Lidé často vnímají židovství jen skrz holokaust nebo Izrael, chceme to změnit, říkají autorky knihy Židovské hrdinky

Autorky ukazují, že být Židovkou může znamenat mnoho věcí: být věřící i sekulární, tmavé nebo světlé pleti, mluvit hebrejsky, ladino nebo vůbec neznat jazyk předků. A že židovská identita je často spletencem zkušeností, tradic, rozhodnutí a vztahů. Právě tento komplexní obraz se autorky snažily zachytit jak slovy, tak výraznými ilustracemi Joanny Rubin Dranger. Mezi hrdinkami najdeme známé osobnosti – vědkyně, političky, umělkyně i aktivistky – stejně jako ženy, jejichž jména zůstala širší veřejnosti neznámá. Všechny však formovaly nejen židovskou identitu, ale i světovou kulturu a společenské normy. Nechybí právnička a soudkyně Nejvyššího soudu USA Ruth Bader Ginsburg, bojovnice za ženská práva Betty Friedan a Gloria Steinem, první novodobá rabínka Regina Jonas, intelektuálka Susan Sontag ani umělecké legendy jako Barbra Streisand, Bette Midler, fotografka Annie Leibovitz či zpěvačka Amy Winehouse. Autorky zařadily také Elizabeth Taylor a Marilyn Monroe, které k židovství konvertovaly.

Kniha nezavírá oči před složitostí světa, naopak. Mezi portrétovanými ženami najdeme i mírovou aktivistku Robi Damelin, která působí v organizaci The Parents Circle, sdružující rodiny obětí z Izraele i Palestiny. Po smrti svého syna se rozhodla pracovat na budování porozumění mezi oběma stranami. Její příběh není výjimkou, je jedním z mnoha dokladů, že Židovské hrdinky nejsou knihou jednoduchých odpovědí, ale citlivého a mnohovrstevnatého hledání smyslu, identity a odvahy.

Vaše kniha představuje řadu židovských hrdinek, často bojovnic za lidská práva a práva menšin. Proč jste se rozhodly tomuto tématu věnovat?

Karin: Myslím, že bylo důležité ukázat, že židovská identita není jen obraz, který si mnozí představí – ortodoxní muži s vousy a klobouky. Židovství má mnoho podob a mezi židovskými ženami najdeme neuvěřitelně inspirativní osobnosti, které se zasazovaly o svobodu, rovnost a spravedlnost. Jako autorky jsme feministky a chtěly jsme ukázat příběhy žen, které jsou pro nás inspirací.

Anneli: Lidé často židovství vnímají pouze v souvislosti s holokaustem nebo s Izraelem. Myslím, že z toho pramení také řada stereotypů a nepochopení, kterých jsme v dnešní době svědky. Židovství představuje kořeny evropské civilizace. Je to náboženství, kultura, historie, jazyk, zkušenost – a ta má různé tváře.

Tradice i odvaha překračovat hranice

Jak byste popsaly identitu židovské ženy?

Karin: Židovská identita je velmi rozmanitá. To je možná to nejdůležitější, co chceme čtenářům sdělit. Existují ženy, které se narodily do židovských rodin, ať již tradičních, kdy vyrůstaly v židovské tradici, nebo sekulárních, kdy náboženství vůbec nepraktikovaly. Řada žen svoji identitu objevila během dospívání, jiné se rozhodly k židovství v dospělosti konvertovat. Snažily jsme se zahrnout všechny – sekulární, ortodoxní, queer, ženy různé barvy pleti a sociálního původu. Identita je pro mě vždy mix kulturních, duchovních a osobních vrstev.

Joanna: Já bych doplnila, že židovská identita je často definována zvenku. Stereotypy, historií pronásledování, antisemitismem. Ale my jsme chtěly ukázat, že je to taky něco, co si člověk může definovat sám pro sebe. Hrdinkou může být i žena, která se „jen“ rozhodne být tím, kým je, bez ohledu na tlak většinové společnosti.

Anneli: Pro mě je to spojení tradice a odvahy překračovat hranice. Židovské ženy často nesly tíhu rodinného i veřejného života, a přesto dokázaly být lídryněmi, intelektuálkami, umělkyněmi či političkami. Je to identita, která je zakořeněná v historii, ale zároveň stále hledá nové způsoby, jak být součástí současného světa.

Vaše kniha představuje osudy sto dvaceti žen. Podle čeho jste vybíraly?

Joanna: Cílem bylo, aby naše kniha představila co nejrůznorodější hrdinky. Vybíraly jsme podle různých hledisek – z které země pocházejí, jaký je jejich vztah k židovství, zda jsou aškenázské, nebo sefardské Židovky, nebo Židovky z arabských zemí…

Karin: Od začátku jsme věděly, že chceme pokrýt co nejširší spektrum. Geograficky, ale i časově, od biblických dob po současnost. A také z hlediska životních zkušeností. Proto jsou tu známé ženy jako Ruth Bader Ginsburg nebo Barbra Streisand, ale i ty, které tak známé nejsou.

Máte svoje favoritky?

Karin: Moje celoživotní oblíbenkyně je Susan Sontag, ale během přípravy na knize jsem začala obdivovat i Reginu Jonas, která byla první moderní rabínkou. Narodila se v roce 1902 v chudé rodině v Německu. Už jako dítě toužila být rabínkou. Narazila samozřejmě na řadu omezení, protože v ortodoxním židovství v té době byla pozice rabína doménou mužů. Začala intenzivně studovat – nejdřív ji učil její otec, a když zemřel, pokračovala u dalších berlínských rabínů. Svoje studium zakončila doktorskou prací na téma Může žena zastávat rabínský úřad? Nakonec dokázala, že může, a v roce 1935 byla formálně jmenována rabínkou. Bohužel brzy na to byla deportována do Terezína. Je známo, že i zde působila jako rabínka a dávala svým spoluvězňům duchovní podporu.

