Fascinace devadesátkami. Guru i Případ Roubal nacházejí hrdinky na překvapivých místech
S novými českými seriály na motivy skutečných kriminálních případů se roztrhl pytel. Všeobecné pozornosti se dostává hlavně „Devadesátkám“ České televize na motivy zločinů z 90. let, ale ke krimi na motivy skutečných událostí se vrací také TV Voyo v seriálech Guru a Případ Roubal. Obě nové série dávají překvapivě mnoho prostoru ženským hrdinkám.
Devadesátky nás, dle mnoha reakcí, recenzí a diskusí v posledních týdnech, baví a fascinují. Stejnojmenný seriál české televize spustil další vlnu zájmu o toto období, které před pár lety pomohla zpopularizovat Johana Fundová s knihou „Devadesátky“. Ale zatímco kniha klouže po popkulturním povrchu, kriminálka z pera Josefa Mareše, bývalého policejního vyšetřovatele, se dívá na období „divoké transformace“ skrze dobové zločiny, které mají pamětníci dodnes zaryté v paměti. Ať už jde o vraždu manželky discopodnikatele Ivana Jonáka, nebo orlické vrahy.
Podobné televizní návraty a retro vlny jsou spojené s jistou dávkou nostalgie. Paměť nám ze své podstaty minulost zkresluje a vrací nám její konejšivou variantu. Za devadesátkami se ohlíží jak starší generace, tak mileniálové, kteří tehdy prožívali dětství a dospívání a hledají ve vzpomínkách vlídný přístav v nejisté době. „Retro“ tvorbu je však nutné brát s rezervou. Zobrazené totiž vždy více či méně ukazuje jen malý fragment doby, navíc skrze autorskou interpretaci. Devadesátá léta a společenská, politická a ekonomická transformace se sice týkaly celé společnosti, ale jen některé její složky se na ní podílely, a právě ty jsou vděčnými náměty na nostalgické ohlížení. Kriminální případy patří k těm z nejvděčnějším – a není se čemu divit.
I devadesátky mohly mít svoje hrdinky
Ačkoli se poslední dobou mluví převážně o Devadesátkách České televize, v minulém roce se do stejné doby podíval tým VOYO a vypustil do světa minisérii Případ Roubal, která sleduje kauzu českého sériového vraha Ivana Roubala. Pro někoho překvapivým rozhodnutím tvůrců bylo nedat do hlavní role samotného vraha, ale mladou koncipientku Danielu (Kamila Trnková). Tuto volbu považuji za sympatický pokus hledat nové způsoby narace příběhů, které jinak svádí ke klišovitým popisům psychopatických zločinců a jejich hrůzných činů, kterých od dob Hannibala Lectera máme celou řadu.
Jestliže v Mlčení jehňátek vyšetřovatelka Clarice sociopatickému deviantovi sekunduje a dostávají oba rovný díl vysílacího prostoru, v Roubalovi je hrdinka Daniela ještě více v popředí. Pro mnohé milovníky žánru to může být zklamání. Roubal je jistě zajímavou postavou a v prostoru, který Čermák na jeho ztvárnění má, to ukazuje vcelku přesvědčivě. Na druhou stranu je jeho odsunutí možné číst jako snahu upozadit patologickou fascinaci zločinci. Tím spíš, že Roubal je stvořený na motivy skutečného a velmi děsivého vraha a nejde jen o produkt spisovatelské fikce.
Na rozdíl od Devadesátek České televize jsou v Případu Roubal devadesátá léta o něco ponuřejší, jak celkovou výpravou, tak kamerou. Stylizace devadesátky pojímá více „cool“, jsou sice lehce ošuntělé a vůbec ne opulentně dekadentní jako ty ze záběrů z Discolandu, působí civilně a obyčejně, až současně, obzvlášť v kostýmech, které vypadají jako povedené stylingy z populárních výběrových vintage butiků zaměřených na oversized saka v hnědavých barvách.
