Jak bezpečná je tvoje náruč, maminko? Trauma je slepou skvrnou rodičovství

Duševní zdravíPsychologieVýchova
Zuzana Krásová
| 26. 10. 2021 | 14 komentářů | 34 826
Jak bezpečná je tvoje náruč, maminko? Trauma je slepou skvrnou rodičovství
Zdroj: Shutterstock

„Nikdy nebudu jako moje máma, můj táta.“ Tuhle větu nejspíš pronese většina nastávajících rodičů. Ale jde to vůbec? Proč opakujeme zažrané chyby a děláme nové, proč přes všechny poznatky a všechnu snahu pořád výchova dětí nevypadá, jak by ideálně měla?

Bloudíme v kruhu. Meditujeme a vizualizujeme, noříme se do ledů, obklopujeme se šamany, terapeuty, kouči a průvodci z oblasti mysli, těla, emocí i ducha. A stejně se nám nedaří vystupovat ze starých stereotypů. Stejně doma říkáme věci, kterých pak litujeme, stejně manipulujeme, vyhrožujeme nebo naopak mohutně překračujeme své hranice. A ptáme se, proč se nám ani tentokrát nepovedlo zachovat klid a zvládnout to jinak.

Naší slepou skvrnou bývá naše trauma. Jsme traumatizovaní, aniž o tom víme. Nebo to tušíme, ale bylo zatím příliš těžké se na to podívat v jasném světle. Naše traumata z minulosti jsou jako deka, která na nás spadne ve zdánlivě nevinných situacích a nedovolí nám tvořit si situace nově, protože nám nedovolí být tady a teď. Jdeme tunelem, ve kterém leží kus zamrzlé minulosti. Nevědomá traumatická energie tím určuje náš osud, protože pohání naše chování. Když si moje dcera na něčem trvá a nenechá si to vymluvit, a mě to znovu a znovu dožene ke křiku a vyhrožování, nemá moje reakce co dělat s „tvrdohlavým“ dítkem, ale s mojí minulostí. Vztek mě zaplaví a nedovolí vybrat jiné chování, které by nás obě v klidu posunulo k vyřešení situace.

Protože jsem to řekla!

Zraňující výroky našich rodičů nám někdy znějí v uších až do dospělosti. Stále si pamatujeme, jak jsme se kvůli nim cítili ukřivděni a nepochopeni. I přesto je ale přes svoje děti někdy posíláme dál.

„Proč? Protože jsem to řekla!“ 

Co zdědíme po rodičích

Možná si říkáte: „To se mne netýká, já jsem přece traumatizovaný/á nebyl/a.“ Jenže ve světě vědy i praxe zrovna probíhá tichá revoluce a nově se definuje, co je vlastně trauma. Nemusí to totiž znamenat, že jsem prožila velkou automobilovou nehodu, smrt rodiče, znásilnění nebo že mě moji biologičtí rodiče dali k adopci. Víme už, že i miminko, jehož maminka se na něj neumí nebo kvůli jiným starostem nemůže napojit, může zažívat stejný typ stresu jako zažívají jiní při fyzickém nebo sexuálním zneužívání. A i kvůli tomu může v dospělosti poznat úzkosti, návaly hněvu, přehnaný perfekcionismus nebo může mít narušenou imunitu či poruchy trávení. Drsné, ale pravdivé.

Situací, které mohou zanechat traumatickou reakci, je spousta. Hospitalizace, operace a znehybnění těla pro vykonání nějakého lékařského nebo zubařského zákroku. Předčasný nebo těžký porod. Stres maminky v těhotenství. Rodiče, kteří nějak fyzicky nebo psychicky trpí a nemohou dát dítěti dost péče a pozornosti. Divoké rozvody. Nedostatek bezpečí v domácím prostředí: sexuální, fyzické, ale i emocionální zneužívání nějakého člena rodiny. Chronické potlačování emocí a přirozené povahy dítěte. Vysoká očekávání rodičů. Šikany a výsměch. Ale také třeba prožitek blízké smrti, přítomnost u nehody nebo třeba u zabití zvířete. Všechny tyto situace mohou zvlášť děti uvést do silné stresové reakce. A aby toho nebylo málo, dědíme nezpracovaná traumata po svých předcích.

