Ladislav Zibura: Občas mám pocit, že v Česku děti nemáme rádi. Já chci vychovat syna k empatii

Ladislav Zibura i jeho žena dítě už nějakou dobu chtěli, a jak cestovatel tvrdí, syn přišel v pravý čas: „Myslím, že se nám povedlo trefit správnou fázi života, kdy nemáme pocit, že bychom rodičovstvím o něco přicházeli. Díky tomu všemu je pro nás spousta věcí jednodušších,“ říká. „Myslím si, že když je člověk zvyklý mít hodně aktivit už před dítětem, tak už to pak zas není taková změna. Ale musím říct, že máme velké štěstí na klidné dítě. A já mám velké štěstí na manželku, která velmi dobře ví, co dělá. Taky proto, že má vystudovanou pedagogiku a péče o děti ji vždycky zajímala.“

Ladislav Zibura se synem snaží trávit maximum času a přebalování, chování ani uspávání mu nepůsobbí sebemenší problémy. Vzít miminko do nosítka je pro něj naprosto přirozené, překvapují ho spíš reakce z okolí: „Když mám syna v našem růžovém nosítku, často se na mě usmívají. Je to dost nefér. Když to dělá moje žena, je to normální, ale mě pomalu lidi plácají po zádech,“ uvědomuje si. „V mojí generaci už je to takhle normální. Všude kolem sebe vidím táty, kteří pečují o děti. Nedávno jsme trávili nedělní dopoledne v parku v Berlíně a tam už byli dokonce ve výrazné převaze.“

Jako mladý otec se Ladislav Zibura samozřejmě zamýšlí nad tím, jakého člověka by rád ze svého dítěte vychoval. „Já bych byl hrozně rád, kdyby naše společnost byla citlivá a empatická. Přijde mi v pořádku, aby muži mluvili o svých emocích, projevovali nějakou křehkost a nebáli se přiznat svoje chyby. A jsem moc rád, že u generace současných dvacátníků se to mění. Lidé mluví o duševním zdraví, nebojí se přiznat svoji slabost a také se slabších zastávají.“ Na druhou stranu ale vnímá zejména od starších generací, že se od dětí očekává až téměř vojenská disciplína, a zároveň je pro ně hlavně ve velkých městech k dispozici málo bezpečného prostoru. „Často slyším lamentování nad tím, že moje generace nemá děti. Pak ale stejné lidi vidím kroutit očima, když někde zapláče dítě. Při složitém hledání bydlení, pediatra, přebalovacích pultů a brzy také školky si říkám, jestli o děti fakt stojíme, nebo se to jenom tak říká,“ vrtí hlavou.

Jak vnímal porod svého syna, co ho nejvíc dojímá na společenství mladých rodičů a co by svému dítěti ze sebe rozhodně nechtěl předat? Přečtěte si rozhovor Simony Fendrychové na webu Heroine.cz.