Musely překonávat předsudky, byly ovšem první. Lukášková natočila podcast o zapomenutých hrdinkách
Historie je protkaná činy významných mužů. Pokud se ale na dějiny podíváme zblízka, najdeme v nich řadu žen, které nás ovlivnily až do dnešní doby: jsou mezi nimi političky, vědkyně i vojačky. Spisovatelka Markéta Lukášková v podcastu Neznámé hrdinky pro magazín Heroine objevuje ty, na které společnost už zapomněla. První díl série startuje 8. listopadu. „V příbězích se hrabu už dva roky a uvědomuju si, že v nich málokdy hrají hlavní roli ženy. Ženy totiž nepsaly dějiny a obecně jsou v jejich průběhu v pozadí. Pokud je tedy zrovna někdo nenařkl z čarodějnictví,“ říká v rozhovoru.
Co vás fascinuje na skutečných příbězích z historie?
Už dlouho říkám, že realita je zábavnější než fikce. Takový příběh, jaký se odehrál doopravdy, bych nedovedla do knihy nikdy vymyslet. Vlastně jsem přesvědčená, že kdybych některý takový skutečný příběh vydávala za smyšlený, lidé by si často ťukali na čelo, že je to až moc neuvěřitelné. Jako spisovatelku mě baví neustále zjišťovat, že moje fantazie je vlastně pořád chabá.
Zajímala vás historie už ve škole?
Kamarádi mých rodičů, mezi kterými jsem vyrůstala, jsou skoro všichni archeologové a historici, pracovali v muzeu. Pamatuju, jak mě jako malou fascinovalo, že teta slepuje střepy starých nádob a strejda zase rozumí starým zbraním. Toužila jsem být archeoložkou; jedno léto jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži při výzkumu středověkého hřbitova. Nakonec u mě zvítězilo psaní, ale třeba k moderním československým dějinám jsem měla blízko vždy. Ostatně v mé druhé knize Panda v nesnázích se polovina děje odehrává v padesátých letech. Takže to není něco, co se objevilo náhle a nedávno.
Myslíte, že se v Česku dějepis učí dobrou formou? Vzpomeňte si na vlastní školní léta – co byste si případně představovala jinak?
Na gymnáziu jsem měla moc fajn dějepisáře. Dokonce mi pokřtí knihu na křtu v mém rodném městě. Brala bych ale, aby se všechno mnohem víc dávalo do souvislostí namísto přístupu „teď budeme měsíc mluvit o Řecku a pak měsíc o Římě“. Raději bych řekla: pojďme si povídat o tom, jak lidé žili ve středověku. Jak vypadalo manželství? Jak se léčily nemoci? Jak se pracovalo, jak se lidi bavili, co pili za alkohol? Pak bych si ve třídě pustila nějaký dobře natočený film o té době. Člověku to dá lepší představu, než když se musí nadrtit nazpaměť, kdy umřel Přemysl Otakar II. a co je to Zlatá bula sicilská.
Nebát se rozhodnout
Jak vznikl nápad natočit pro magazín Heroine podcast o skutečných ženách, které toho hodně dokázaly, ale historie na ně zapomněla?
Oslovila mě šéfredaktorka tištěné Heroine Michaela Kramárová. Neznámé hrdinky mě napadly skoro okamžitě. V příbězích se „hrabu“ už dva roky a uvědomuju si, že v nich málokdy hrají hlavní roli ženy. Ženy totiž nepsaly dějiny a obecně jsou v jejich průběhu v pozadí. Pokud je tedy zrovna někdo nenařkl z čarodějnictví.
Podcast Neznámé hrdinky
Neznámé hrdinky je nová podcastová série, kterou pro Heroine natočila spisovatelka a publicistka Markéta Lukášková. Seriál postupně představí historické ženy, které vypadly z učebnic dějepisu i přesto, že dokázaly změnit běh světa. Poslechnout si ho můžete od 8. listopadu na webu heroine.cz a na podcastových platformách.
Podle čeho hrdinky podcastu vybíráte?
V prvé řadě jsem chtěla jsem zahrnout Češky i cizinky. Zároveň mi šlo o to, abych představila ženy, které ve svém oboru udělaly něco jako první, ať už to byla lidská práva, věda, nebo jiné odvětví. Podle toho jsem pátrala a našla onu finální pětici.
Co má vašich pět hrdinek společného?
