„Mámu nezajímám. Naučila mě se ozvat.“ Známé osobnosti odpovídají, jak je ovlivnil vztah s matkou

Moje máti mi nikdy nevolá, nepíše, nezve mě, abych přijela. Nezajímám ji. Když jsem chodila na základku, nenavštěvovala třídní schůzky. Když jsem byla nemocná, nevzala mě k doktorovi. Když jsem začala fetovat, nevšimla si toho, protože věčně byla v práci. 

Máma byla samoživitelka, jsem nejmladší ze čtyř dětí. Byli jsme chudí, v lednici často byl jen laciný margarín z diskontu a párky. Dodnes mám problém jíst ovoce a zeleninu, protože tohle u nás doma prostě nebylo. Měla jsem těžké dětství. A dospívání jsem málem nepřežila. 

Dnes sedím za stolem v našem novém domě a zamýšlím se nad svátkem matek. Necítím hořkost ani nenávist. Ale je mi to líto, že mě nikdo nepohladil, že mě nikdo nevzal do náruče a že nepomohlo ani to, když jsem na svou bolest upozorňovala hrozbou pasťáku. Vím, že takhle to být nemá, vím, že moje zkušenost není běžná, a dávám si sakra pozor, abych to nepřenesla na naši čtyřletou dceru. „Mám tě ráda, Marjánko. A budu tě mít ráda navždy. A mám tě ráda i tehdy, když se na tebe zlobím. Jedu teď na pár dní pryč, točíme televizní seriál o sebeobraně, pak mám rozhovor pro ty noviny, co čte babička, a představ si, Marjánko, že moderní sebeobrana bude oficiální předmět na vysoké škole. Mám toho teď hodně, ale až se vrátím, půjdeme na procházku a na hřiště.“ „Jóó, mami, měj se a zavolej mi večer přes kamerku!“ Pohladit, obejmout, zajímat se o to, co ji baví, co ji štve, co by si přála. A taky myslet na sebe, na svůj klid, na to, co potřebuju já. Protože dlouho to bylo všem včetně mě jedno.

Pozitivní, ale zároveň i sebezraňující vlastností mojí mámy je, že si s mnoha překážkami poradí sama, nenechá si pomoct od ostatních. Není to jenom povahou, ale taky systémovým nastavením, které nutí samoživitelky a samoživitele zvládnout životně nesmírně náročné situace na vlastní pěst. Stala se z ní velmi silná a pevná osobnost, která má od sebe ale obrovská očekávání. Vím, že to přináší šrámy na duši, a proto se snažím sám na sebe tolik přísný nebýt, ačkoliv mi to moc nejde. Máma mi ale ukázala, čeho všeho může být člověk schopen. A vážím si jí taky za liberální výchovu, kterou mi umožnila být open-minded, a za důraz na vzdělání a budování si širokého rozhledu. Mám tě rád, mami.

Vztah s mojí mámou mě formuje stále a formovat bude asi do konce života. Jsme si hodně blízký samozřejmě i tím, že jsme obě výtvarnice. Zároveň jsme si během mojí puberty prošly celkem složitou rodinnou situací, která nás v rodině hodně stmelila, ale především mě s mámou. Léčila jsem se s rakovinou a nedokážu si představit, jakej strach a respekt z toho máma měla. Byla neskutečně silná a nikdy mi nedala najevo, že se bojí. Díky tomu si teď možná o to víc notujeme a zároveň se umíme poslat do pr***. To asi k hezkému vztahu s mámou patří, ne? 

Moje máma je vnitřně stejně jako já trochu dítětem. Neustále vymýšlí, co vyrobí za kravinky, a je pro mě taky prvním člověkem, za kterým jdu pro názor na to, co vytvořím. Stejně tak ona za mnou. Momentálně spolu vymýšlíme výstavu inspirovanou Tanzanií a moc se na to těším! Když nad naším vztahem přemýšlím, často si vzpomenu na dědu, mámina tátu, který odešel, když mi byly asi čtyři roky. Byl stejný jako my, měl dílnu a pořád tvořil a vyráběl věci, které lidi přiměly k úsměvu. Chtěla bych si s ním teď o tom popovídat. Tak třeba v příštím životě. Teď se máme s mámou a jsem za to ráda.

Měl jsem docela štěstí, že jsem se narodil do rodiny, kde otec a matka měli rovnoprávné postavení. Oba vystudovali stejný obor medicíny, takže jeden nejenže nečněl nad druhým, ale dělali opravdu totéž. Oba vydělávali podobně, oba spravovali věci okolo domu, oba řídili auto, oba vařili (matka přes týden, otec o víkendech), oba doma uklízeli. Dokázali se dohodnout na společných věcech a někdy měl poslední slovo jeden a potom ten druhý. Máma mě trochu chránila před tátovými nároky nebo hněvem. 

