Ženy jsou podle celosvětového průzkumu Gallupova ústavu stále naštvanější. Společnost je ale učí, že dávat najevo hněv není hezké, a tak to v sobě často dusí. Jednoduše se od nich očekává, že budou pokorné, říká psychoterapeutka a výzkumnice Jennifer Cox. Proč u sebe ženy hněv často nerozpoznají včas? A jak s ním začít správně pracovat?
Zatímco muži jsou společností odmalička vedeni k tomu, že „kluci nepláčou“, takže mohou mít problém s vyjadřováním smutku a zranitelnosti, holčičky plakat mohou. Ale zato se dozvědí, že zlobit se, vztekat se, křičet a mlátit věcmi je neženské. Není to „hezké“. Rozzlobená žena je mrcha, megera, fúrie. Vzpomínáte na staré kreslené vtipy z Dikobrazu, kde manželka v natáčkách číhá na muže vracejícího se z hospody za dveřmi s napřaženým válečkem? Mladá rozzlobená žena je zase často považována za „hysterku“, která „nepochopí vtip“, píše v textu pro Heroine.cz spisovatelka Bára Šťastná.
Odlišný přístup k hněvu mezi muži a ženami je podle odborníků také jedním z důvodů, proč se ženy hůře prosazují ve vedoucích funkcích či v politice. „U mužských politiků je hněv často hnací silou. Rozhněvaní muži jsou vnímáni jako silní, rozhodní a věrohodní. Nejenže nejsou za hněv penalizováni, dokonce se jim za něj tleská,“ říká Rebecca Traister, autorka knihy Good and Mad: The Revolutionary Power of Women’s Anger.
„Psychologické studie prokazují, že hněv je svým způsobem privilegium, vyhrazené pro lidi s vyšším statusem. Ti níže postavení si ho nemohou dovolit. To je také důvodem, proč silní muži a atraktivní ženy dávají hněv najevo častěji. Hněv nám sice pomáhá zjednat si respekt a napravit nespravedlnosti, ale ti, kteří by to potřebovali nejvíce, se po této zbrani neodváží sáhnout," uvádí dál Šťastná.
Co se s naším tělem děje, když hněv potlačujeme? Jak ho správně ventilovat? A proč pozitivní myšlení není vždy správná cesta? Více se dočtete na webu Heroine.cz.