Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Nenávist, která ani po sto letech nevyprchala. Na divadelní hru z Islandu se nejdete zasmát

Divadlo
Homosexualita
Island
KulturaLGBT+LGBTQIA+Mediální partnerstvíPandemie
Klára Čikarová
| 27. 10. 2022 | 3 komentáře | 3 859
Nenávist, která ani po sto letech nevyprchala. Na divadelní hru z Islandu se nejdete zasmát
Foto: Zuzana Lazarová

Divadelní hra Měsíční kámen se odehrává před sto lety, ale paralely se současnými projevy nenávisti vůči LGBT+ komunitě i zkušenost s pandemií jsou až děsivě aktuální. Režisérka Kamila Polívková z románu islandského spisovatele Sjóna spolu s herci Janem Cinou a Terezou Hofovou vytvořila živé dílo apelující na základní lidské hodnoty. Premiéra se ve Studiu Hrdinů konala začátkem září.

Není to ten typ divadelního představení, na které se přijdete zasmát, nebo si dokonce odpočinout. Nová inscenace pražského Studia Hrdinů s názvem Měsíční kámen hned v prvních minutách umí vtáhnout do děje. Tvůrci během hodiny a půl různými výrazovými prostředky donutí diváky zamyslet se, zasnít, zhrozit, párkrát si nervózně poposednout na židli, rozhlédnout se po sále a vyměnit si tázavé pohledy s ostatními. Obecenstvo je součástí představení už od momentu, kdy vejde do sálu.  

Na plátně běží záběry islandské přírody, jejichž atmosféru dokresluje živá hudba, tu přímo na scéně vytváří tuzemský producent Aid Kid. Na hudební složce hry se podílí spolu s islandskou skladatelkou Þórannou Dögg Björnsdóttir. Ani jméno autora knižní předlohy hry Měsíční kámen (kniha vyšla v roce 2013) není v hudebním světě neznámé. Nejznámější současný islandský spisovatel Sjón (vlastním jménem Sigurjón Sigurdsson) spolupracuje se zpěvačkou Björk, s níž už jako teenager založil hudební skupinu Rocka Rocka Drum, a když se úspěšná interpretka začátkem devadesátých let pustila na sólovou dráhu, stal se jejím dvorním textařem. Mezi jejich nejsilnější společné počiny patří například oceňovaná píseň I’ve Seen it All z filmu Tanec v temnotách Larse von Triera nebo zahajovací skladba Letních olympijských her v Athénách v roce 2004 s názvem Oceania.  

Měsíční kámen je již druhou adaptací knihy šedesátiletého islandského spisovatele, kterou pražské Studio Hrdinů uvádí. Předchozí Skugga Baldur (Syn stínu), za níž taktéž stojí režisérka Kamila Polívková spolu s herečkou Terezou Hofovou, se stala jednou z nejúspěšnějších inscenací komorní scény sídlící ve Veletržním paláci. K Měsíčnímu kameni pak osvědčený tým s mezinárodním zastoupením přizval herce Jana Cinu, jemuž jako by role osiřelého homosexuálního chlapce žijícího v Reykjavíku v roce 1918 byla psaná na míru.   

Fotogalerie: Podívejte se na představení Měsíční kámen na snímcích (Foto: Zuzana Lazarová)

Foto: Zuzana Lazarová
Další fotky v galerii (6)

Pocta počátkům kinematografie 

Živý hovor v publiku před začátkem představení náhle přeruší jeden z diváků. Doprostřed třetí řady padne kužel světla na Jana Cinu, představitele hlavní role, který se do hlediště nenápadně vmísil ještě před začátkem. Jakoby nic začne ledabyle vyprávět jeden z prvních sexuálních zážitků se svým „kunšaftem“.

Explicitní popisy intimních aktů protkávají poetický příběh osiřelého chlapce, který má na izolovaném ostrově s hrstkou obyvatel jen omezené možnosti najít si své místo na světě, hned několikrát. Spolu se syrově podaným svědectvím o průběhu epidemie španělské chřipky, kterou si Island prošel v roce 1918, kdy získal svrchovanost, patří mezi momenty představení, které proberou ze snu i diváka plovoucího na vlně nostalgie po panenské přírodě nebo starých časech. 

Postupně se s hlavním hrdinou ocitáme v jeho milovaném kině, respektive v jednom ze dvou promítacích sálů, které tehdy v Reykjavíku fungovaly. Máni Steinn (v překladu Měsíční kámen) je vášnivým filmovým fanouškem, v kině tráví veškerý svůj volný čas a nenechá si uniknout žádný nový film. Zbožňuje němou sérii Les Vampires od Louise Feuillada a obdivuje její hlavní hrdinku Irmu Vep, kterou mu zároveň připomíná i jedna z místních dívek Sóla. V její „dvojroli“ se představuje skvělá Tereza Hofová, která se po čase na jevišti vynoří také přímo z publika. „Irma Vep není přesnou rekonstrukcí filmového charakteru, je spíše podvratnou fantazií a inkarnací Mániho dívčího idolu Sóly Guðb-, zosobněním svobody a schopnosti nabourávat systém a měšťanské pořádky. Možná se dá použít i termín anarchie,“ popisuje pro Heroine.cz svou roli herečka. 