Strakaté košile a fialová saka: móda devadesátek
Výprava českotelevizních Devadesátek dobový módní „bizár“ tlumí a působí vcelku autenticky. Dramaturg seriálu Tomáš Feřtek pro Respekt uvedl, že se jeho tým snažil výpravu držet na uzdě, aby výsledek nepůsobil jako karikatura. A je pravda, že při prohlížení dobových fotek se občas právě dojmu karikatury nedokážeme ubránit, hlavně co se pestrobarevné módy velkých sak, flekatých košil a výrazných kravat týče. Devadesátky a Případ Roubal nabízejí zajímavou možnost porovnání dvou stylizací stejné doby a dvou odlišných pohledů na estetiku kontroverzní doby, která v nás i dnes vzbuzuje ohňostroje emocí.
V „Případu Roubal“ se samotná kauza objevuje skoro mimoděk, ale o to více pak vrahovy zločiny a jeho osoba působí děsivě. Roubal funguje navíc jako kontrapunkt k mladé hrdince, která zde zastupuje pomyslný „svět hledání dobra a pravdy“, a stojí tak nejen proti vrahovi, ale i proti celým „devadesátkám“: době divokého oportunismu, před kterým jde jakýkoli morální kompas stranou. Tento aspekt doby tu symbolizuje postava Roubalova advokáta (Jan Čenský). Ten je oním dravým oportunistou, který Roubalovo zastupování bere jako rutinu a výzvu, která mu pomůže vystoupat po žebříčku kariérního úspěchu co nejvýše. A k ruce si bere právě mladou hrdinku Danielu. Ambiciózní ženu s naslouchátkem, která si do kávy drtí léky na uklidnění a snaží se uspět ve velmi mužském světě.
Ženské hrdinky v popředí
Podobným překvapením je i další seriál platformy Voyo, Guru. Když se v ulicích začaly objevovat výrazné citylighty s reklamou s nadživotním Vojtěchem Kotkem coby charismatickým guruem Markem Jarošem (jehož předobrazem byl skutečný „guru Jára“), zdálo se, že tu půjde o ponor do života a mysli člověka, který manipuloval ženami a znásilňoval je. O to větší bylo překvapení už po prvním dílu. O gurua tu totiž jde až na druhém místě a podobně jako v Roubalovi se ho tvůrci snaží spíše upozadit.
Vyprávění se soustředí na ústřední postavu Alice (Anna Fialová), kterou hned v prvních minutách sledujeme, jak jde nahlásit znásilnění. Divák je od začátku vtažen do příběhu, který ukazuje chladný (nebo vlažný) a byrokratický přístup k sexuálnímu násilí na ženách u nás. Nepříjemné výslechy, vyšetření, další výslechy a odstup, kterého se dostane hlavní postavě, na mě zapůsobil. Odsud pak začíná rozplétání podivného případu, v jehož jádru je nejen titulní guru, ale také jeho pravá ruka Klára (Kristýna Podzimková). Ale pořád tu jsou ve středu dění a zájmu ženy, jejich zkušenosti, a především jejich traumata, ať už jde o titulní Alici, která celou kauzu rozhýbe, vyšetřovatelku v podání Zuzany Stivínové, nebo další z žen, které se staly oběťmi manipulací vedoucích tantrického centra.
Lekce z chování k obětem
Seriál se snaží ukázat mechanismy, které právě takový typ manipulace provázejí, reakce okolí i nedůvěru systému v oběti. To obzvlášť vyniká v momentech, kdy se ukazuje, jakými peripetiemi hlavní postava Alice prochází a procházela: partnerské neshody, tahanice o dítě a další životní zlomy, které pak v rámci případu vnášejí pochybnosti, které vyšetřovatele nutí spekulovat o její důvěryhodnosti. Jde tak svým způsobem i o jistou osvětu, která divákovi jasně ukazuje, jak je důležité empatizovat s oběťmi a jak složité je, bez přímých důkazů, podobný boj se spravedlností vést.
