Kryštof Stupka je aktivista, který se věnuje především tématům práv LGBTQ+ lidí, klimatu a genderovým otázkám. Od dětství se pohyboval v zahraničí a vystudoval politologii a také práva na univerzitě na Sciences Po v Paříži. Má za sebou roční mandát na pozici mladého delegáta OSN, kde vystoupil s projevem o lidských právech. Jeho aktivity zahrnují i spolupráci s vládou či Evropskou unií.
Stupka: Byl jsem naivní. V Česku je stále normalizační přístup. Za práva LGBTQ+ lidí musíme bojovat
Aktivismus je v Česku téměř sprosté slovo. Přesto se do něj čerstvě vystudovaný právník Kryštof Stupka pustil. Chce přispět k nápravě pár nespravedlností, než jeho životní dráha nabere směr do Bruselu nebo Ženevy. Vzhledem k tomu, že obyvatele Prahy pohoršuje už to, že si na sebe vezme crop top, bude se mu tam žít nejspíš mnohem lépe. Po tragédii v Bratislavě je ale situace kritická a Kryštofa čekají důležité úkoly doma.
Rozhovor s Kryštofem probíhal přes nestabilní hotelovou wifinu, byl totiž zrovna v New Yorku u české mise v OSN. Mluvili jsme o těžkostech aktivismu a tak trochu si přitom foukali svá aktivistická bebíčka. Netušili jsme, že pár dní nato otřese naším světem vražda z nenávisti, která se odehraje tak blízko, tam, kde to známe a kde máme přátele. Poprvé jsme se s Kryštofem osobně potkali letos na Prague Pride – bylo léto a všichni plní úsměvů. Během pouhých tří měsíců jsme se tak od přátelského vtipkování dostali k vážným diskuzím o tom, jestli je vůbec bezpečné vyjít na ulici.
Kde bereš přesvědčení, že aktivismem opravdu můžeš něčeho dosáhnout? Většina lidí si myslí, že obyčejný člověk nemá šanci nic změnit.
V Česku lidé nemají ani tak pocit, že nejde nic změnit, jako spíš že se jich to netýká. Je to takový normalizační přístup – je osobně stát zas tolik neovlivňuje a nemají rádi ty, kdo chtějí něco ovlivňovat. Já jsem ale vyrůstal v čase, kdy jsme se přidali k Evropské unii a ve spoustě zemí Evropy se věci začaly hodně rychle měnit. Prostředí škol v Americe a Francii mě neustále povzbuzovalo, že můžu být, kým chci, a dokázat, co si zamanu. Vlastně nám pořád vtloukali do hlavy, že se správnou strategií a nasazením všechno jde.
Myslím, že v Česku je to ale trošku složitější. Třeba v oblasti LGBTQ+ práv se ukázalo, že i když je Češi podporují, nemají je jako volební prioritu. Zpětně vidím, že jsem byl možná na začátku naivní. Ale byla to dobrá naivita. Nejsem hlupák, spíš je hloupé, že české prostředí je tak zaseklé.
Kdy tě poprvé napadlo udělat něco aktivistického?
Odjakživa jsem se chtěl zasazovat o lidská práva a byl jsem takový ten správný sluníčkář. Moje první kampaň byly dopisy za rovnost, když se před dvěma lety ve Sněmovně projednávalo manželství pro všechny. Udělal jsem velkou kampaň na sociálních sítích – sdílela ji Anička Šulcová a řada dalších influencerů. Stovky mladých lidí pak psaly dopis poslancům s výzvou, aby zvedli ruku pro manželství párů stejného pohlaví. O těch dopisech se mluvilo i ve Sněmovně.
Vyrůstal jsem na americké střední škole, kde jsem hodně dobrovolničil. Taky jsem byl na stáži v Evropském parlamentu, kde jsem měl kromě přípravy podkladů a proslovů na starosti i Twitter. Takže jsem si aktivismus osahal ze stránky sociálních sítí i různých aktivit.
Přispělo k tvému aktivistickému probuzení katolické rodinné zázemí, které tě nepřijalo?