Měsíční kámen vzdává hold filmové klasice i avantgardě. Hofová natočila některé scény v kostýmu Irmy přímo na Islandu, kde sama prožila část života – přestěhovala se tam ve třiceti letech a narodila se tam i její dcera.  

„Přistupovala jsem k ní jako k temnému fluidu, ale samozřejmě jsem jí musela dát konkrétní rysy. Půjčila jsem si pár ikonických póz Irmy Vep a Kamila mě vždy důsledně upozorňovala, že nehledáme ladnou kočičí ženu, ale spíše ‚týpka‘. On ten kostým dost svádí k éterickým pohybům, takže jsem za tohle plácnutí přes prsty byla pokaždé ráda,“ popisuje Tereza Hofová spolupráci s režisérkou Kamilou Polívkovou. 

Na pomezí umělecké instalace 

Nedílnou součástí představení je i textový doprovod, který se objevuje na plátně coby klíčový prvek němého filmu i jako dovysvětlení dějových zvratů a propojení jednotlivých scén, které po sobě nejdou vždy chronologicky. Inscenaci charakterizuje nejen prolínání různých časových rovin, ale také výrazových prostředků od činohry a mimického divadla přes film až po výtvarnou a hudební performanci. Jako bychom listovali Sjónovou knihou, přečetli si krátký úryvek a pak místo vlastní představivosti dali prostor divadelní dramaturgii, aby obrazy v naší hlavě dokreslila.

Místo tu mají i dlouhé němé statické scény připomínající spíše uměleckou instalaci, jako když na bezvládné tělo chlapce nakaženého španělskou chřipkou dopadá popel z právě vybuchnuvší sopky Katla. Její erupce se na jiném místě hry objevuje i metaforicky na filmovém plátně, kde ji symbolizuje záběr na přístroj vyrábějící popcorn.  

Stejným způsobem si Kamila Polívková hraje s paralelou vyhasínajícího života a zastavením koleček promítačky. Filmové plátno je součástí scény po většinu představení, rekvizity i přesuny techniky si obstarávají herci sami přímo za pochodu, divadelní zákulisí se stává nedílnou součástí děje. „Tyto momenty svým tvůrčím vkladem výrazně ovlivnili scénograf Antonín Šilar, který se podílel i na light designu, a hudebníci Þóranna Björnsdóttir a Aid Kid,“ připomíná režisérka.  

Hra stojí především na obdivuhodném hereckém výkonu Jana Ciny, který podobně jako ve svém Malém princi, jejž zpracoval pro pražské Studio Dva, dokazuje, že prostor jeviště umí ovládnout i sám. Tereza Hofová mu v tom ale v dvojroli fiktivní filmové hrdinky a místní dívky jeho výkon bravurně doplňuje.  

Sjónova látka je v Cinově podání sebevědomou výpovědí o pocitech vedoucích k přijetí sebe sama i o cestě ke společenské akceptaci odlišnosti. „Myslím, že Máni Steinn mě v mnohém inspiroval. Ve svém přístupu k životu a k těžkostem, které by byly možná pro někoho neřešitelné, ale on je dokázal zpracovat a využít je ve svůj prospěch,“ odpovídá Cina na otázku, co mu role přinesla po osobní stránce.  

Mrazivé paralely 

Ačkoliv se děj odehrává před sto lety na Islandu, témata, kterými se zabývá, jsou až mrazivě aktuální: „Ve Sjónových románech lze vždycky nacházet paralely se současností, i když se odehrávají v jiné době. V případě Měsíčního kamene je však shoda okolností opravdu výjimečná – pandemie, válka, erupce sopky... S tím nikdo z nás nepočítal. Projekt jsme koncipovali v době těsně před vypuknutím epidemie covidu, která nakonec pozastavila i výběrové řízení Norských fondů,“ uvádí režisérka Kamila Polívková, která paralely se současností ještě podtrhuje doprovodnými vizuálními efekty. To se týká především analogie začátků tehdejší epidemie španělské chřipky s nástupem pandemie covidu. 

‚Argumenty‘ odmítačů rovných práv vířící veřejným prostorem v souvislosti s vnímáním LGBT+ lidí jsou úplně stejně pitomé, absurdní a směšné.

Příjezd dánské lodi na Island, jejíž pasažéři onemocnění na ostrov v roce 1918 přivezli, ilustruje filmovými záběry z dnešní doby, na nichž se objevují současní lidé v rouškách. Také cedule na dveřích liduprázdného kina s nápisem „Dočasně uzavřeno“ evokuje čerstvou zkušenost s lockdownem v důsledku obav z neznámé choroby.  

„Co ale bohužel v současné době rezonuje asi nejvíc, je právě téma ‚jinakosti‘ a vnímání LGBT+ lidí,“ říká Polívková. Zejména jeden ze závěrečných Cinových monologů jako by se netýkal jen situace před sto lety na Islandu, ale také aktuálního dění na Slovensku, které bojuje s nenávistí vůči LGBT+ komunitě, jež vyústila ve vraždu dvou mladých lidí. „Bohužel po událostech v Bratislavě se nelze vnímání stále více paralel s proslovem Dr. Garibaldiho v Měsíčním kameni ubránit. S Janem jsme poslední dvě představení Jurajovi s Matúšom věnovali, a nejen jim,“ říká Tereza Hofová.

