Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Blondýnka není misogynní film, od trápení Marilyn Monroe jen neodvrací zrak

Film
Ideál krásy
Ikona
NetflixRecenze
Jan Jindřich Karásek
| 6. 10. 2022 | 111 komentářů | 8 645
Blondýnka není misogynní film, od trápení Marilyn Monroe jen neodvrací zrak
Ana de Armas jako Marilyn Monroe Foto: Netflix

Životopisný film o legendární Marilyn Monroe, který Netflix vypustil minulý týden, se stal okamžitým diváckým hitem. Veřejnost i mnoho kritiků ale pobouřila brutalita a krutost snímku. Režisér Andrew Dominik nenatočil film, který by postihoval celý hereččin život, ale zvolil její neuchopitelnost jako klíč k vyprávění o traumatu. A v tom je jedním z nejzásadnějších děl nejen tohoto roku.

Premiéra snímku Blondýnka proběhla na benátském filmovém festivalu, kde sklidila čtrnáctiminutový aplaus. Tento úspěch se ale velmi brzy otočil a začaly se objevovat negativní reakce – film byl označen za „krutý, sexistický a jeden z nejodpornějších, které kdy lidé viděli“. Marilyn Monroe je bezpochyby popkulturní ikonou, dodnes milovaná a obdivovaná po celém světě. Její tragický osud a smrt v pouhých šestatřiceti letech na předávkování lékařsky předepsanými barbituráty (tedy pravděpodobná sebevražda) její kultovní status citlivé celebrity jenom zpečetily, podobně jako tomu bývá u hvězd, které zemřely v mládí. 

Podívejte se na fotografie z filmu Blondýnka:

Další fotky v galerii (9)

Novozélandský režisér Andrew Dominik ve svých čtyřiapadesáti letech nenatočil mnoho filmů, ale těch jeho několik děl je výrazně autorských, vizuálně i obsahově podmanivých, a kdo je zná, těžko od něj bude čekat klasickou biografii. Dominika fascinují osoby, které jsou takzvaně „větší než sám život“, jako byl stoický kriminálník Jesse James nebo režisérův přítel a hlavní postava dvou jeho dokumentů, australský hudebník Nick Cave. Ten ostatně složil nádhernou a éterickou hudbu společně se spolupracovníkem Warrenem Ellisem i k Blondýnce. Dominikovým cílem není tyto výrazné osobnosti glorifikovat, ale hledat v jejich životech to bytostně lidské: tedy smutek, samotu, touhu po lásce a přijetí a taky tíhu minulosti, kterou nesou. 

A ta je výrazným prvkem právě u Blondýnky, která na traumatech z dětství a bolestných vztazích s necitlivými muži staví portrét Marilyn. Částečně podporuje její mýtus jako světice: jako trpící, ale talentované ženy, která dokázala mnohé, zatímco jí uvnitř neustále pukalo srdce. Snímek vychází ze stejnojmenné více než sedmisetstránkové knihy slavné americké spisovatelky Joyce Carol Oates, která přiznaně pracuje s fikcí a předkládá vlastní autorskou vizi smutného života Marilyn. Snímek tak logicky ze své samotné podstaty není čistě pravdivý už kvůli tomu, že jeho předlohou je kniha, která se tak ani netváří. Sama autorka ostatně v rozhovoru pro magazín New Yorker říká, že film je vlastně jemný, že ve skutečném životě se Marilyn děly ještě daleko horší věci. 

Střih jako zbraň

„Ve filmech vás rozčtvrtí na kousky,“ říká postava Marilyn ústy původem kubánské herečky Any de Armas, která předvádí svůj životní výkon. Je to její hlavní motivace, proč přejít nadobro k divadlu, což se jí nakonec nepodaří. Blondýnka je dokonalým úkazem střihového kouzla, kdy se realita stává jakousi hudební skladbou, která pocitově přechází z jedné události v hereččině životě k druhé.Po časové ose se skáče velkými skoky.

Začínáme v dětství Monroe, tehdy ještě Normy Jean, které je bezútěšné, i když v surreálném vidění kameramana Chayse Irvina zůstává i zde prostor pro magii, byť takřka hororovou. Norma Jean žije jako malá holčička se svou alkoholickou a duševně nemocnou svobodnou matkou, která jí v den jejích sedmých narozenin odhalí, že jejím skutečným otcem je slavný hollywoodský herec. Nemůže ho ale jmenovat, protože si v mládí přísahali, že jejich láska zůstane tajemstvím. Záhy ale začne dceru osočovat, že kvůli ní ji její partner opustil, a pak se ji dokonce pokusí utopit ve vaně. 

