Jak bezpečná je tvoje náruč, maminko? Trauma je slepou skvrnou rodičovství

Bloudíme v kruhu. Meditujeme a vizualizujeme, noříme se do ledů, obklopujeme se šamany, terapeuty, kouči a průvodci z oblasti mysli, těla, emocí i ducha. A stejně se nám nedaří vystupovat ze starých stereotypů. Stejně doma říkáme věci, kterých pak litujeme, stejně manipulujeme, vyhrožujeme nebo naopak mohutně překračujeme své hranice. A ptáme se, proč se nám ani tentokrát nepovedlo zachovat klid a zvládnout to jinak.

Naší slepou skvrnou bývá naše trauma. Jsme traumatizovaní, aniž o tom víme. Nebo to tušíme, ale bylo zatím příliš těžké se na to podívat v jasném světle. Naše traumata z minulosti jsou jako deka, která na nás spadne ve zdánlivě nevinných situacích a nedovolí nám tvořit si situace nově, protože nám nedovolí být tady a teď. Jdeme tunelem, ve kterém leží kus zamrzlé minulosti. Nevědomá traumatická energie tím určuje náš osud, protože pohání naše chování. Když si moje dcera na něčem trvá a nenechá si to vymluvit, a mě to znovu a znovu dožene ke křiku a vyhrožování, nemá moje reakce co dělat s „tvrdohlavým“ dítkem, ale s mojí minulostí. Vztek mě zaplaví a nedovolí vybrat jiné chování, které by nás obě v klidu posunulo k vyřešení situace.