Ví a mluví se o nich méně, než by se mělo. Mají společné také to, že šly cestou, kterou před nimi žádná jiná žena nešla. Věnovaly se věcem, jaké byly do té doby považovány za „mužské“, a musely tak překonávat předsudky okolí.
Je vám některá z nich osobně nejbližší a proč?
Andrée de Jongh (hrdinka prvního dílu, pozn. red.) velela skupině, která za druhé světové války dostávala spojenecké vojáky přes Španělsko do bezpečí zpět domů, aby nepadli do zajetí. Zkrátka si usmyslela, že to udělá, a šla si za tím. Sama přes Pyreneje pěšky doprovodila desítky z nich. Dělat rozhodnutí, která možná zpětně nebudou brána za ideální, je mi blízké. Je to pro mě pořád o dost lepší než nad vším týdny lavírovat a nechávat si leccos utéct.
Děsivá i uklidňující historie
Nedávno jste vydala knihu Co vás v dějáku nenaučili, která se soustředí výlučně na dobu socialismu. Proč jste se rozhodla psát právě o tomto období našich dějin?
Už roky mě fascinuje, jak si my Češi tu dobu nostalgizujeme. Všichni milujeme Pelíšky, ale když se lidí zeptáte, co se tehdy konkrétně dělo, kromě okupace toho nikdo moc nevyjmenuje. Přijde mi důležité o době socialismu mluvit, protože ovlivnila naši současnost. Člověk se toho o ní ale ve škole bohužel příliš nedozví.
Vaše podcasty obsahují řadu informací, detailů a historických perliček. Jak vypadá váš proces rešerší? Kam za poznatky nejčastěji chodíte?
To je různé. Pokud zpracovávám něco současného, třeba nějakou záhadu, stačí mi internetové články. Pokud jdu do české minulosti, snažím se kombinovat rozhovory s historiky – Český rozhlas jich má spoustu a Česká televize má řadu dokumentárních sérií. Občas zapátrám v knížkách. Kvůli zahraničním tématům jsem se postupně stala předplatitelkou mnoha webových magazínů a různých bonusových materiálů. Mám třeba moc ráda web Historyextra, který patří BBC a je v něm neskutečné množství témat a článků psaných historiky, ale velmi přístupnou formou.
Markéta Lukášková pochází z Českých Budějovic. Působila jako redaktorka časopisů Týden či Maxim, vedla Reflex.cz. Je autorkou knih Losos v kaluži, Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině a Majonéza k snídani. Na podzim roku 2020 začala publikovat podcast Příběh, který se opravdu stal. Na základě podcastu vydala v roce 2022 knihu Co vás v dějáku nenaučili, která přibližuje dění v Československu za doby komunistické totality.
Co nejpřekvapivějšího jste se dosud díky svým projektům dozvěděla?
O spoustě věcí jsem měla až moc černobílou představu. Když si člověk čte různé příběhy, dochází mu, že jsme jako lidé pořád stejní. Je jedno, jestli někdo žil před půl stoletím, nebo pěti sty lety. „Lidství“ je pořád stejné ve všech barvách: stále se stejně bojíme, radujeme, chceme lásku, moc a peníze. Lidé se před sto padesáti lety dělili na „antivaxery“ a zastánce očkování stejně jako dnes. I před sto lety při pandemii někdo tvrdil, že je to nemoc záměrně vypuštěná mezi lidi, i před padesáti lety byli rodiče přesvědčeni, že mladá generace už nic nevydrží. Všechno je pořád stejné a děje se to ve stejných cyklech. Je to děsivé a uklidňující zároveň.
Umíme už v dnešní době přínos žen skutečně ocenit? Nebo bude v budoucnu někdo znovu točit podcast ve stejném formátu o našich současnicích?
Je to o dost lepší. Nedávno jsem ale samu sebe zarazila. Nahrávala jsem epizodu o ženě (do podcastu Příběh, který se opravdu stal, pozn. red.) a byla to už několikátá epizoda, kde byla žena hlavní hrdinkou. A najednou se slyším, jak se posluchačům ospravedlňuju, že mluvím zase o ženě. Přitom když jsem předtím natočila sto epizod, kde figurovali muži, nenapadlo mě to nějak vysvětlovat. Ačkoliv proti tomu sama bojuju, je to ve mně zakořeněné, to hloupé dělení na „lidi“ a „ženy“. Ale věřím, že třeba moje děti už v tomhle vyrůstat nebudou. Že jednoho dne natočí podcast o neznámých hrdinech naší doby a vůbec to nebude genderově zatížené.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
