, že když máte určitou moc, tak ji musíte využívat s obrovskou pokorou a jenom ve prospěch dítěte. My rodičům ze života velmi rychle odejdeme, jenom když uvidíme, že jsou dodržené základní podmínky, aby děti mohly vyrůstat ve své rodině. A nejde o to, jestli bude doma uklizeno.  

Mají tenhle přístup všechny OSPODy, nebo je ten váš pokrokový?

To není trend, to je dané zákonem. Z totalitních dob přetrvávají určité představy, ale od 1. 1. vstoupila v platnost novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí a myslím, že stát dává výrazně najevo, jaký má být přístup. Teď už je to otázka osvěty.  

Jak se dobře rozvést?

Foto: Shutterstock

Statistika je neúprosná: téměř polovina rodin s dětmi do 18 let se rozpadne. Návod na život není, ale existují osvědčené tipy, jak minimalizovat škody na psychickém zdraví vás, a hlavně vašich dětí, pokud se rozcházíte.

I rozpad rodiny se dá řešit konstruktivně

OSPOD je také často zatahován do sporů mezi rodiči, kteří se rozvádějí nebo rozcházejí. Navzájem se straší „sociálkou“. Jak filtrujete informace, které k vám od znesvářených stran přicházejí?

Úplně snadno. Když rodiče podají návrh k soudu, nemohou zastupovat u soudu svoje dítě, protože sami jsou účastníky řízení, dítě proto nejčastěji zastupuje OSPOD, který je pak účastníkem řízení stejně jako máma a táta. Následuje takzvaná edukační schůzka, která probíhá vždy s oběma rodiči najednou, případně s jejich právními zástupci. Ale všechno necháváte na rodičích. A tím máte 50 procent problémů vyřešených.

Dříve se to dělalo tak, že OSPOD převzal odpovědnost za rodinu. Nejdřív přišla matka a dvě hodiny vykládala, jak je otec jejích dětí strašný. Pak přišel otec a řekl, co všechno ona udělala špatně. Pak se snadno stanete součástí neurovnaného stavu v rodině a začnete dupat jako slon v porcelánu v jejich rodinné intimitě. Proto máme zásadu, že nevstupujeme do rodinné intimity. Schůzka je u nás, tady si sedneme a předáme informace, které potřebujete pro to, abyste se vy mohli rozhodnout, jak uspořádáte poměry svých dětí, když nebudete žít společně. A to je celé.

Takže kouzlo je v tom, nevzít rodičům zodpovědnost.

Přesně. Nikdo, žádný stát ani sebelepší OSPOD, nikdy nemůže nastavit rodině optimální pravidla. Rodina ví vždycky nejlíp, co jim vyhovuje. Můžete mít sebekrásnější soudní rozhodnutí, ale ta rodina ho má žít. A když ho odmítá žít, tak jak to vymůžete?

Pokud je v rodině manipulace a domácí násilí, asi tam taková dohoda není možná.

To rozhodně ne. Domácí násilí je úplně jiná kategorie. Jakmile jeden z rodičů signalizuje, že se právě z těchto důvodů necítí komfortně, nejednáme s nimi společně. Máme to ošetřené tak, aby se tu ti rodiče ani nesetkali.

Máte zkušenost s masivním falešným obviňováním z domácího násilí? Třeba z důvodu msty?

Setkáváme se s tím. Máme to rozdělené tak, že je tu specialista jen na zastupování dítěte. Když některý z rodičů při schůzce začne naznačovat, že v rodině bylo násilí nebo zneužívání, tak jim specialista řekne: „Pokud vaše dítě bylo nebo je doma takto ohrožené, bude to řešit kolega nebo kolegyně a založíme za tím účelem zvláštní spis.“ Přijde kolega, založí takzvaný „červený spis“ a začne s tou rodinou pracovat úplně jinak. Vytváří obsáhlé vyhodnocování situace dítěte, ptá se na podrobnosti, jde se podívat do rodiny, několikrát s dítětem mluvíme atd. Výsledkem zastupování dítěte v soudním řízení je rozsudek a spis se vyřadí. Ovšem výsledkem červeného spisu je individuální plán ochrany dítěte, kdy musíme eliminovat ohrožení, která byla pojmenována. A to si rodiče rozmyslí, jestli opravdu chtějí být v takovém spise, anebo jestli radši vyřeší rodičovský plán a půjdou dál.

Co řeší OSPOD neboli „sociálka“

Co OSPOD zejména dělá?

