Vztek nás chrání, ale neumíme s ním pracovat, říká terapeutka, která pomáhá mužům být lepší „chlap“

Co vás na tématu vzteku láká?

Je to emoce, za kterou je často velké množství energie. Není to moc oblíbená emoce, ale přitom je extrémně důležitá a potřebná. Můžeme být rádi, že ji máme ve výbavě. Zajímá mě hlavně, jak vztek zpracovávat, aby jeho projevy nikomu neubližovaly.

Je zvládání vzteku specifické u mužů a u žen?

Zvládání vzteku a jeho prožívání je důležité pro všechny. To, jak s ním zacházíme, ale může být různé. Genderové stereotypy, podle kterých se holčičky nevztekají a kluci nebrečí, jsou ve společnosti pořád hodně živé. Prosakují do vztahů a do nahlížení na muže – prostě když jsi chlap, tak si to doma srovnáš.

Vztek zažíváme všichni a je to naprosto v pořádku, potřebujeme ho k životu, ale muži jdou častěji do projevů fyzického násilí, velkého křiku nebo nadávek. Dovolí si to častěji než ženy, které vyrůstaly s tím, že „hodné holčičky se nevztekají“. Setkávám se ale s tím, že téma vzteku se u žen otevírá v souvislosti s dětmi. Až v roli mámy zjistí, že se taky umí vztekat, ale neví, jak s tím pracovat.

V základu násilí ve vztahu je neschopnost pracovat se svými emocemi, se vztekem, se studem a s vinou. To se projevuje chováním, kdy tomu druhému nějak ublížím, raním ho nebo ponížím a donutím ho tak, aby jednal proti své vůli, respektive aby nejednal podle své vůle. Jedná se o definici násilí podle od norského psychologa Pera Isdala, se kterou pracujeme. V Lize otevřených mužů učíme muže rozpoznávat emoce, uvědomovat si je a pracovat s nimi tak, aby dokázali zastavit násilné chování.

Jak nás vztek chrání? Na co ho potřebujeme dnes?

Kdyby vztek uměl mluvit, tak nám říká: braň se, vymez se, někdo překračuje tvoje hranice. Vztek je velký strážce našich hranic. Ukazuje, co je pro nás ok a co už ok není. V tom ho vnímám jako strašně důležitého a dobrého parťáka.

Proč vlastně tak moc neumíme se vztekem pracovat?

Podle mých zkušeností v naší společnosti emoce obecně vnímáme jako něco, co se nehodí. Velký vliv na to má i nedávná historie. Já už jsem nevyrůstala v socialismu, ale od prarodičů i rodičů vím, že žili ve strachu, nemohli být sami sebou, nemohli se svobodně projevovat. Dnešní mladí lidé jsou tím ještě dost ovlivněni. Z minulosti si neseme, že vztek není dobrý, není hezký, holčičky se nevztekají. Jako dítě jsem tolikrát slyšela: nevztekej se, nemáš důvod. A slýcháme to pořád. Naštěstí se to už proměňuje, ale pořád je pro spoustu lidí těžké o emocích mluvit a být s nimi.

Tu zprávu, že je to špatně, dostávají od partnerek?

Ano. Ale už ne, jak to teda mají dělat. Je otázka, jestli jim to ty partnerky neříkají, nebo to oni neslyší. Co je v 21. století správné mužství, je velké téma. Pro někoho je to aktivní táta, který prostě projevuje emoce. Pro někoho je muž ten, který bouchne do stolu a doma to „srovná“ nebo nosí peníze. Dlouhá léta se nemluvilo ani o duševním zdraví mužů, zatímco ženy na to téma slyšely, bylo pro ně přístupnější.

Mluvíte o nejednoznačnosti toho, co znamená být muž. Je to nutně špatně? Neznamená to jenom, že se ta kategorie rozvolnila a je víc možností, jak být správný muž?

Rozhodně to neznamená, že to je špatně. Naopak je důležité ty diskuse vést. Jsem ráda, že přibývá mužů, kteří chtějí mluvit o tom, co znamená být správný muž nebo dobrý táta. Ale je důležité udržet tu diskusi ve slušné rovině. Úroveň diskuse hodně závisí i na tom, jaká je česká politická scéna. Ta je velmi mužská, ale také až agresivní, násilná. To mě děsí.

Jak má vypadat správný muž nebo otec – to jsou komplexní otázky a influenceři typu Andrew Tate, nabízejí jednoduchou odpověď: „Máte vypadat takhle, chovejte se takhle, žena je podřadná, musíte investovat do Bitcoinů, nosit peníze…“

Lidé přirozeně zpracovávají sdělení dvěma základními způsoby. Prvním je tzv. centrální cesta, která vyžaduje pozornost, čas a kognitivní úsilí – využíváme ji, když se hluboce zamýšlíme nad obsahem sdělení a racionálně ho vyhodnocujeme. Druhým způsobem je periferní cesta, která spoléhá na zkratky a vnější podněty, jako je charisma mluvčího, míra jeho autority nebo atraktivita sdělení. Tento model popisuje teorie přesvědčování Richarda Pettyho a Johna Cacioppa, známá jako ELM model.

