Les penisů a útes vagín. Divadlo o tělech a pocitech děti potřebují, bizarní kauza vypovídá hlavně o strachu kritiků
Chebské divadlo uvedlo inscenaci Mami, tati, co je sex? Jde o populárně vzdělávací titul pro diváky od pěti let inspirovaný komiksovou knihou dětských psychologů. Do jeho vzniku byli zapojeni oborníci, premiéře navíc předcházela otevřená zkouška s pedagogy. Tvůrci s nimi konzultovali vhodnost zvolených jevištních prostředků, vznikly výukové materiály a dokonce i workshop. Jedna z pedagožek se ale proti vystoupení následně ostře postavila a k její kritice se přidala i část veřejnosti. Představení je prý až příliš realistické a pro děti je nevhodné. Proč mají podobné počiny ve vzdělávání dětí své místo a proč je dobře, že se za tvůrce město Cheb nakonec postavilo, píše v komentáři divadelní autorka a režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová.
Kdyby se divadlo rozhodlo uvést nějakou pohádku, což jindy běžně činí, mělo by to jednodušší. O dost. Místo toho se příspěvková instituce vydala do nekomfortní zóny a vznikl divadelní tvar, který může fungovat jako bezpečný prostor pro děti i jejich otázky související se sexem: nahotou či vzrušením. A věnující se taky nelehce uchopitelným věcem, jako je radost z intimity nebo rovnoprávnost lidských těl.
Chtělo by se mi říct: „Respekt.“ Divadlo se totiž odpovědně proměnilo v místo, kde je iniciováno a podporováno kritické myšlení a kde hodinová inscenace nabízí rodinám i učitelům odlehčenou alternativu, jak se začít bavit s nejmenšími o mnohdy tabuizovaném tématu. A právě to rozčílilo jednu z chebských pedagožek. Na základě jejich vyostřených i prokazatelně nepravdivých komentářů se strhl on-line lynč. Komentující, z nichž mnohé profily splňovaly kritéria falešných, označovali tvůrce za pedofily. Tvrdili, že se na jevišti ukájejí, volali po okamžitém zásahu mravnostní policie a vzpomínali na svět, který je „dávno pryč, ale který byl krásný a bezpečný“.
Ze vší té hysterie je cítit obyčejný strach. Z čeho? Podle mě z neznámého: z něčeho, co kdysi (za nás) nebylo. Z domněnky, že se děje něco zakázaného. Jenže je to tak? Profesionální tým připravil inscenaci, skrze kterou by se mohly děti dozvědět něco tak ohromujícího, jako že každý člověk bude muset (ne)jednou řešit své pudy, pocity a chtíč. Svůj sex. A to je tisíce let známý fakt, ne současná liberální kultura, která dětem bere dětství. Těm ho berou jiní: lidé, kteří je zneužívají. A to tak, že různými způsoby využívají jejich neznalost, nedostatek informací.
Jak by asi dopadla kauza sbormistra zneužívajícího své svěřenkyně, kdyby dívky dostaly včas kvalitní informace? A stala by se vůbec, kdyby se informací dostalo včas sbormistrovi? Nepříjemné otázky.
Jedno ale víme už dávno: když se něco zatajuje, neznamená to, že to přestane existovat. Tahle rovnice nikdy nefungovala, i když se k ní mnozí a dokonce opakovaně vrací. Stejně jako k démonizaci sexuální výchovy, která v našem školství ani v roce 2025 nemá pevné postavení, jakkoliv se děti mohou dostat k nevhodnému materiálu – ano, myslím pornografii – v rámci vteřin. Prý se o osvětu, co se sexu týče, mají starat rodiče. Jasně, je to jejich odpovědnost. Co když ale neznají všechny odpovědi, co když s nimi děti odmítají podobné věci sdílet - natož rozebírat, co když se stydí – a co když si rodiče vlastně nejvíc myslí, že by bylo lepší mlčet nebo alespoň počkat?
A zase jsme u toho – proč? Protože mají strach. Jakkoliv to totiž rozhořčení diskutující nechtějí slyšet, nemluvením o sexu sex nezmizí, neschová se a nepočká do doby, až se z dětí stanou dospělí a budou připraveni čelit všem jeho nástrahám. A podle odborníků jsou děti připraveny se o svých tělech adekvátně bavit už ve školce. Proč to tedy nezkusit – nejednat odpovědně, bezpečně?
Město Cheb se za své divadlo postavilo, naštěstí. A tak se z bizarní kauzy snad brzy stane jen poučení o tom, že někteří lidé se tak intenzivně obávají čelit realitě kolem nás, že je pro ně přijatelnější vymyslet si krásný a bezpečný svět a schovat se do něj. I když neexistuje a nikdy neexistoval, bohužel.