Že byl vlivem tragických událostí na Slovensku závěr představení silný právě ve dvou posledních reprízách, přiznává i Jan Cina: „Replika ‚Utopit ho jako psa! Má oči jako liška – buzerant zasranej!‘ pro mě byla jakousi esencí kombinace agresivity, strachu a nepochopení, které mě v poslední době nejvíc trápí a děsí,“ řekl pro heroine.cz.  

Cina v rámci představení cituje také článek s názvem „Filmy a duševní poruchy“, který byl v roce 1916 skutečně publikovaný v islandském odborném časopise Landið. Mimo jiné se v něm píše, že „k homosexualitě jsou lidé náchylnější, když se dívají na filmy“. „Přestože tato replika vždycky vyvolá smích, řekla bych, že ‚argumenty‘ odmítačů rovných práv vířící veřejným prostorem v souvislosti s vnímáním LGBT+ lidí jsou úplně stejně pitomé, absurdní a směšné,“ dodává k tomu Polívková.  

Tolerance i informovaná otevřenost stále nejsou samozřejmostí 

Nenávistí motivovaná vražda dvou mladíků na Slovensku nám stejně jako Sjónova hra připomíná, že svoboda není samozřejmost. Ani v době, kdy je v západním světě běžné připojovat k e-mailovému podpisu preferované zájmeno, kterým si přejete být oslovováni a kdy se hlavními postavami nejsledovanějších popkulturních seriálů (link SATC II) stávají nebinární lidé, stále existují společenské struktury, které si cestu k respektu k jinakosti teprve hledají.

„Cítím, že napětí v posledních letech vzrůstá i v české společnosti, která se považuje za demokratickou a moderní. V otázkách přijetí a rovnoprávnosti menšin je ale výrazně zpátečnická a rigidní. Třeba oproti Islandu, kde bylo stejnopohlavní manželství uzákoněno už v roce 2010. Žádný z členů parlamentu nehlasoval proti a podle statistik veřejného mínění se manželství pro všechny těší velké podpoře,“ uvádí Kamila Polívková.  

Podle Terezy Hofové ale už ani na Islandu, který je jejím druhým domovem, není situace tak ideální jako dříve: „Bohužel radikální pravicové myšlení nahlodává i islandskou společnost. Po dekádách otevřenosti, přístupnosti a respektu se i na Island vkrádají takzvané staré pořádky. LGBT+ děti na škole opět zažívají šikanu a lidem už není hanba utrousit jízlivou poznámku či nějaký soud. Stále je ale ještě celospolečenský postoj velmi otevřený a to, co si někteří politici dovolí říct u nás a ještě ostřeji třeba na Slovensku, by na Islandu bylo nepřípustné. A to nejen vůči lidem s jinou sexuální orientací či s odlišným vnímáním sebe sama. Ideál humanismu, svobody a úcty je pořád ještě veřejnou hodnotou,“ nastiňuje situaci herečka.  

Měsíční kámen není pro každého – obrací se spíše na zkušenější divadelní publikum –, ale i v širším společenském kontextu je velmi důležitý. Připomíná totiž, že tolerance a informovaná otevřenost vůči jinakosti nejsou samozřejmostí ani dnes. Podhoubí nenávisti, ať už je namířená vůči odlišné sexuální orientaci, národnosti, nebo rase, stejně jako kdysi prohlubuje nečinnost a lhostejnost společenských elit. Právě kultura, a divadlo především, jejich roli v tomto ohledu dovede částečně suplovat.

Studio Hrdinů

Studio Hrdinů je pražské divadlo sídlící již deset let v prostorách Veletržního paláce. Za dobu své existence bylo několikrát nominováno na Divadlo roku a získalo další nominace i ocenění v mnoha tuzemských divadelních anketách. V roce 2022 získal Saša Rašilov Cenu Thálie za mužský herecký výkon v inscenaci Moje říše je z tohoto světa. Studio Hrdinů spolupracuje s týmem kmenových režisérů Janem Horákem, Kamilou Polívkovou, Katharinou Schmitt a Miroslavem Bambuškem. Do stálého okruhu spolupracujících herců patří například Stanislav Majer, Johana Schmidtmajerová, Matyáš Řezníček nebo Ivana Uhlířová. 

Více na www.studiohrdinu.cz

Heroine je mediálním partnerem inscenace Měsíční kámen Studia Hrdinů. Nejbližší reprízy jsou 20. a 21. 11. 2022.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Duka, knize pedofilu | 27. 10. 2022 11:40

Presne napsané, Jurečka by zakázal potraty a nařídil týrání dětí, koneckonců matka ho týrala. A Okamura Tomio a Hayato by zřídili koncentrák pro svého homobratra Osamu. Nacisti, křesťani a komunisti jsou si tak podobní

-3
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu