MasterChef a my. Proč Pavlína nemůže vyhrát ve světě, který se nechce hnout z místa
Zatímco celý svět stále s napětím čeká na konečné výsledky voleb v USA, u nás v Česku už máme jedno velké finále za sebou. Finálový večer kuchařské reality show MasterChef Česko sice nejspíš nikomu z nás nezmění život, ale i tak o nás něco říká: prototyp národního hrdiny v jedné ruce s hokejkou, v druhé s vařečkou, si vzít nedáme!
Vítězství amatérského kuchaře a bývalého hokejisty Romana Staši potvrdilo mraky spekulací, které v uplynulém týdnu kolovaly internetem. Jednou z nich byla domněnka, že výhra Pavlíny Lubojatzky by úspěšné reality show do budoucna mohla srazit rating sledovanosti. Jestli v něčem měli diváci novácké franšízy víceméně jasno, pak v tom, že Pavlína je urputná, ubrečená snaživka s protekcí, která do kulinářského finále postoupila právě a jenom díky svojí kontroverzi, a dramaturgie s porotci v závěsu ji drží do poslední chvíle právě proto, aby zvýšila čísla sledovanosti. Duel Roman versus Pavlína tak měl touto optikou připomínat dichotomii „dobra a zla“ v přímém přenosu.
A tak jsem si lehce po osmé hodině uvařila večeři a zapnula spolu s více než milionem dalších diváků TV Nova, abych právě Pavlíně mohla fandit. Jasně, jde jen o vaření, ale přísliby komentujících na sociálních sítích lákaly na to, že pokud skutečně vyhraje Lubojatzky, vyjdou do ulic. Po „kauze bageta“ další z důkazů, že někdy můžeme mít k revoluci blíž, než si myslíme.
Gastronomická tradice podávaná jako kontroverze
Obě finálová menu představovala cestu Pavlíny a Romana celou soutěží a zosobňovala jejich přístup ke gastronomii. Obě menu byla moderní a atakovala haute-cuisine, což je předpokládám jakousi samozřejmostí ve velkém finále, kde snad žádný divák nečeká knedlíky s vajíčkem (možná tak ve formě molekulární gastronomie). Zatímco Pavlína všechny chody odlehčila a pracovala se „zdravými“ surovinami (zelí, jablka, řepa apod.), Roman sáhl po foie gras, tedy po lahůdkových ztučnělých kachních játrech, která za obecného překvapeného zděšení porotců naservíroval i do dezertu. A právě dezert rozhodl o Romanově výhře a játra s perníkem se stala gastronomickým Naganem roku 2020.
Obě menu dávala dohromady smysl, ale každé z nich představovalo také naprosto odlišný přístup k přemýšlení nad jídlem, potažmo nad tím, jak vidí budoucnost gastronomie. Foie gras je tradiční francouzská lahůdka, na kterou vysoká gastrotradice nedá dopustit. Obecně tuto pochoutku v posledních letech provází kontroverze kvůli útrpnému způsob, kterým se jatýrka získávají: zaváděním výkrmné sondy do znehybnělých ptáků, kterým díky pravidelnému krmení a omezenému pohybu játra nabývají na objemu. (Kvůli tomu je v některých státech Evropy i USA zakázaná produkce a někde i dovoz této lahůdky.)
Požitkářství vs. odříkání
Roman to dokázal a stal se novým národním hrdinou, který je sice dostatečně lidový (v závěru show dojatě říká, že je přece ten kluk, co rád griluje), ale nebojí se ani výzev surovin „pro smetánku“.
Pavlína a její bageta
Jana Patočková psala o Pavlíně Lubojatzky už na jaře, poté, co její výhra v soutěži o bagetu pro řetězec Bageterie Boulevard vzbudila výjimečně negativní odezvu a vlnu kritiky cílené na samotnou Pavlínu. „Předvádí stereotyp děvčete, které si všichni pamatujeme ze školy jako snaživou jedničkářku z první lavice. Ať už jde o atak na naše vlastní sebevědomí, sebeprezentaci nebo cokoli dalšího, Pavlína snadno plní naši potlačenou touhu někoho prostě z duše nesnášet.“
Naproti tomu Pavlína ve svém menu zosobnila to, co nás dráždí: méně tradice, více zdraví. Uznávám, že pojem „zdravé vaření“ umí být velmi otravný a nevyvolává na první dobrou pocit požitkářského uspokojení, ovšem dokonale se snoubí s personou finalistky, která je v médiích často prezentována jako „ta, co zhubla“. V porovnání dvou naprosto odlišných přístupů k jídlu pak pro mainstreamového diváka jasně vyhrává ten, který není o odříkání, ale naopak dává prostor pro maximální požitkářství.
Nový svět (zatím) nečekejme
Jak se říká v Prostřenu, „sto lidí, sto chutí“. Je jasné, že výhra kohokoli by neuspokojila plošně všechny diváky. Minulý týden jsem na svém Facebooku přemýšlela nad tím, že mě mrzí, že ve finálovém duelu nebude Pavel Berky, soutěžící, jehož výsledky byly v průběhu soutěže z těch nejlepších (což potvrzovala nejen porota, ale i další ze soutěžících). Jeho postup ve mně týden co týden probouzel naději, že jiná verze světa je možná – taková, kde můžou i méně privilegovaní zástupci dosáhnout na vytoužený titul. Jak glosoval Petr Bittner z Deníku Referendum: „Rom to může dotáhnout daleko. Ale nebojte, ne tak daleko jako bílé heteronormativní duo hokejista, co se z ničeho neposere, a hysterická žena, co zhubla.“
A pár dní na to jsem si sedla před televizní obrazovku, abych fandila „hysterické ženě, co zhubla“. Poslední naivní kapka naděje na změnu statu quo prostřednictvím popové reality show. Pavlínu bych nechtěla za kolegyni ani kamarádku, ale chtěla jsem ji vidět s trofejí v ruce. Natruc všem patronizujícím porotcům a divákům, kteří jí neřekli jinak, než „Pavlínka“ (zajímavé, že „Románek“ nezazněl ani jednou), natruc tradici kachních jater a hlavně tomu, že cílevědomá žena je pokaždé nepříjemná hysterka, se kterou se ještě stále nedokážeme srovnat jinak než shazováním v komentářích. Revoluce se nekoná, Češi do ulic nevyjdou, protože dostali hrdinu, kterého v tuhle chvíli potřebovali.
Hrdinu, který nám říká, že se nemusíme ničeho bát, u nás je totiž svět ještě v pořádku.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