  • Zastupuje děti všude tam, kde tak nemohou činit jejich zákonní zástupci
  • Zaměřuje se na děti ohrožené v jejich zdravém vývoji – moderní metody a nástroje sociální práce vedou přednostně k udržení dítěte v rodině
  • Řeší náhradní rodinnou péči – přijímá žádosti zájemců o poskytování náhradního domova dětem a eviduje děti, které v náhradní rodinné péči jsou

Co OSPOD nedělá?

  • Nehájí zájmy dospělých osob, institucí, školských ani jiných zařízení
  • Není místem pro stížnosti a reklamace na druhého rodiče
  • Neurčuje formy vzdělávání ani typ školy, kterou by mělo dítě navštěvovat 

Zdroj: OSPOD Praha 8 

Když si z nějakých důvodů a náznaků myslím, že dítě v mém okolí nedostává patřičnou péči, jak bych se měla ideálně zachovat?

Když je dítě v ohrožení, určitě doporučuju kontaktovat OSPOD. Ale co myslíte tou patřičnou péčí? Jiná měřítka budou na výběrovém gymnáziu a jiná na nějaké praktické škole. Obecně každý, kdo má nějakou pochybnost, jestli jsou u dítěte naplňované základní potřeby – a ty jsou nejen biologické, ale i psychické –, tak má kontaktovat orgán sociálně právní ochrany dětí. A na OSPODu pak je, aby získal informace a provedl vyhodnocení.

Jak poznám, že nejde jen o odlišné standardy a názor na to, jak se má správně žít? Kromě modřin a podezřelých zranění – jaké jsou ty jasné signály, že mám kontaktovat OSPOD?

Když to řeknu úplně laicky a lidsky, tak jasný signál je, jestli je to dítě radostné, nebo je neradostné. Dítě může být obalené v luxusu, a nemusí být radostné. Ale stejně tak může špinavé a smradlavé dítě být radostné a spokojené. Nejdůležitější je vnitřní spokojenost dítěte.

Co když nahlásím nějakou rodinu, všechno tam bude v pořádku, ale oni zjistí, že jsem je nahlásila já?

Pokud máte obavu, abyste neměli třeba mezi sousedy problémy, tak každý má právo na OSPODu požádat, aby byl daný do důvěrné složky, aby nikdo nepoznal, kdo to oznámení podal. Je to právě proto, aby se lidé nebáli oznamovat, když vidí dítě v ohrožení. Další možnost je poslat anonym. My každý anonym prověřujeme úplně stejně, je jedno, jestli se podepíšete, nebo ne. 

Nedíváte se na anonym jako na méně důvěryhodný podnět?

My to chápeme. A pokud jenom chcete upozornit na nějakou rodinu, aby si jí někdo všimnul, tak můžete napsat, že je nechcete udávat jako špatné, ale že chcete upozornit, že možná potřebují pomoct nebo podpořit.

Hranice inkluze

Foto: Shutterstock

Jsem jednoznačně příznivkyní inkluzivního vzdělávání. Ale obě moje dcery chodily na osmileté gymnázium. A kdybych se měla znovu rozhodnout, rozhodnu se nejspíš stejně. Je to pokrytecké, já vím.

Barbora Šťastná se zamýšlí: Je důležitější budoucnost školství, nebo vzdělání mého dítěte?

Vloni vyvolal silné reakce veřejnosti příběh opuštěného chlapečka z Motola, který od narození trávil dlouhé měsíce sám v nemocnici. Když je takový případ, že je dítě samo v nemocnici, co by se mělo správně stát?

Od 1. 1. platí novela zákona o sociálně právní ochraně dítěte, a tam jsou přesně tyhle případy zachycené. Dřív to bylo tak, že když se narodilo dítě s handicapem nebo s potřebou lékařské péče, mohlo být samo ve zdravotnickém zařízení. Když rodič jednou za rok přišel a podepsal, že chce, aby o dítě dál pečovali, tak o něj bylo ze zdravotního hlediska postaráno, a nikdo o něm nevěděl. Nově má zdravotnické zařízení povinnost oznámit OSPODu, že přijala takovéhle dítě do své péče, a OSPOD má povinnost to dítě navštívit a začít jeho situaci řešit.

V tomto případě se povedlo dítěti sehnat přechodnou pěstounskou péči. Jak vy vnímáte ten vývoj, kdy se zejména neziskové organizace a někteří politici snaží podporovat pěstounství a omezit umisťování dětí do kojeneckých ústavů?

