Jak bezpečná je tvoje náruč, maminko? Trauma je slepou skvrnou rodičovství

Bloudíme v kruhu. Meditujeme a vizualizujeme, noříme se do ledů, obklopujeme se šamany, terapeuty, kouči a průvodci z oblasti mysli, těla, emocí i ducha. A stejně se nám nedaří vystupovat ze starých stereotypů. Stejně doma říkáme věci, kterých pak litujeme, stejně manipulujeme, vyhrožujeme nebo naopak mohutně překračujeme své hranice. A ptáme se, proč se nám ani tentokrát nepovedlo zachovat klid a zvládnout to jinak.

Naší slepou skvrnou bývá naše trauma. Jsme traumatizovaní, aniž o tom víme. Nebo to tušíme, ale bylo zatím příliš těžké se na to podívat v jasném světle. Naše traumata z minulosti jsou jako deka, která na nás spadne ve zdánlivě nevinných situacích a nedovolí nám tvořit si situace nově, protože nám nedovolí být tady a teď. Jdeme tunelem, ve kterém leží kus zamrzlé minulosti. Nevědomá traumatická energie tím určuje náš osud, protože pohání naše chování. Když si moje dcera na něčem trvá a nenechá si to vymluvit, a mě to znovu a znovu dožene ke křiku a vyhrožování, nemá moje reakce co dělat s „tvrdohlavým“ dítkem, ale s mojí minulostí. Vztek mě zaplaví a nedovolí vybrat jiné chování, které by nás obě v klidu posunulo k vyřešení situace.

Navrácená reakce zamrznutí je zcela odlišná: připomene se pocitem otupělosti, prázdnoty, beznaděje nebo omráčenosti. Všechno jako by bylo v mlze, je těžké jasně myslet.  Neustále chybí energie. Vnitřní hlas říká: „Jsem sám/sama a nikdo mi nemůže pomoct.“ Pojí se s ní závislosti, chronická únava, fibromyalgie, nízký krevní tlak, potíže s trávením, obezita atd. „Zamrzlé“ děti jsou na první pohled klidné a uzavřené. Jejich výraz v obličeji je strnulý. Jejich hlas je monotónnější a méně mluví. Jako by jim chyběla hravost a zvědavost. I poruchy řeči mohou souviset s dřívějšími traumatickými událostmi.

Ve své kůži

A pak můžeme zažívat úplně jiný stav. Rozpoložení, ve kterém se cítíme být sami sebou. Ve kterém jsme se zájmem napojeni na lidi kolem nás, jsme bdělí a aktivní tak akorát, umíme vytvořit blízkost a intimitu. Tehdy věříme, že svět je v pořádku, mírumilovný a zábavný. Klidně reagujeme i ve vyhrocených situacích. To jsme pak ve své kůži. V tom stavu se dokonce uvolní některé svaly ve středním uchu a my vnímáme lidský hlas, přestože jsme v hlučném prostředí. Cítíme se zdraví a skvěle spíme. Stejně tak děti ve své kůži jsou klidné, soustředěné, napojené na jiné děti nebo dospělé, uvolněné a veselé.

Co je tedy rozhodujícím faktorem, který určuje, jestli se budeme cítit ve své kůži, napneme síly k útoku nebo úniku, nebo nakonec přejdeme do zamrznutí? Bezpečí. Nutně se potřebujeme cítit bezpečně, abychom se mohli cítit dobře a v plné síle. Koncept bezpečí je ale relativní. Sedět a povídat si s přítelem v kavárně plné lidí může být pro někoho absolutně bezpečné. Nemusí být ale bezpečné pro ženu, která trpí panickými atakami. Něco v kavárně v ní vyvolá fyziologickou reakci, která jí způsobuje neklid a reakce spojené s útokem nebo únikem. Tuhle její reakci, tenhle pocit ohrožení, jí přivádí nezpracované trauma. Stejně tak třída plná dovádějících dětí je pro některé děti absolutně bezpečná. Ale v některých může spouštět obranné reakce, které povedou k tomu, že se stáhnou nebo naopak „rozjedou“. Je to podvědomý nebo nevědomý neurobiologický proces. Trauma je jako filtr, skrz nějž vnímáme svět.

Jak bezpečná je pro mne tvoje náruč, maminko?

Musím se jako tvé dítě bát? Musím být v tvé náruči ve střehu? Musím se znecitlivět, aby mě něco neranilo? Nebo je pro mě tvoje náruč jako pelíšek, ve kterém můžu být samo sebou  a uvolnit se? Bezpečná náruč rodičů, ve kterém je dítě chtěné takové, jaké je ‒ to pomůže dítěti vyrovnat se s těžkými budoucími situacemi a najít si strategie, jak se vyrovnat se svými minulými traumatickými prožitky. Poskytnout dětem bezpečí je jedno z nejdůležitějších poslání pečujících osob.