Co napáchalo kousnutí psa v dětství

Díky Dr. Stevenu Porgesovi a jeho zlomové polyvagální teorii rozumíme mnohem lépe lidskému autonomnímu nervovému systému a jeho součinnosti se stresem. Když se necítíme v bezpečí nebo se ocitneme ve napjaté situaci, naše tělo přejde do stavu „mobilizace“ ‒ útoku nebo úniku. Zrychlí se nám tep, dech je rychlejší a mělčí, cítíme vlnu adrenalinu. V tomto stavu je těžké zůstat v klidu. Svět je najednou nebezpečným místem plný predátorů.

Když se dítě narcisty stane rodičem

Mysleli byste si, že ten, kdo zažil manipulativního rodiče, si dá velký pozor, aby si nenašel takového partnera? Bohužel je to naopak. Pravděpodobnost svazku s dalším narcisem je naopak větší. Schopnost nezištné péče, jakož i vysoká tolerance pro chyby blízkého člověka u nyní dospělého dítěte je totiž pro narcistické partnery velice přitažlivá. 

Dospět, nahlédnout a zhojit. Když se dítě narcisty stane rodičem

Někdy ale strategii útoku nebo úniku nemůžeme využít. Třeba proto, že jsme se opravdu octli v ohrožení zdraví nebo života. Nebo proto, že nám drží ruce a nohy, abychom sebou neházeli, nikdo neslyší naše volání po péči a pozornosti nebo je třeba zakázané se rozzlobit. Pak přejdeme do další fáze: nervový systém a fyziologie nás uvede do tzv. reakce zamrznutí. Odstřihneme se od svých pocitů a potřeb, od lidí, od světa. Řekněme v situaci, kdy na nás zaútočí pes, který se chystá zahryznout se nám do krku. Během milisekund náš systém vyhodnotí, že nemá cenu podniknout jakoukoli únikovou nebo útočnou akci. V ten moment stoupá práh bolesti, klesá krevní tlak, dech se zpomaluje, náš výraz ve tváři se oplošťuje. Lidé pak popisují, že si nemohou vzpomenout, co se přesně dělo. Pro ten moment se to hodí ‒ tolik to nebolí, krvácíme pomaleji, neuvědomujeme si naplno hrůzu toho, co se nám děje.

Obě reakce nás chrání před stresem a pro ten krátký moment si tedy tělo vybírá to nejlepší, co může. Trauma ale znamená, že v těchto reakcích uvízneme. Čím dříve v našem životě jsme traumatickou událost prožili, o to silněji se usadí v našich svalech, orgánech a nervech a o to méně si ji uvědomujeme. Reakce útoku/úniku a zamrznutí se znovu a znovu vrací v různých dalších životních situacích a vztazích. Ve vztahu s vlastními dětmi je skoro nemožné se jim vyhnout.

Jako v pasti

Navrácenou reakci úniku/útoku rozpoznáme podle pocitu těžko utišitelného neklidu. Jsem pořád ve střehu, vybouchnu při každé maličkosti, potřebuju mít své okolí pod kontrolou, dá mi práci se pořádně soustředit. Mám hlavu plnou myšlenek, které se točí v kruhu. Špatně spím. Na každém najdu něco, co mi vadí. Nezvládám vztek nebo mě přepadají úzkosti. Mám vysoký krevní tlak, zvýšenou hladinu cholesterolu, bolí mě záda, za krkem nebo žaludek. Něco uvnitř říká: „Svět je nebezpečný. Musím se/nás ochránit, aby mi neublížil.“ Děti zaplavené energií útoku/úniku mohou mít třeba záchvaty vzteku, být agresivní nebo neposedné. Nebo puntičkářské. Nebo je zaplavují různé strachy a myšlenky na „co by, kdyby“. Mohou mít „zlozvyky“ ve smyslu opakování některých pohybů (neustálé kousání do rtů, tiky). Špatně se jim usíná a zklidňuje.

Vnímali jste někdy, že vás ve výchově ovlivňuje vlastní trauma?

Navrácená reakce zamrznutí je zcela odlišná: připomene se pocitem otupělosti, prázdnoty, beznaděje nebo omráčenosti. Všechno jako by bylo v mlze, je těžké jasně myslet.  Neustále chybí energie. Vnitřní hlas říká: „Jsem sám/sama a nikdo mi nemůže pomoct.“ Pojí se s ní závislosti, chronická únava, fibromyalgie, nízký krevní tlak, potíže s trávením, obezita atd. „Zamrzlé“ děti jsou na první pohled klidné a uzavřené. Jejich výraz v obličeji je strnulý. Jejich hlas je monotónnější a méně mluví. Jako by jim chyběla hravost a zvědavost. I poruchy řeči mohou souviset s dřívějšími traumatickými událostmi.