Je to skutečně intenzivních dvacet minut na úvod, některé diváky přiměly snímek vypnout a zavrhnout, jejich nepříznivé hodnocení dodnes na platformách jako Metacritic znevažuje celý film. Následuje však silná, kolážovitá a v mnoha ohledech mnohovrstevnatá studie toho, kým byla Norma Jean, než „se stala“ Marilyn Monroe. Kým byla po ní a proč se vůbec rozhodla být ve světlech reflektorů někým, kdo jí byl v osobním životě úplně cizí. 

Hlavně je to bolestná a nekompromisní ukázka toho, jak trauma ovlivňovalo celý její další život v krvelačném Hollywoodu poloviny minulého století. Není to film misogynní, který se vyžívá v jejím trápení, ale film, který od tohoto trápení neodvrací zrak. A ukazuje nejen na jednotlivce, ale na celý systém, který těží z lidí postavených na piedestal, aby je později finančně a fyzicky zneužívali pro svůj prospěch. 

Útěk od sebe, nebo zvolená identita

Stejný strach, který Marilyn cítila ze střihu ve filmech, je využíván pro sugestivní vizi toho, jak se duševní bolest projevuje u někoho, kdo je pod neustálým tlakem být dokonalou ikonou. Jestli je to ve všech ohledech pravda, není tolik důležité, když ani Marilyn sama si nebyla jistá, kým je, a do samotného konce svou podstatu hledala. A dost možná nenašla. Dominik si jako režisér neklade za cíl ukázat, kdo byla Marilyn Monroe ve své celistvosti, ukazuje právě tu komplikovanou různorodost, kterou v sobě nesla. 

Ve slavné historce narazil spisovatel Truman Capote na toaletě restaurace na Marilyn, která se pozorovala v zrcadle a řekla: „Dívám se na ni.“ Jako by ta filmová ikona byl někdo úplně jiný než žena, která se v zrcadle sleduje. V Blondýnce se tato situace reinterpretuje, když Marilyn tráví čas se svými dvěma milenci, kteří ji postaví před zrcadlo a podporují ji v tom, aby si věřila, aby se nebála stát nahá sama před sebou. Ve zbytku filmu sledujeme tuto palčivou snahu předstoupit před sebe a plně se přijmout. Ovšem jednoduchého zadostiučinění v podobě pozitivního a motivačního vyznění se divákům nedostane. 

Blondýnka není moderní film o sebepřijetí a nalézání vlastní síly, ale příběh o tom, že mnohdy všechna chvála a úspěch nestačí k tomu, aby byl člověk šťastný a měl se rád. Nebo se vůbec našel. Vidíme, že tváří v tvář soudící a nechápavé společnosti je někdy potřeba nastavit tvář novou, třeba úplně falešnou. Tu novou neskutečnou tvář pak okolí může přijmout nebo – v případě Marilyn trpící traumatem z dětství a ze tří různě nešťastných manželství – také milovat. Marilyn Monroe tu není šťastnou náhodou ani instantní celebritou odnikud, mohla být pečlivě zvolenou novou osobností Normy Jean, nebo jejím útěkem od komplikovaného duševního světa. 

Dokonalá žena v naší kolektivní paměti

„Nezajímá mě realita, zajímají mě jednotlivé obrazy,“ řekl ve vynikajícím rozhovoru pro časopisu Sight and Sound režisér Andrew Dominik a kvůli této větě očekávali fanoušci film a priori s rozpaky. Rozhovor vedla redaktorka, které se film bytostně nelíbil, a přesto dokázala z autora dostat zajímavé odpovědi, které jeho vizi z velké části vysvětlují. I když je to snímek záměrně těžko uchopitelný.

„Blondýnka funguje jako hudební skladba spíš než jako skutečná narativní struktura. Vytváří si svá vlastní pravidla a musíte dávat pozor, abyste opravdu cítili, jak (obrazy) individuálně rezonují, abyste s ní dokázali jít dál. Pracujeme tu s odlišnými kritérii, než je běžné,“ dodal Dominik. Nic se neblíží skutečnému pocitu z jeho díla tolik jako zážitek z hudební kompozice. Situace se zjevují náhodně, tempo se trhá do rozličných sfér a někdy i přímo do kakofonie, ale ony těžce uchopitelné scény pak dávají podobně jako hudební skladby koherentní smysl, když budete dávat pozor a vydržíte do konce.

Viděli jste film Blondýnka?

Důležitým aspektem je i vizuální podoba filmu, kdy se nepřetržitě mísí různé formáty obrazu od akademického přes čtvercový až po širokoúhlý a střídají se i barevné a černobílé scény.  Ale všechno to dává smysl a nějakým zázrakem to při sledování ani neruší. Pečlivě zvolená forma vychází z nejslavnějších fotografií Marilyn Monroe, které máme vypálené v naší kolektivní paměti. Podle toho, jak daná dobová fotka vypadá, pak Dominik a kameraman Irvin komponovali daný záběr.

