Tourettův syndrom není „výmluva pro rasismus“. Reakce na incident s n-slovem ukazuje na nepochopení života s postižením

Byl to bezpochyby nepříjemný incident. Na letošním výročním předávání Filmových cen Britské akademie (BAFTA) zazněla rasistická nadávka s počátečním písmenem n přesně ve chvíli, kdy na pódiu stáli Afroameričané Michael B. Jordan a Delroy Lindo, herci z oceňovaného amerického snímku Sinners. Její autor? Aktivista John Davidson, který se od mládí potýká s Tourettovým syndromem. Ceremoniálu, kterému se někdy přezdívá „britští Oscaři“, se účastnil skrze úspěch filmu I Swear (česky Kleju, pozn. red.), inspirovaného jeho životem s těžkou formou tohoto neurologicko-psychiatrického onemocnění. Po vyřknutí nadávky se pětapadesátiletý Skot okamžitě omluvil ze sálu. Stanice BBC, která předávání přenášela v televizi se zpožděním, ale výkřik nevystřihla ani neztlumila, takže ho ve vysílání mohli zaznamenat všichni.

Okamžiku následně využila také televizní komediální show Saturday Night Live ve skeči Tourette’s, kde naznačila, že Tourettův syndrom je ve skutečnosti jen příhodnou výmluvou pro rasistické a jinak problematické chování. Vystupuje v ní například postava Mela Gibsona, který vysvětluje, že za jeho antisemitské výroky může zmiňovaná diagnóza, nebo postava herce Armieho Hammera, který Tourettovým syndromem omlouvá kontroverzi s kanibalismem (o Hammerovi jsme dříve psali na webu Heroine.cz). Své myšlenky ohledně události na cenách BAFTA přidal také americký rapper David Banner, který ve video rozhovoru prohlásil „vztáhnul bych na toho bílého kluka ruku“, pokud by prý byl býval přítomen v sále. Podle řady uživatelů a uživatelek sociálních sítí v něm vůbec neměl být přítomen sám Davidson, přestože organizátoři akce publikum předem informovali, že jeho postižení může vést k nepříjemným situacím.

Bolestná a komplikovaná historie takzvaného „n-word“ ve Spojených státech je do evropského kontextu špatně přenositelná a pro Evropany a Evropanky mnohdy těžko pochopitelná. Nese s sebou totiž řadu nepříjemných pravd o dějinách a současnosti americké společnosti. Je tedy jasné, že zejména pro Afroameričany a Afroameričanky může být jeho přítomnost v britském vysílání velmi rozrušující. Následné dění kolem Davidsona ale zároveň ukazuje další nepříjemnou pravdu: o tom, jak časté je nepochopení života s postižením.

Celá událost je možná o to smutnější, že jde převážně o útok členů jedné znevýhodněné skupiny na jinou. Davidson je sice běloch, ale také muž z nižší sociální vrstvy, který ze zdravotních důvodů nemá kontrolu nad svým tělem. Hollywoodské osobnosti, které se nelaskavého chování vůči Davidsonovi, které místy připomínalo výhrůžku násilím, zúčastnily, jsou navzdory barvě pleti v mnoha směrech nesmírně privilegovanými lidmi s penězi, mocí a fanouškovskými základnami. Nejde tedy o humor namířený vůči ignorantské majoritě, nýbrž o zjevné kopnutí do ještě slabšího. Pokud se jeho iniciátoři chtěli takového efektu vyvarovat, mohli se jednoduše soustředit na zesměšnění BBC, nikoliv na Davidsona samotného. Zejména, pokud sami vědí, jaké je být ostrakizován kvůli vlastnostem, které nemohou ovlivnit. Poznámka o odhadnutí situace je pochopitelně naprosto zcestná.

Jako nejkrutější se pak jeví kritika Davidsonova pozvání na akci. Život s hendikepem není uhlazený ani bezproblémový. Nic, jako „společensky přijatelná míra“ hendikepu, neexistuje. Některé z nich jsou pro okolí méně očividné, jiné z jeho strany vyžadují větší míru tolerance, přizpůsobení a pochopení. Vždy jsou ale zátěží především pro osobu, která s nimi žije – a nikdy nemají být záminkou k jejímu apriornímu vyloučení ze společnosti (s výjimkou situací týkajících se něčího přímého ohrožení na životě či zdraví) či jejímu schovávání. Největší dopad nakonec celá událost může mít na lidi s tmavou pletí, kteří zároveň žijí s Tourettovým syndromem či jiným postižením. Jejich znevýhodnění se totiž stalo středobodem konfliktu v rámci zcela zbytečného festivalu necitlivosti a viktimizace. BBC selhala. Stejně tak ale selhala i empatie.