Ve své kůži

A pak můžeme zažívat úplně jiný stav. Rozpoložení, ve kterém se cítíme být sami sebou. Ve kterém jsme se zájmem napojeni na lidi kolem nás, jsme bdělí a aktivní tak akorát, umíme vytvořit blízkost a intimitu. Tehdy věříme, že svět je v pořádku, mírumilovný a zábavný. Klidně reagujeme i ve vyhrocených situacích. To jsme pak ve své kůži. V tom stavu se dokonce uvolní některé svaly ve středním uchu a my vnímáme lidský hlas, přestože jsme v hlučném prostředí. Cítíme se zdraví a skvěle spíme. Stejně tak děti ve své kůži jsou klidné, soustředěné, napojené na jiné děti nebo dospělé, uvolněné a veselé.

Výzkum traumatu

Studie, která ukazuje spojení mezi neuzdraveným dětským traumatem a chronickými potížemi (duševními i fyzickými), se jmenuje Adverse childhood experience study (ACE study). Ukazuje, že čím více stresu si prožijeme v dětství, tím větší je riziko, že v dospělosti budeme mít zdravotní problémy. Není věšteckou koulí - nezahrnuje naše geny, životozprávu ani zdroje, ze kterých čerpáme sílu. Ale pomáhá pochopit, proč bychom měli ochraňovat své děti od následků traumatu.

Co je tedy rozhodujícím faktorem, který určuje, jestli se budeme cítit ve své kůži, napneme síly k útoku nebo úniku, nebo nakonec přejdeme do zamrznutí? Bezpečí. Nutně se potřebujeme cítit bezpečně, abychom se mohli cítit dobře a v plné síle. Koncept bezpečí je ale relativní. Sedět a povídat si s přítelem v kavárně plné lidí může být pro někoho absolutně bezpečné. Nemusí být ale bezpečné pro ženu, která trpí panickými atakami. Něco v kavárně v ní vyvolá fyziologickou reakci, která jí způsobuje neklid a reakce spojené s útokem nebo únikem. Tuhle její reakci, tenhle pocit ohrožení, jí přivádí nezpracované trauma. Stejně tak třída plná dovádějících dětí je pro některé děti absolutně bezpečná. Ale v některých může spouštět obranné reakce, které povedou k tomu, že se stáhnou nebo naopak „rozjedou“. Je to podvědomý nebo nevědomý neurobiologický proces. Trauma je jako filtr, skrz nějž vnímáme svět.

Jak bezpečná je pro mne tvoje náruč, maminko?

Musím se jako tvé dítě bát? Musím být v tvé náruči ve střehu? Musím se znecitlivět, aby mě něco neranilo? Nebo je pro mě tvoje náruč jako pelíšek, ve kterém můžu být samo sebou  a uvolnit se? Bezpečná náruč rodičů, ve kterém je dítě chtěné takové, jaké je ‒ to pomůže dítěti vyrovnat se s těžkými budoucími situacemi a najít si strategie, jak se vyrovnat se svými minulými traumatickými prožitky. Poskytnout dětem bezpečí je jedno z nejdůležitějších poslání pečujících osob.

Celou svou bytostí říkejte: „Jsem rád/a, že tu jsme tu spolu, ty a já.“ Děti potřebují vidět náš přívětivý obličej, slyšet klidný hlas, který je živý, protože je v něm cítit radost, láska, velkorysost. Nasávají bezpečí z našeho uvolněného doteku.

Jenže jak dát dětem bezpečí, když se mé tělo naučilo se cítit tak často v ohrožení a zná pocit ne-bezpečí jako své vlastní boty?  Rodič, který je duchem jinde, bouchne při každém hlasitém zvuku nebo neuklizené ponožce, nebo naopak reaguje ploše a otupěle. Každopádně dává dítěti najevo „drž se ode mě dál, u mě není bezpečno“. Ne ani tím, co dělá a co říká. Děti to vyčtou z výrazu v obličeji a v tónu jeho hlasu. Jenže je zatraceně těžké to jen tak vypnout ‒ o slovo se tu hlásí minulost, kterou máme zažranou v kostech.