Například slavná fotografie Marilyn v okně s manželem, dramatikem Arthurem Millerem (kterého ve filmu hraje fantasticky Adrien Brody), vypadá na první pohled idylicky. Ve filmu je téměř přesně zreplikována, ale nese s sebou smutek, který se pojí se zachycením jednoho momentu a následnými civilně obyčejnými chvílemi, které v sobě mají složitost obyčejného života. Vidíme totiž také to, jak se ten zdánlivě dokonalý vztah dál vyvíjel. 

Noční můra přecházející do skutečnosti

Kultovní fotografie Marilyn, jejíž sukni nadzvedává proud vzduchu, vidíme ve zpomaleném záběru plném blesků fotoreportérů. A pak je to, co následovalo a co vedlo k násilí a rozvodu se žárlivým manželem, slavným baseballovým hráčem Joem DiMaggiem (dobře nacastovaný Bobby Canavale). Dominik tak znovu sahá do kolektivní paměti, ukazuje Marilyn Monroe jako ideál a sen o bezchybnosti, aby nás spolu s ní vytrhl do bolestné reality. 

Film možná nekoresponduje s naší současnou představou o ideálním emancipačním snímku, ale nezapomínejme, že tichý vzdor byl jednou z mála možností boje.

V jistém ohledu je pak Blondýnka téměř tříhodinová noční můra Marilyn Monroe, která se odehrává v její hlavě, což dává o to větší smysl, když si uvědomíme, že v osmdesátých letech ji chtěl filmovat Davidy Lynch. Z tohoto námětu pak vzešel v něčem podobně surreálný výsledek, tedy Mulholland Drive, který měl to štěstí, že nemusel zápolit s rozhořčenými fanoušky hereččina předobrazu. Je to ale noční můra, ve které se Marilyn před našima očima oprošťuje od pout, kterými jsou škatulky „dokonalá žena“ nebo „filmová ikona“, a dostává se do mnohem přirozenější polohy, kterou je člověk zranitelný jako my všichni. 

Je to emočně neskutečně silný film, ve kterém ženu bezpochyby silnou vidíme nepříjemnou optikou mocných hollywoodských mužů, kteří ji chtěli zneužít. Toto zpracování možná nekoresponduje s naší současnou představou o ideálním emancipačním snímku, ale nezapomínejme, že tichý vzdor byl jednou z mála možností boje. I ti nejsilnější jedinci mohou nakonec podlehnout nepříznivému osudu.

Blondýnka je antiteze současného kultu úspěchu za každou cenu. Je to halucinogenní traumatický sen, který klade víc otázek, než dává odpovědí. Ale takový život Marilyn byl, a jestli ho film nevystihuje vždy pravdivě, je vlastně jedno. Nesnaží se o to a nejspíš to ani není možné. Je to především kinematografický zážitek, na který se dá jen těžko zapomenout. Umožní nám znovu se zamyslet nad tím, co znamená žít ideální život.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 111 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Pavla | 7. 10. 2022 6:29

Irenko děkuji za přání, ale já jsem plně v jiné situaci. Nejsem závislá na tom, jestli mě někdo chce nebo ne, můžu mít sex s manželem, kterého miluju, můžu ho vzbudit třeba v noci a protože mě miluje, tak udělá co chci, ale nejsem na něm závislá. Když nemám sex nemám pocit, že mi něco uteče apod. A orgasmus si udělám sama, takže mám svobodu a nemusím škemrat o sex a pozornost. A vůbec nemám pocit, že když si teď nic neužiju, tak po přechodu nic nebude. Vůbec nevím, jak jsi na to přišla, že nebudeš mít po přechodu potřebu sexu, ty máš spíš psychickou závislost na manželovi a fyzickou asi taky. Z toho vzniká frustrace a tvoje zoufalost. Odpoutej se od manžela a žij svůj život, nebuď na něm přisátá. Ty seš poslušná ženuška, čekáš na něho jako pejsek a on tě má jistou. Trápit se mužem, kterému se nelíbíš je zbytečná ztráta času. Ty asi nedokážeš ani žít sama. Když jsi bez partnera, cítíš se špatně. Chceš, aby tě partner miloval a přijímal takovou jaká jsi, ale celou dobu se ve vztahu přizpůsobuješ a ztrácíš sama sebe.

+1
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

antifeminista | 7. 10. 2022 7:38

Hraješ si na psycholožku, nebo si zase jen snažíš potvrdit svou high ground? :-D

-1
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu