Fila: Rozjuchané učitelky pod parou. Komedie chtěla navázat na hit z dob covidu, šlápla ale vedle

Jsou remaky hloupé, zbytečné i hodnotné. Zahlížet na ně z principu a nostalgicky vzpomínat na doby, kdy byl svět ještě v pořádku a točily se pořádné, původní filmy jako Sedm statečných (1960) nebo Pro hrst dolarů (1964) by bylo směšné. Už proto, že oba zmiňované filmy jsou remaky filmů Akiry Kurosawy. Mnohdy ale remake nepřidává žádnou podnětnou perspektivu, jen opakuje již řečené publiku, kterému se nechce poslouchat cizí řeč, případně číst titulky.

Hlavní potíž filmu Rudolfa Biermanna Pod parou podle filmového kritika Kamila Fily v textu pro web Heroine.cz spočívá v něčem jiném. Nejenže film nic podstatného nedodává, on dokonce dezinterpretuje pět let starý a kritikou ceněný dánský film: „V poslední sekvenci původního dánského filmu vidíme Martina s kamarády v restauraci, kterak je nikdo nevyzve a oni se pouze proto, že za okny vidí okolo projíždějící maturanty, sami rozhodnou se k nim připojit. Martinovi přitom krátce předtím přijde esemeska od manželky, v níž píše, že jí chybí. Víme ale, že v předcházející scéně nad ním jasně zlomila hůl a odmítla znovunavázat vztah.“ Fila dále dokládá, že závěr filmu Chlast rozhodně není tak optimistický, jak se mnohým zdá: „Pro naději na konci příběhu svědčí jen falešně pozitivní forma, která nemá žádnou návaznost na to, co bylo předtím.“

Česko-slovenská verze podle Fily vyznívá úplně jinak: „Poslední sekvence vyznívá jednoznačně pozitivně – oslavujeme konec školního roku a život. Manželská krize je zažehnána. A na to se napijeme!“ Nový film tak podle autora nakonec, tak jako tolik tuzemských filmů, rizika alkoholu zlehčuje, nebo dokonce popírá.

V recenzi se také dozvíte o jednom stále reprodukovaném omylu, který s oběma filmy souvisí. „Oficiální text distributora Pod parou bohužel opakuje značně rozšířený nesmysl, že jde o ‚vědeckou teorii norského psychiatra, že lidé se rodí s deficitem půl promile alkoholu v krvi'. Nejenže nejde o žádnou vědeckou teorii, ale sám autor této věty Finn Skårderud ji podle zpravodajského serveru France24 napsal jako napůl žertovnou poznámku do předmluvy nového vydání starší knihy Edmonda de Amicise (1846–1908), který je známý především jako romanopisec. De Amicis ve své studii líčí převážně negativní účinky alkoholu na lidské tělo. Sám Skårderud v předmluvě teorii, že by se nám s konstantní hladinou alkoholu žilo snáz, explicitně popírá,“ upozorňuje Fila.

Proč tuzemští tvůrci předlohu nepochopili? V čem film skřípe, i když přijde řada na logiku? Více v textu Kamila Fily na webu Heroine.cz.