Hodně ostré divadlo, ve kterém létají sekáčky. Šárka Homfray nejen o tom, co vaří feministky

Takové hezké holčičky

Autorky spolu s režisérkou Bárou Viceníkovou mě velkoryse (spolu s Markétou Brabcovou z organizace Konsent) přizvaly ke spolupráci, kterou nazvaly „odbornou konzultací“. Já – naprosto netaneční typ – jsem se tomu původně spíš smála. Četla jsem scénář hry Kuchyňské porno, byla jsem na zkoušce. A viděla první vizuály – růžové volánky, růžová kuchyň, pěkňoučký svět někde mezi Sedmikráskami a Stepfordskými paničkami. A v tomhle líbivém obalu těžká témata: tlak na mateřství, kontrola ženských těl, diskriminace, sexuální násilí. Věděla jsem, že se rodí něco výjimečného. Ale že to bude až tak výjimečné – to jsem zcela upřímně nečekala.

Výsledkem je inscenace, která je vtipná, svižná, krásná. A současně radikální, místy až brutálně upřímná. Emočně velmi intenzivní. Když mi Kristýna a Tereza řekly, že do představení dávají hodně ze sebe, byl to eufemismus. Vkládají tam kousky svých vlastních zkušeností, emocí, a zároveň mluví za celé generace žen. Na debatě po prvním večeru jsem říkala, že jsem nic podobného nikdy neviděla – a něco mi říká, že už asi ani neuvidím. Z reakcí publika a ze standing ovation během druhého večera bylo znát, že to necítím sama.

Co vaří feministky?

Nechci prozrazovat víc, než je nutné. Doufám, že se bude Kuchyňské porno hrát dlouho a že ho uvidí co nejvíc lidí. Ale mohu říct jedno: není to cukrový dortíček, který hladí po duši. A není to ani zdravý salátek, co nikoho neurazí. Je to ostré jídlo, které může i bolet. Ale stojí za to. Je odvážné, drze subverzivní, drsné a někdy až zneklidňující. A přesně proto je potřeba.

Ptali se mě, co z mé knihy jsem v představení poznala. Byly tam konkrétní motivy, například vzpomínka na můj “oblíbený” budapešťský demografický kongres. Ale hlavně tam byl ten vztek. Tam, kde já o vzteku píšu jako o konstruktivní emoci, Nebojsy ukazují jeho destruktivní stránku. A kde nestačí mé ironické a jízlivé glosy, tam vytahují ostrý sekáček.

Čí je to dítě?

Po druhém večeru mi kamarád řekl, že je pyšný na to, k čemu všemu své okolí inspiruju. Ne že by to od něj nebylo milé, ale roztočil tím kolotoč mých vlastních úvah o tom, kdy a v jaké souvislosti je pýcha vhodný a adekvátní pocit. V souvislosti s Kuchyňským pornem nejsem pyšná na sebe, k tomu není jediný důvod. Ale na autorky rozhodně pyšná jsem. Ale je to adekvátní? Můžu být já pyšná na něčí dílo, ke kterému jsem nijak zásadně nepřispěla? Není za tím snaha přiživit se v odlesku jejich úspěchu? Nebo je tato další úvaha jen vystrčenými růžky našeho oblíbeného impostor syndromu?

Kuchyňské porno není mé dítě, ani kousíček. Maximálně tak nějaká praneteř. Ale pyšná na něj a hlavně na Kristýnu s Terezou jsem. A těch emocí je ještě mnohem víc. Pocit sounáležitosti a sesterství. Pocit hrdosti na transgenerační sdílení energie a postojů, a také pocit smutku nad transgeneračním sdílením traumat. A v neposlední řadě pocit obdivu k autorkám, které si troufly až tam, kam já bych se třeba neodvážila. Vytvářejí prostor, kde se hněv mění v sílu. Posilují kolektivní naštvání nad nespravedlivým světem. Toho nebude nikdy dost a jsem vděčná, že jsem mohla být u toho.

Heroine je mediální partnerka představení.