Jenže jak dát dětem bezpečí, když se mé tělo naučilo se cítit tak často v ohrožení a zná pocit ne-bezpečí jako své vlastní boty?  Rodič, který je duchem jinde, bouchne při každém hlasitém zvuku nebo neuklizené ponožce, nebo naopak reaguje ploše a otupěle. Každopádně dává dítěti najevo „drž se ode mě dál, u mě není bezpečno“. Ne ani tím, co dělá a co říká. Děti to vyčtou z výrazu v obličeji a v tónu jeho hlasu. Jenže je zatraceně těžké to jen tak vypnout ‒ o slovo se tu hlásí minulost, kterou máme zažranou v kostech.

Možnosti tu jsou

Čas rány nezahojí a každá „rychlá“ náplast se časem odlepí. Když se postupně otevřeme energii, kterou na sebe trauma váže, a dovolíme jí, aby prošla tělem, pak teprve se v nás něco hluboce pohne a my můžeme tvořit naši budoucnost místo opakování minulosti. Existuje spousta výtečných terapeutů provádějících lidi na cestě zpět „do jejich kůže“.  A existuje spousta směrů, které nevyžadují, abychom se zbytečně vrtali ve své minulosti. Pozor ale na ty pracující se zkratkami. Pozitivní myšlení, nejrůznější spirituální cesty nebo aktivity zaměřené na tělo a mysl (např. meditace) sice mohou někomu hodně pomoct, člověka s neuzdraveným traumatem ale mohou svést na scestí: pomáhají odvrátit zraky od našeho utrpení a vyhnout se tomu, abychom zpracovali starý strach, zlobu a stud.

Čím jiným než prací na svých traumatech ještě vytvoříme svým dětem bezpečný domov?

• Když s nimi budeme umět pobývat. Spočinout. Celou svou bytostí říkat: „Jsem rád/a, že tu jsme tu spolu, ty a já.“ Mnohem důležitější, než co u toho děláme a říkáme, je to, jaké signály bezpečí vysílá naše tělo. Děti potřebují vidět náš přívětivý obličej, slyšet klidný hlas, který je živý, protože je v něm cítit radost, láska, velkorysost. Nasávají bezpečí z našeho uvolněného doteku.
• Když porozumíme tomu, že „špatné“ chování dětí není namířeno proti nám. Že je to odpověď neurobiologie na jejich (subjektivní) pocit ohrožení a že potřebují pomoct utěšit, uklidnit a obnovit pocit bezpečí.
• Když budeme věnovat pozornost zvukům, které jsou v našem okolí: nízkofrekvenční zvuky připomínají našemu nervovému systému predátory. Ve chvíli, kdy se necítíme bezpečně, stáváme se hypersenzitivními ‒ například i vůči těmto zvukům. Pak je pro nás těžší se naladit na lidský hlas a tím i na lidi kolem nás.
• Když se naučíme rozumět svému tělu a důvěřovat, že to, co se v něm děje, má význam. V těle je zapsáno všechno a je rychlejší a přesnější než naše mysl. A totéž musíme učit i děti.
• Když budeme používat hudbu jakýmkoli možným způsobem. Působí přímo na náš nervový systém a uklidňuje.
• Když se obklopíme lidmi, kteří jsou „ve své kůži“ a sálá z nich klid, láska a vstřícnost. Známé přívětivé tváře mohou být tím nejlepším lékem k obnovení pocitu bezpečí.
• Když takovými lidmi obklopíme i naše děti. Dokonce i online kontakt nebo telefonát je lepší než nic ‒ protože naše tělo těží z tónu hlasu a výrazu v obličeji.
• Když neotálíme a co nejdřív pomůžeme dítěti od následků velkého stresu. Čím dříve, tím je větší šance, že si je neponese do budoucnosti.
• Když přesně prozkoumáme, jaký typ relaxace a odpočinku uklidňuje konkrétně naše tělo a tělo našich dětí. Lidé, kteří dobře znají stav „zamrznutí“, si často vybírají meditaci. Lidé ve stavu mobilizace zase výkonové sporty. Jejich fyziologie na to ne vždycky reaguje obnovením pocitu bezpečí.

Trauma je pevně svázáno s lidským pokolením ‒ týká se každého z nás. Všichni ale máme i šanci zastavit mechanismus, který způsobuje, že trauma předáváme z generace na generaci. Trauma nás sice rozpojuje, ale má zároveň ohromný potenciál nás propojit, budeme-li ho uzdravovat.