Určitě ano. Roli hrálo hlavně to, že jsem se o LGBTQ+ práva z politického i právního hlediska začal zajímat opravdu brzy – první esej na to téma jsem napsal v šestnácti letech. A začal jsem se hodně angažovat v Evropském parlamentu mládeže a v různých studentských spolcích. Spíš než k aktivismu mě to ale dovedlo k ovlivňování lidských práv prostřednictvím práce pro vládu nebo pro Evropskou unii. K čemuž možná teď budu opět víc směřovat.
Mladí lidé mění svět
Nezaměřuješ se výhradně na LGBTQ+. Podle čeho si vybíráš témata, kterým se budeš věnovat?
Když jsem začínal, šťouchal jsem prostě do toho, co zrovna bylo populární a k čemu jsem měl blízko. Neměl jsem žádnou strategii. Teď se víc soustředím na tři oblasti, a to je rovnost žen a mužů, klima a LGBTQ+. I když vzdělání mám lepší v oblasti klimatu a genderu, je pro mě jednodušší mluvit o LGBTQ+, protože v tom mi lidi nejvíc naslouchají.
Teď ale přemýšlím, co dál, protože manželství pro všechny se s touto Sněmovnou schválit nepodaří. Bylo by potřeba věnovat se budování silnějšího aktivistického pole a solidarity mezi mladými lidmi. Celkově mi přijde, že se v Česku s mladými málo pracuje, co se týče jejich politického zapojení, a v oblasti lidských práv je to ještě horší. Spousta mladých lidí se zabývá rovností a feminismem, ale není pro ně jednoduché pronikat do médií nebo k politikům. Řada sfér je jim uzavřená. Chybí tady někdo, kdo by je sjednocoval.
Jak snadno se dnes mladý člověk může aktivizovat?
Na jednu stranu je situace snazší v tom, že existuje internet a sociální sítě. Na druhou stranu vzniká social media activism – jediné, co lidi dělají, je publikování na sociálních sítích, a to je všechno.
Bariérou pro smysluplné zapojení mladých lidí jsou třeba i klasické neziskovky, protože v nich nedostanou prostor. I když by rádi něco dělali, dostanou za úkol stát někde na ulici u stánku a podobné formy dobrovolničení. Není to nic, kde by opravdu mohli přispět svým pohledem na svět.
Studoval jsi v různých zemích, máš i zahraniční pracovní zkušenost. Co tě vůbec vedlo k návratu do Česka?
Pokud chci někde něco ovlivnit, jsou pro to teď nejlepší podmínky v Česku. Zná mě tady hodně lidí, mám dobrý přístup do médií i k aktuálnímu politickému zastoupení. A to je něco, co se jinde vybudovat nedá. Zároveň se politický aktivismus dělá špatně v zemi, kde člověk nemá občanství a kde nemůže volit.
Mám v plánu pár věcí, které bych chtěl v Česku zlepšit, než se přesunu někam do Bruselu nebo do OSN či jiné mezinárodní organizace. S mým vzděláním je totiž mnohem jednodušší dostat dobrou práci v Bruselu než v Praze. V Paříži jsem studoval docela prestižní školu, ale v Praze to nic neznamená. Na právníka s lidskoprávním zaměřením tady lidi koukají skrz prsty – na rozdíl třeba od Anglie, Belgie nebo Francie, kde jsou lidská práva i aktivismus vnímané jako pozitivní věc.
Život v prostředí strachu
Jezdíš do zahraničí na pridy a konference. Má to pro tebe praktický smysl? Není to jen kongresová turistika?
Rozhodně to není prázdné mlácení slámy. Pár týdnů zpátky jsem třeba byl v Bělehradu na EuroPride. Byla to opravdu šílená zkušenost. Poprvé v životě jsem si myslel, že se mi může něco vážného stát. Proruský prezident Vučić tam vytvořil prostředí strachu. Zavřel celé město, policie a armáda byly na každém rohu, létaly tam vrtulníky a drony, všude zátarasy. Bylo ale hrozně důležité, že jsme tam jeli. Na ulici nás zastavili tři mladí Srbové a moc nám děkovali, že jsme přijeli, protože bez mezinárodní účasti by EuroPride pravděpodobně vůbec neproběhl nebo by se tam opravdu něco stalo. I tak dva aktivisty odvezla záchranka, zmlácená byla i jedna novinářka a auto portugalské velvyslankyně, která přišla podpořit průvod, útočníci zapálili.
Začátkem října jsem byl jako mladý delegát České republiky u české mise v OSN v New Yorku. Mluvil jsem na 3. výboru Valného shromáždění. Nebyla to jen nějaká simulace pro mladé, ale skutečná řeč na půdě OSN, kde mluví velvyslanci. Vyzdvihnul jsem tam význam LGBTQ+ práv a bojoval za to, aby se o ně i česká mise začala víc zajímat. Takže nedělám summitovou turistiku a ani si nemyslím, že je to tak vnímané na internetu.
Po střelbě v bratislavském gay baru, jejíž motivací byla nenávist k LGBTQ+ lidem, uspořádal Kryštof Stupka pietní akci před ambasádou Slovenské republiky v Praze.
Máš za sebou i nějaké neúspěchy, kdy se něco nepodařilo nebo nevyznělo tak, jak sis přál?
Je jedna věc, která mě mrzí. Nebyl to ale neúspěch, protože pro spoustu lidí to mělo obrovskou symbolickou hodnotu. Byl to Reclaim Pride vloni v létě, na který přišlo skoro 700 lidí. Hlavně to byli opravdu mladí lidé. Atmosféra tam byla nádherná. Mrzelo mě ale, že se to úplně nesetkalo s pochopením LGBTQ+ komunity v Česku. A to byl důvod, proč už jsem s tím projektem nechtěl pokračovat.
Jak se vyrovnáváš s tím, když něco nevyjde podle tvých představ? To je nemalá součást života aktivisty…
Většinou podle pravidla reflect, adapt, repeat. Zjistím, v čem byl problém, postavím se tomu čelem, nějak se tomu přizpůsobím. Abych se na začátku svého aktivismu na internetu v Česku zviditelnil, byl jsem o něco radikálnější, než se na českou kotlinu slušelo. Ale bez toho bych asi nebyl tam, kde jsem teď. Stal jsem se kvůli tomu takovým fackovacím panákem konzervativní ultrapravicové scény. Takže spíš než s neúspěchy se snažím vyrovnávat s tímto.
Foto: Mathieu Lohr
Kryštof Stupka
Aktivista, který se věnuje především tématům práv LGBTQ+ lidí, klimatu a genderovým otázkám. Vystudoval politologii a také práva na univerzitě v Paříži. Reprezentuje Česko jako Mladý delegát ČR do OSN, kde vystoupil s projevem o lidských právech.
Napíšu tweet a mám pod ním 160 komentářů. A pod každým je dalších 10 reakcí. To je opravdu moc a často jsou velmi negativní. Jasně, čas od času napíšu blbost, lidi mě za to sežerou a mají v tom pravdu. Ale mnohdy se to stává, i když napíšu něco, co je úplně v pořádku.
Máš nějakou strategii, jak se starat o svou duševní pohodu a chránit se před brzkým vyhořením?
To se ještě musím učit. Zatím mě baví odjet někam pryč, kde nedostávám žádné nenávistné pohledy, i když se obleču víc queer než v Praze. Navíc nevypadám úplně česky, v létě se vždycky hodně opálím a sypou se pak na mě hlasité nadávky. Když jsem se při focení pro Prague Pride pohyboval v ulici Na Příkopě s duhovou vlajkou, každý desátý člověk mi nadával. To se mi v zahraničí nestává. V Paříži jsem se nikdy nesetkal s hate speech kvůli tomu, že jsem queer. V New Yorku ani v Londýně taky ne, v Berlíně už vůbec ne.
A i když se to někde stane, děje se to víc pod pokličkou. V Česku se celkově zhoršuje negativní nastavení společnosti, a navíc lidi mě začínají rozeznávat. Rozdával jsem třeba na Hradčanské noviny pro Danu Balcarovou před volbami do Senátu a šel tam nějaký kluk. Říkám mu: Chcete noviny? A on na mě: Běž pryč, nebo tě kopnu do koulí, buzerante. Tyto věci se stávají docela často. Dřív bych to napsal na Twitter. Ale vlastně už mě ani nebaví ty reakce z Twitteru, protože tam často slyším, že si za to můžu sám. Nebo mi pak píšou smutní mladí queer lidé, že se budou bát v Praze chodit venku. A takový dojem v nich vzbudit nechci.
Ale co s tím? Mlčet o tom je asi to nejhorší řešení.
Musíme přijmout manželství pro všechny! A ukázat politikům, že LGBTQ+ rovnost je opravdu důležité téma. Je potřeba tyto případy oznamovat, ale je to hrozně moc práce, která není pozitivní. Není to nic, co uděláš a máš z toho dobrý pocit. Spíš to oznámíš a pak z toho ještě máš second hand trauma. Takže je vlastně jednodušší vykašlat se na to a nemluvit o tom. Jenže na ulici je ten zážitek horší než na internetu, protože je osobnější. Tam se nedá prostě zavřít Twitter a mít klid.
Filip Titlbach a Bára Šichanová o coming outu v médiích
Foto: Ondřej Košík
Foto: Ondřej Košík
Po vraždě dvou mladých lidí v Bratislavě spáchané z nenávisti vůči LGBTQ+ lidem se rozhořely diskuze o tom, nakolik mohou být slova nebezpečná. Jak velkou zodpovědnost podle tebe nesou politici, kteří při svých veřejných vystoupeních šíří předsudky a nenávist vůči LGBTQ+ lidem?
Zodpovědnost za to, co se stalo v Bratislavě, nesou všichni politici. Nejen ti, kteří veřejně šíří předsudky a nenávist vůči LGBTQ+ lidem. Žijeme totiž ve společnosti, kde zákony nastavené našimi politiky dělají z LGBTQ+ lidí občany druhé kategorie. Vysílají do společnosti signály, že žádný LGBTQ+ člověk si nezaslouží stejná práva a stejné zacházení jako kdokoli jiný.
Mnohem větší zodpovědnost samozřejmě nesou ti politici a političky, kteří šíří nenávist, a tím vlastně podněcují nenávistné sklony a tendence ve společnosti, které už tady dávno bublají. Ale nejsou to jen oni. Jsou to stejně tak politici, kteří ignorují to bublání a nic s tím nedělají. Přestože vědí, že LGBTQ+ práva jsou u nás celospolečensky podporovaná.
Myslíš si, že politické vedení země vyslyší výzvu k narovnání postavení LGBTQ+ lidí v Česku?
Chvilku jsem doufal, že ano. Ale teď si myslím, že spíš ne. Děsí mě, že část konzervativního spektra místo aby zavřela pusu a byla v tuto chvíli empatická, začíná na sociálních sítích budovat přesvědčení, že LGBTQ+ aktivisti používají aktuální situaci k protlačení nějakých zákonů, ke „kampaňování“, jako „marketingový nástroj“ a podobně. Myslel jsem si, že bude konsensus v tom, že v této strašné situaci je důležité něco dělat – jak by to bylo v každé jiné západní zemi. Nejjednodušší řešení je narovnat zákony tak, aby tady opravdu existovala formální rovnost před zákonem. Místo toho jsme vystaveni šílené mediální masáži, a ještě je nám vyčítáno, že se po té vraždě ozýváme. Nebo je nám dokonce vyčítána ta vražda. My ale jenom chceme rovnost, aby se LGBTQ+ lidé mohli z této tragédie vzpamatovat a uklidnit.
Jméno panenky Barbie je odvozené od jména Barbara. Tak se totiž jmenovala dcera Ruth Handlerové, která panenku vynalezla. Inspirací pro ní byla právě dcera, která se doma ráda hrála s papírovými modely podobných panenek. Díky ní si tehdejší majitelka společnosti Mattel uvědomila, že objevila mezeru na trhu hraček.
výběr redakce
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
související články
nejčtenější
Tištěnou Heroine seženete také u našich partnerů