V digitálně zrychlené době, kdy jsme zahlceni informacemi, dominuje periferní způsob zpracování. Krátká, úderná sdělení – typicky ta, která šíří influenceři – tak mohou být velmi účinná a funkční, protože se opírají o emocionální, zjednodušené či vizuálně přitažlivé prvky.

Tuto skutečnost potvrzuje nejen výzkumná literatura, ale i moje zkušenost z terapeutických kurzů a individuálních sezení. Muži, kteří jimi procházejí, často spontánně popisují, jak silně na ně působí jednoduché a srozumitelné impulzy, které dokážou „pohnout“ jejich myšlením a emocemi.

Co to pro muže v současnosti znamená?

Těm mužům chybí mužské vzory, o které by se mohli opírat, u kterých by viděli, jak být správný muž a jak se chovat. Což Andrew Tate přesně dělá. Vnímám i jejich pocit ohrožení ze strany feminismu. Feminismus je velmi důležitý, ale umím si představit, že pro někoho může být ohrožující. Ten silný feministický hlas je potřeba vyvážit. Jen je škoda, že se to dělá tímhle škodlivým způsobem.

Vloni vyšel výzkum na téma krize mužství a z něj vyplynulo, že muži nevnímají, že by byli v krizi, ale vnímají je tak ženy. Ženy mají množství požadavků a očekávání od mužů, která někdy komunikují a někdy ne. Takže ve výsledku jde možná spíš o krizi komunikace. To může vést k tomu, že se nemají čeho chytit. A tak se chytí někoho, kdo je pro ně srozumitelný.

Jak jste to popsala, tak se zdá, že atomizovaným rodinám při výchově chybí ta metaforická „vesnice“, která by ukázala fungování zdravých vztahů. Bylo by potřeba posílit komunity, vrátit muže do vzdělávání…

Vidím velkou naději v tom, že se snižuje věková hranice, kdy muži chtějí problém s násilím ve vztahu řešit. Přibývá mladších mužů, kteří přicházejí s tím, že chtějí být dobrý táta. Na terapeutických skupinách je také velké téma, jak vybalancovat práci a péči o dítě. Říkají: Já tam chci být, chci se o dítě starat. Nechci jen „pomáhat“, nechci „hlídat“, vím, že je to i moje dítě a že se chci na péči o něj podílet. Nechci být ten, kdo jen nosí peníze a pak odejde do hospody. Hodně to souvisí i se systémovými změnami. Potřebujeme do firem dostat kulturu, kdy podporu dostanou nejen mámy, které chtějí pracovat, ale zároveň i tátové, kteří chtějí být doma s těmi.

Ono to bez toho ani nevychází…

Jinak to nejde vybalancovat. V Česku jsou ty stereotypy hodně silné, ale vnímám, že se to proměňuje.

Když k vám do Ligy otevřených mužů přijde muž s tím, že chce být dobrým tátou, dobrým mužem pro svou rodinu, jak mu s tím pomůžete?

Mám na starost program zvládání vzteku, ten je přímo pro osoby, které se dopouštějí násilí. Mít vztek je ok, ale když řvu, mlátím do věcí, někoho ponižuju, někomu ubližuju, tak to už ok není. Ale dá se s tím pracovat. V našem terapeutickém programu máme individuální i skupinová sezení.

Máme i kurzy pro táty dcer, pořádáme zážitkové výjezdy pro táty a syny. Skvělý je program Mužská cesta, to je osobnostní terapeuticko-rozvojový kurz, v ročním programu se muži setkávají a otevírají témata, která souvisejí s tím, co dneska znamená mužství, co znamená být táta, partner nebo syn. Máme i poradnu pro muže, mohou tam přijít s jakýmkoliv problémem.

Jsou to placené služby?

Některé kurzy jsou placené, ale terapeutický program pro zvládání vzteku se snažíme udržet zdarma. U některých skupinových programů je spoluúčast, ale snažíme se, aby co nejvíc kurzů a programů bylo dostupných. Může přijít kdokoliv, kdo má pocit, že mu vztek přerůstá přes hlavu. Někdo si to uvědomí až v momentě, kdy dojde k nějakému průšvihu, kdy se třeba lekne sám sebe. Ale někteří muži přicházejí už v momentě, kdy je čeká velká životní změna, mají malé dítě nebo přemýšlejí o rodině. Přijdou s tím, že to chtějí dělat jinak, než jak to dělal jejich táta. Nechtějí už ty staré vzorce opakovat.