Osobní péče je nejvíc. Já vím, že kolem toho panují obavy, že nebude dost pěstounů a kam ty děti půjdou. Ale kdybychom k tomu zákonnému kroku nepřistoupili, tak se nikdy neposuneme. Za ta léta, co na OSPODu pracuju, vidím obrovský posun. Přišla sem maminka a řekla: „Tak si tady to dítě nechte.“ A odešla. Tak jsme se obrátili na soud. Ale kde bude dítě, než soud rozhodne? Zavolali jsme pěstounce na přechodnou dobu, která bydlí nedaleko. Paní přišla, přivezla si kočárek, holčičku vzala za ručičku…  Když dítě odchází z té hrůzy s někým za ruku a víte, že jde do bezpečí, do hezkého pokojíčku a večer mu ta paní přečte pohádku, tak je to určitě lepší, než když jsme vzali dítě, šli jsme s ním k doktorovi, pak jsme ho vezli někam do ústavu. Nechci se dotknout ústavů, ty dětské domovy také udělaly obrovský kus práce, ale konkrétně u nejmenších dětí je skvělé, když je předáte konkrétnímu člověku, který ho pochová, pomazlí a řekne mu, jak bude vypadat jeho den zítra.

To je hezké, že zažíváte happy end na vlastní oči.

Často ne. Ale to už je naše práce.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • PRVNÍ MUŽ NA TITULCE HEROINE Lukáš Houdek je muž mnoha talentů a zájmů. Aktivista, novinář, vedoucí projektu HateFree Culture, světoběžník i humanitární pracovník. Jako výrazného umělce, který dokáže svými projekty tnout do živého a naštvat spoustu lidí, ho představuje polský spisovatel Mariusz Szczygieł. „Mám takové pravidlo: nikdy nikomu neříkám, že má hrozné názory. Lidi neodsuzuju, nestavím je na pranýř. To totiž nikdy nefunguje,“ říká Lukáš Houdek. Prvním mužem na obálce Heroine nemohl být nikdo jiný!
  • ACH TI MUŽI! Nové číslo časopisu Heroine je tentokrát hodně o mužích a od mužů. Říká se, že přišli o své tradiční role a nové teď horko těžko hledají, což s sebou nese spoustu mrzutostí. A tak jsme si chtěli na onu pověstnou „mužskou krizi“ posvítit. Co to vůbec je? Kdo za ni může? A kde je svět ještě v pořádku? Dali jsme mužům možnost mluvit o tom, co je trápí a čeho se děsí.
  • LIBUŠE JARCOVJÁKOVÁ Její černobílé, často neostré, emotivní a obnažené snímky jdou na dřeň. Fotí už od šedesátých let, její tvorba byla ale téměř neznámá až do výstavy v Arles v roce 2019. Tu pak deník The Guardian vyhlásil nejlepší výstavou roku a z Jarcovjákové byla rázem světová senzace. S Marikou Pecháčkovou si v intimním rozhovoru povídala o bolesti nohou, o vztazích s muži i ženami, a hlavně o focení. „Já věděla, že to nikdo neuvidí, tak jsem byla absolutně bez cenzury. Pak se posunulo vnímání toho, co je přípustné pro svět umění. Miluju fotografickou chybu; když se objeví, vítám ji.“
  • BOŽÍ VODA Taky milujete přírodní nápoje jako kombucha, kvašené tibi limonády nebo domácí zázvorové pivo? Pak prostě nesmíte vynechat ani březovou mízu. Čepovaná přímo ze stromu chutná jako osvěžující, mírně nasládlá pramenitá voda. Když ale vyzrává v lahvích obohacená o trnky, višně, květy růží nebo třeba kopřivy, můžete se těšit na chuťový koncert. A prý má téměř zázračné účinky!

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 13 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

umfa | 18. 1. 2022 6:00

Sociálka hlavně funguje jako každý úřad. To znamená, že především chrání sama sebe a obhajuje vlastní existenci, každý vedoucí se tam snaží mít co nejvíc podřízených a co největší rozpočet a každý tam bojuje s každým o své místo na slunci. V druhé řadě se všichni snaží být z obliga, neudělat něco co by se jim dalo po formální stránce vytknout a pokud si nejsou zcela jistí, nedělat raději nic. Teprve ve třetí řadě, když zbyde trochu času a sil, udělají něco pro ty děti :-)

+12
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Pavel | 18. 1. 2022 14:11

Místo toho, aby dámy pracovaly, tak si raději platí PR v holčičím plátku.

-4
Reagovat