Možnosti tu jsou

Čas rány nezahojí a každá „rychlá“ náplast se časem odlepí. Když se postupně otevřeme energii, kterou na sebe trauma váže, a dovolíme jí, aby prošla tělem, pak teprve se v nás něco hluboce pohne a my můžeme tvořit naši budoucnost místo opakování minulosti. Existuje spousta výtečných terapeutů provádějících lidi na cestě zpět „do jejich kůže“.  A existuje spousta směrů, které nevyžadují, abychom se zbytečně vrtali ve své minulosti. Pozor ale na ty pracující se zkratkami. Pozitivní myšlení, nejrůznější spirituální cesty nebo aktivity zaměřené na tělo a mysl (např. meditace) sice mohou někomu hodně pomoct, člověka s neuzdraveným traumatem ale mohou svést na scestí: pomáhají odvrátit zraky od našeho utrpení a vyhnout se tomu, abychom zpracovali starý strach, zlobu a stud.

Čím jiným než prací na svých traumatech ještě vytvoříme svým dětem bezpečný domov?

  • Když s nimi budeme umět pobývat. Spočinout. Celou svou bytostí říkat: „Jsem rád/a, že tu jsme tu spolu, ty a já.“ Mnohem důležitější, než co u toho děláme a říkáme, je to, jaké signály bezpečí vysílá naše tělo. Děti potřebují vidět náš přívětivý obličej, slyšet klidný hlas, který je živý, protože je v něm cítit radost, láska, velkorysost. Nasávají bezpečí z našeho uvolněného doteku.
  • Když porozumíme tomu, že „špatné“ chování dětí není namířeno proti nám. Že je to odpověď neurobiologie na jejich (subjektivní) pocit ohrožení a že potřebují pomoct utěšit, uklidnit a obnovit pocit bezpečí.
  • Když budeme věnovat pozornost zvukům, které jsou v našem okolí: nízkofrekvenční zvuky připomínají našemu nervovému systému predátory. Ve chvíli, kdy se necítíme bezpečně, stáváme se hypersenzitivními ‒ například i vůči těmto zvukům. Pak je pro nás těžší se naladit na lidský hlas a tím i na lidi kolem nás.
  • Když se naučíme rozumět svému tělu a důvěřovat, že to, co se v něm děje, má význam. V těle je zapsáno všechno a je rychlejší a přesnější než naše mysl. A totéž musíme učit i děti.
  • Když budeme používat hudbu jakýmkoli možným způsobem. Působí přímo na náš nervový systém a uklidňuje.
  • Když se obklopíme lidmi, kteří jsou „ve své kůži“ a sálá z nich klid, láska a vstřícnost. Známé přívětivé tváře mohou být tím nejlepším lékem k obnovení pocitu bezpečí.
  • Když takovými lidmi obklopíme i naše děti. Dokonce i online kontakt nebo telefonát je lepší než nic ‒ protože naše tělo těží z tónu hlasu a výrazu v obličeji.
  • Když neotálíme a co nejdřív pomůžeme dítěti od následků velkého stresu. Čím dříve, tím je větší šance, že si je neponese do budoucnosti.
  • Když přesně prozkoumáme, jaký typ relaxace a odpočinku uklidňuje konkrétně naše tělo a tělo našich dětí. Lidé, kteří dobře znají stav „zamrznutí“, si často vybírají meditaci. Lidé ve stavu mobilizace zase výkonové sporty. Jejich fyziologie na to ne vždycky reaguje obnovením pocitu bezpečí.

Trauma je pevně svázáno s lidským pokolením ‒ týká se každého z nás. Všichni ale máme i šanci zastavit mechanismus, který způsobuje, že trauma předáváme z generace na generaci. Trauma nás sice rozpojuje, ale má zároveň ohromný potenciál nás propojit, budeme-li ho uzdravovat.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 14 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

aurbanova | 26. 10. 2021 17:08

Jednou větou. "Rodič, který si v sobě nese neošetřené trauma, může nechtě ubližovat svým dětem a tohle trauma přenášet dál." Myslím, že je z článku zřejmé, že nejde o trauma typu autonehoda nebo znásilnění, ale spíše nezpracovanou emocionální bolest nebo stres, často z našeho dětství, která v náročné rodičovské rodiče vyplouvá na povrch.
Nevím jak vy, ale já se v tom celkem vidím a myslím, že spousta čtenářů taky.

+19
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 26. 10. 2021 9:50

Tak je mi to o něco jasnější. Já si myslel, že jenom přibylo ufňukánků a snowflakes, neodpovědných za své chování, protože za něj může trauma z dětství. A ona se jenom změnila definice traumatu :-)

-17
Reagovat