Blondýnka není misogynní film, od trápení Marilyn Monroe jen neodvrací zrak

Premiéra snímku Blondýnka proběhla na benátském filmovém festivalu, kde sklidila čtrnáctiminutový aplaus. Tento úspěch se ale velmi brzy otočil a začaly se objevovat negativní reakce – film byl označen za „krutý, sexistický a jeden z nejodpornějších, které kdy lidé viděli“. Marilyn Monroe je bezpochyby popkulturní ikonou, dodnes milovaná a obdivovaná po celém světě. Její tragický osud a smrt v pouhých šestatřiceti letech na předávkování lékařsky předepsanými barbituráty (tedy pravděpodobná sebevražda) její kultovní status citlivé celebrity jenom zpečetily, podobně jako tomu bývá u hvězd, které zemřely v mládí. 

Podívejte se na fotografie z filmu Blondýnka:

Novozélandský režisér Andrew Dominik ve svých čtyřiapadesáti letech nenatočil mnoho filmů, ale těch jeho několik děl je výrazně autorských, vizuálně i obsahově podmanivých, a kdo je zná, těžko od něj bude čekat klasickou biografii. Dominika fascinují osoby, které jsou takzvaně „větší než sám život“, jako byl stoický kriminálník Jesse James nebo režisérův přítel a hlavní postava dvou jeho dokumentů, australský hudebník Nick Cave. Ten ostatně složil nádhernou a éterickou hudbu společně se spolupracovníkem Warrenem Ellisem i k Blondýnce. Dominikovým cílem není tyto výrazné osobnosti glorifikovat, ale hledat v jejich životech to bytostně lidské: tedy smutek, samotu, touhu po lásce a přijetí a taky tíhu minulosti, kterou nesou. 

A ta je výrazným prvkem právě u Blondýnky, která na traumatech z dětství a bolestných vztazích s necitlivými muži staví portrét Marilyn. Částečně podporuje její mýtus jako světice: jako trpící, ale talentované ženy, která dokázala mnohé, zatímco jí uvnitř neustále pukalo srdce. Snímek vychází ze stejnojmenné více než sedmisetstránkové knihy slavné americké spisovatelky Joyce Carol Oates, která přiznaně pracuje s fikcí a předkládá vlastní autorskou vizi smutného života Marilyn. Snímek tak logicky ze své samotné podstaty není čistě pravdivý už kvůli tomu, že jeho předlohou je kniha, která se tak ani netváří. Sama autorka ostatně v rozhovoru pro magazín New Yorker říká, že film je vlastně jemný, že ve skutečném životě se Marilyn děly ještě daleko horší věci. 

Střih jako zbraň

„Ve filmech vás rozčtvrtí na kousky,“ říká postava Marilyn ústy původem kubánské herečky Any de Armas, která předvádí svůj životní výkon. Je to její hlavní motivace, proč přejít nadobro k divadlu, což se jí nakonec nepodaří. Blondýnka je dokonalým úkazem střihového kouzla, kdy se realita stává jakousi hudební skladbou, která pocitově přechází z jedné události v hereččině životě k druhé.Po časové ose se skáče velkými skoky.

Začínáme v dětství Monroe, tehdy ještě Normy Jean, které je bezútěšné, i když v surreálném vidění kameramana Chayse Irvina zůstává i zde prostor pro magii, byť takřka hororovou. Norma Jean žije jako malá holčička se svou alkoholickou a duševně nemocnou svobodnou matkou, která jí v den jejích sedmých narozenin odhalí, že jejím skutečným otcem je slavný hollywoodský herec. Nemůže ho ale jmenovat, protože si v mládí přísahali, že jejich láska zůstane tajemstvím. Záhy ale začne dceru osočovat, že kvůli ní ji její partner opustil, a pak se ji dokonce pokusí utopit ve vaně. 

Důležitým aspektem je i vizuální podoba filmu, kdy se nepřetržitě mísí různé formáty obrazu od akademického přes čtvercový až po širokoúhlý a střídají se i barevné a černobílé scény.  Ale všechno to dává smysl a nějakým zázrakem to při sledování ani neruší. Pečlivě zvolená forma vychází z nejslavnějších fotografií Marilyn Monroe, které máme vypálené v naší kolektivní paměti. Podle toho, jak daná dobová fotka vypadá, pak Dominik a kameraman Irvin komponovali daný záběr.

Například slavná fotografie Marilyn v okně s manželem, dramatikem Arthurem Millerem (kterého ve filmu hraje fantasticky Adrien Brody), vypadá na první pohled idylicky. Ve filmu je téměř přesně zreplikována, ale nese s sebou smutek, který se pojí se zachycením jednoho momentu a následnými civilně obyčejnými chvílemi, které v sobě mají složitost obyčejného života. Vidíme totiž také to, jak se ten zdánlivě dokonalý vztah dál vyvíjel. 

Noční můra přecházející do skutečnosti

Kultovní fotografie Marilyn, jejíž sukni nadzvedává proud vzduchu, vidíme ve zpomaleném záběru plném blesků fotoreportérů. A pak je to, co následovalo a co vedlo k násilí a rozvodu se žárlivým manželem, slavným baseballovým hráčem Joem DiMaggiem (dobře nacastovaný Bobby Canavale). Dominik tak znovu sahá do kolektivní paměti, ukazuje Marilyn Monroe jako ideál a sen o bezchybnosti, aby nás spolu s ní vytrhl do bolestné reality. 

V jistém ohledu je pak Blondýnka téměř tříhodinová noční můra Marilyn Monroe, která se odehrává v její hlavě, což dává o to větší smysl, když si uvědomíme, že v osmdesátých letech ji chtěl filmovat Davidy Lynch. Z tohoto námětu pak vzešel v něčem podobně surreálný výsledek, tedy Mulholland Drive, který měl to štěstí, že nemusel zápolit s rozhořčenými fanoušky hereččina předobrazu. Je to ale noční můra, ve které se Marilyn před našima očima oprošťuje od pout, kterými jsou škatulky „dokonalá žena“ nebo „filmová ikona“, a dostává se do mnohem přirozenější polohy, kterou je člověk zranitelný jako my všichni. 

Je to emočně neskutečně silný film, ve kterém ženu bezpochyby silnou vidíme nepříjemnou optikou mocných hollywoodských mužů, kteří ji chtěli zneužít. Toto zpracování možná nekoresponduje s naší současnou představou o ideálním emancipačním snímku, ale nezapomínejme, že tichý vzdor byl jednou z mála možností boje. I ti nejsilnější jedinci mohou nakonec podlehnout nepříznivému osudu.

Blondýnka je antiteze současného kultu úspěchu za každou cenu. Je to halucinogenní traumatický sen, který klade víc otázek, než dává odpovědí. Ale takový život Marilyn byl, a jestli ho film nevystihuje vždy pravdivě, je vlastně jedno. Nesnaží se o to a nejspíš to ani není možné. Je to především kinematografický zážitek, na který se dá jen těžko zapomenout. Umožní nám znovu se zamyslet nad tím, co znamená žít ideální život.