Anneli: Já půjdu trochu do historie – moje oblíbenkyně je Doňa Gracia. Její matka pocházela ze zámožné portugalské rodiny, která byla v 15. století donucena stejně jako mnoho dalších Židů pod vlivem španělské inkvizice konvertovat ke katolictví. V soukromí ale rodina držela židovské tradice. Doňa Gracia se o svém židovském původu dozvěděla až ve dvanácti letech. Začala studovat Tóru a měla i židovskou svatbu. Byla významnou mecenáškou a pomáhala pronásledovaným Židům prchajícím ze Středomoří. Po dohodě se sultánem nechala u Galilejského jezera – tehdy součástí Osmanské říše – vystavět obytné domy a synagogu.

A objevily jste během práce na knize postavy, které jste neznaly?

Joanna: Pátraly jsme po ženách z Indie, Afriky, Latinské Ameriky. Našly jsme celou řadu slavných bollywoodských hereček židovského původu, o kterých jsme samy nevěděly.

Karin: Já neznala třeba aktivistku Naomi Wadler. Je to naše nejmladší hrdinka a opravdu boří hned několik stereotypů. Věřím, že může být velkou inspirací nejen pro své vrstevnice.

Anneli: Neznala jsem příběh tzv. Skupiny deseti. Jednalo se o bývalé studentky dívčí školy Sáry Schenirer v předválečném Krakově. Během holokaustu se jim podařilo zůstat spolu, vzájemně si pomáhat a dodávat si sílu. Nakonec, možná i díky tomuto ženskému společenství, všech deset přežilo.

V čem inspiruje feminismus

Zmiňujete, že jste feministky. Jak vidíte současný feminismus?

Anneli: Díky hrdinkám jako Gloria Steinem nebo Betty Friedan máme za co být vděčné. Ale práce nekončí. V mnoha zemích se zpochybňují práva žen na vlastní tělo, LGBTQ+ komunita čelí tlaku, a dokonce i v progresivním Švédsku ženy stále vydělávají méně než muži. Vidím také nebezpečné trendy u mladší generace, kdy se dívkám podsouvá, že jejich rolí je být „krásné a podporované manžely“. To je krok zpět. Proto je pro mě klíčové vychovávat syny i dcery s vědomím, že ženy a muži jsou si rovni a schopni téhož.

Jakou roli hrají ve vaší knize ilustrace?
Anneli: Jsou naprosto zásadní. Pomáhají příběhům ožít a dávají čtenářkám i čtenářům vizuální představu o ženách, které by jinak mohly zůstat jen jmény v učebnici. Výtvarná složka je pro nás stejně důležitá jako samotné texty – dohromady tvoří most mezi minulostí a dneškem.

Joanna: Nebylo to úplně snadné. Třeba u biblických žen jsem zvažovala, jak je umělecky ztvárnit, když nevíme, jak vypadaly. Ráda ale uvádím příklad ilustrace Anne Frank. Dělala jsem ji podle skutečné fotografie Anne a její sestry Margot na pláži, ještě před válkou, kdy jsou obě bezstarostné a svobodné. Bylo to těsně předtím, než se musely začít skrývat. Bylo pro mě důležité připomenout jejich život.

Karin: Myslím, že díky Joanniným ilustracím je už na obálce zjevné, že výběr žen je velmi pestrý. Zní to možná banálně, ale chtěly jsme, aby kniha byla hodně barevná. Většinová společnost často židovství vnímá jako něco, co bylo a už není. Zbyly jen černobílé fotografie. Už nám několikrát při besedách studenti řekli, že jsme první živé Židovky, které potkali.

Vaše kniha vychází v době, kdy je svět silně poznamenaný konfliktem v Gaze. Vnímáte tlak, abyste se jako Židovky k této situaci vyjadřovaly?

Karin: Kniha vznikala během pandemie covidu a ve Švédsku vyšla v roce 2024. Tedy po událostech 7. října 2023 a během války v Gaze. Nakladatelství v jeden moment zvažovalo odložení vydání a v některých knihkupectvích nebyla ochota vystavit titul na viditelné místo.

Anneli: Myslím, že je problematické, když se od Židů v Evropě nebo v USA očekává, že budou dávat automaticky vyjádření k situaci v Gaze. Je to stejné, jako kdybychom od Švéda s čínskými kořeny očekávali komentář k Tibetu – prostě proto, že má nějakou kulturní vazbu. To je nespravedlivé a do jisté míry i antisemitské. Osobně považuji tuhle válku za tragédii. To, co začalo 7. října útokem Hamásu, přineslo obrovské utrpení na obou stranách. Nemyslím si, že je správné stavět utrpení proti sobě nebo nutit lidi, aby si „vybrali stranu“. V Evropě máme tendenci dělit svět na „dobré“ a „zlé“, ale skutečnost je mnohem složitější.

Knihu vydalo v překladu Martina Škapy Centrum paměti a dialogu Bubny, které bude sídlit v rekonstruované budově nádraží Praha-Bubny a hledá nové formy připomínkových akcí spojených s historickou pamětí místa. Vybízí k odpovědnosti a osobnímu zapojení v boji proti všem formám antisemitismu, rasismu, nenávisti a diskriminace. Vydání publikace je tak souladu s posláním uchovávat paměť obětí šoa, prosazovat toleranci, vzájemné porozumění a mezikulturní dialog.