Nejspíš jsem se naučil trochu víc praktických věcí od ní, hlavně vařit. Brávala mě častěji sama ven, ať už mě to bavilo (jako na koupaliště), nebo nebavilo (jako do obchodů a na úřady). Všechno se školou zařizovala vždy ona. Vyprávěla mi běžně sprosté vtipy, obsahy filmů pro dospělé, nechala mě cvičně kouřit cigaretu nebo se napít alkoholu, abych věděl, že to není pro mě, naučila mě pracovat s injekčními stříkačkami a sám se nebát jehel a o prázdninách si mě brala do ordinace na výpomoc. Díky ní jsem si navykl, že ženy se mohou hlasitě ozvat, mít autoritu, ale taky se třeba bláznivě smát – vyprávěla mi jednou, že se v mládí na výletě v horách smála tak silně, až se z toho před ostatními počurala, a nic si z toho nedělala. Určitou nestydlivost, pozorovací talent a smysl pro humor jsem určitě převzal částečně po ní. A vlastně většina žen, které mě kdy zaujaly, byly podobné – vtipné, drzé, trochu bláznivé, ale se silným kompasem, co je dobré a špatné. 

Když si v sedmačtyřiceti letech vzala život, zůstala mi po ní navždy nezhojená rána v duši. Pochopil jsem, že i ti nejsilnější a nejprůbojnější (byla nejmladší z osmi dětí), ti, kteří vždycky všem pomáhají (jako ona svému bratrovi alkoholikovi), o všechny se starají (jako ona o své rodiče, kteří u nás doma dožili), se jednoho dne můžou zlomit. Zlom jsem zažil o deset let dřív než ona a poučilo mě to v tom, že o příčinách problémů lidé musejí více mluvit. Jen tak se z nich dostanou.

Jako prostřední dítě, které se vším, co dělalo, vymykalo normálu, jsem v mamince měla člověka, který mě za každou cenu chrání, přijímá takovou, jaká jsem, možná až trochu protežuje… Byla můj štít a to bylo pro moje dospívání vážně důležité… Díky tomu jsem s ní měla vždycky výjimečně silné pouto, jiné než moji sourozenci. Taky to byla vždycky rebelka a nebála se kdykoli ozvat – to jsem se naučila od ní. A teď, když procházím tranzicí z muže na ženu, mě ještě naprosto udivuje, jak jsem jí stále víc a víc podobná i fyzicky.

Na vztahu s mojí mámou si čím dál tím víc uvědomuju sílu mezigeneračního přenosu. Ve věcech individuálních, ale i zasahujících celou generaci našich rodičů. Vidím na sobě hodně věcí, které na ní mám ráda, i těch, které mne občas štvou. O těch druhých je někdy těžké slyšet, ale není jiná cesta k jejich překonání než si je uvědomit. 

Máma je obrovsky obětavá a pracovitá. Proto je třeba jeden z mých „love languages“ spíš „acts of service“. Je pro mě snazší nakoupit a uvařit supr večeři než lidi třeba jednoduše obejmout. Taky hodně uklízela. Nemusím říkat, kdo je u nás doma ten, kdo se rozčiluje, když věci nejsou na svém místě… Taky je občas hodně opatrná, až pesimistická. Já jsem si to sice posunula do roviny „jsem realistka“, ale do optimistky mám pořád daleko. 

Čím jsem starší a vidím, jaký záhul to je, starat se o děti, tím víc ji oceňuju za to, jak se zvládla v podstatě sama postarat o mě a sestru a u toho mít jednu a někdy i víc prací. Jedna věc nás ale vždycky spojovala, za to jsem jí vděčná: její přijetí mého coming outu a její podpora mojí snahy o zrovnoprávnění stejnopohlavních párů. Když byla ona v mém věku, bylo něco takového tabu. Dneska se mnou chodí na Prague Pride a sleduje napjatě proces přijímání (teda spíš zametání pod koberec) novely o rovnoprávném manželství. Díky, mami.

Moje máma se rozhodla studovat vysokou, až když jsem byla skoro v pubertě. Studovala dálkově a její denní rytmus bylo ráno vstát, vyvenčit psa, jít do práce, nakoupit, dorazit domů a sednout k učení. Každý večer seděla v kuchyni na starý železný nepohodlný židli a drtila ekonomii, matiku a další pro mě naprosto nepochopitelný věci. Než se na školu dostala, chodila dva roky na doručování matiky na gympl a první rok se nedostala nikam. Jednou za čtrnáct dní odjížděla na přednášky a my zůstávaly se sestrou samy doma. Před odjezdem vždycky uvařila šunkafleky. Bylo to dlouhých šest let šunkafleků. Nedokážu říct, jak přesně mě to formovalo, ale při vaší otázce se mi vybavil ten obraz mámy v kuchyni nad učením.

Měl jsem velké štěstí na oba rodiče. Každý mi ze sebe odevzdal maximum a spoustu z toho umím docenit až ve chvíli, kdy jsem na vlastní kůži zažil, jak náročné to je, upozadit sám sebe ve prospěch rozvoje vlastního dítěte a utvářet svůj nový osobní prostor de facto od začátku s jeho účastí. Máma si musela projít nejrůznějšími výzvami, což je pro tak citlivého člověka dvojnásob náročné, přesto za celou dobu nezaškobrtla, vychovala dva syny, které naučila empatii a dobrosrdečnosti, vždycky se adaptovala na nové podmínky, celou tu dobu vydělávala peníze a dneska je z ní otevřená, inteligentní, sebevědomá, vyrovnaná žena s otevřenou myslí a moderními názory. Máma je jeden z mých největších vzorů.