Příběhy žen jsou sice napsány na základě skutečných příběhů osob, které v případu guru Járy figurovaly, scenáristé ale vycházeli ze soudních materiálů a z rozhovorů s vyšetřovatelkou případu a žalobkyní. S reálnými oběťmi se nesetkali. Scenárista Josef Coufal pro server iRozhlas řekl, že ženy jsou dodnes událostmi traumatizovány natolik, že je pro ně vyprávění o tom, co zažily, příliš bolestné.
Podobně bolestné tak může být i sledování samotného seriálu, kde Anna Fialová vyniká coby ústřední Alice. Jde o počin, který by neměl zapadnout – ať už zvoleným tématem, nebo jeho vykreslením. Příběhy hrdinek každodennosti, které bojují samy se sebou, se svými životy, bolestnými rozchody, a postupně se s vidinou úlevné pomoci zaplétají do osidel manipulátora. Nezáleží tu totiž ani na jejich společenském postavení, ani intelektuální vybavenosti. Tohle se totiž může stát každé z nás.
Devadesátky ve filmu: z čeho na vás dýchne autentický duch devadesátých let?
- Novodobá béčková klasika Nahota na prodej (1993) je film režiséra Víta Olmera z pera Josefa Klímy na motivy jeho vlastní reportáže z polosvěta prostituce. Film osahává, kam až může zajít v rámci nových možností, které se s devadesátkami otevřely, a to samozřejmě nejen filmovým produkcím. Olmer jde „do plnejch“ a „Nahota“ pokukuje po amerických gangsterkách a střílečkách, ale vychází z toho jako jejich ne úplně povedená kopie, prostě bombastické exploatační béčko za mraky peněz, které spolkla kromě samotného natáčení i nebývale velká marketingová kampaň. Jsou tu pouliční gangy Romů a skinů, střílečky ze samopalů, nahotinky, porno a Jiří Krampol coby nabručený detektiv a tak trošku akční hrdina. A nechybí ani Ivan Jonák, v roli, no, Ivana Jonáka. Film je až po strop narvaný dobovými stereotypy, a přesto je na něm něco hypnotického: ona bombastická vize, která dopadla nakonec jako velký propadák (film nevydělal tolik, kolik tvůrci předpokládali, a na natočení pokračování už produkce peníze nesehnala), je totiž vlastně nejspíš ona esence devadesátek.
- Ještě větší béčko, než jsme čekali Devadesátky jsou na béčkové produkce plodné. Jeden z proudů, kterému se později začalo tematicky říkat „privatizační komedie“, si kladl za cíl tepat v humorné nadsázce nešvary společnosti a čecháčkovství. Podnikatelé jsou tu vždycky vychytralí vykukové s fištrónem, ne-li rovnou komické karikatury polomafiánů v barevných sakách. Jedna z nejbizarnějších a také nejhorších komedií z této éry je film Divoké pivo (aktuálně na 63. příčce nejhorších filmů na ČDFD). Nepříliš kvalitně natočená (noční scény mají tak špatnou viditelnost, že si je musíte domýšlet) fraška o privatizaci jednoho jihočeského pivovaru se zapsala do povědomí asi hlavně díky hlavní roli někdejšího sexsymbolu Markéty Hrubešové, která představuje středověkou pannu, co se za trest objeví na začátku devadesátek. Nebudu lhát – je to celé opravdu za trest.
- Dědictví aneb Kurvahošigutntág Jediná privatizační komedie, která uzrála jako víno, ač ve své době nebyla přijata s bůhvíjakým nadšením. Věra Chytilová dokázala dokonale zachytit esenci doby změn a do jejich středu postavila postavu naivního vesnického „blbce“, který přijde k nečekanému bohatství… Chytilová byla výjimečná tvůrkyně, film neklouže po povrchu a kromě košilatého humoru, jehož hlášky vstoupily do dějin popkultury, dokáže brilantně popsat ducha doby velkých společenských změn se všemi jeho nešvary.
