Pravěké ženy coby šamanky či jeskynní malířky. Jak komplikovaná minulost lidského rodu vyvrací „přirozené“ genderové role
Skupina mužů pronásleduje divokou zvěř, zatímco žena s batoletem na zádech trhá bobule. Každé pohlaví má své místo a jasně vymezené úkoly. S takovou představou pravěkého života vyrostla velká část z nás a stala se jedním z častých argumentů proti ženské emancipaci, která má moderní ženy vytrhávat z jejich biologické role. Současná věda ji přitom stále častěji vyvrací. O mimořádných ostatcích pravěké šamanky v Anglii, jeskynních malbách a mýtech, které si vyprávíme o našich předcích, píše v komentáři pro web Heroine.cz Gabriela Knížková.
V muzeu v britském hrabství Wiltshire byste ji ještě nedávno našli vyobrazenou jako statného muže s impozantním plnovousem. Takzvaného „šamana z Upton Lovell“, tedy vzácné kosterní pozůstatky jedince z doby bronzové pohřbeného ve stejnojmenné vesnici pod pravěkou mohylou odkazující k jeho vysokému společenskému statusu, objevili archeologové v roce 1801. Nikdo tehdy nepochyboval o tom, že čtyři tisíce let stará kostra obklopená ceremoniálními předměty, jako jsou úlomky kostí, zlatý náhrdelník nebo sekery, patřila muži. O více než dvě stě let později moderní metody prokázaly opak.
DNA analýza kosterních pozůstatků minulý týden odhalila, že šaman z Upton Lovell byl ve skutečnosti šamankou. Kostra totiž patřila ženě, na svou dobu vysoké, jak upozornil britský deník The Guardian. Ženiny ostatky, které se našly nedaleko slavného kamenného útvaru Stonehenge, byly kromě zmíněných pohřebních artefaktů obklopeny nástroji na zpracování kovů: brašnou zdobenou prasečími kly, kovodělnými rydly a křemičitým kamenem, který sloužil k otestování ryzosti daného kovu. Není tedy pochyb o tom, že šamanka z Upton Lovell byla skutečně tou, která prestižní umění zpracování kovu ovládala. Zajímavá je v tomto kontextu také zmiňovaná sekyra, kterou mohla šamanka podle ředitele muzea ve Wiltshire Davida Dawsona používat buď k boji, nebo v rámci lovu zvířat.
Nový objev se řadí k dalším, které systematicky vyvracejí naše představy o pravěku jako o světě přísně rozdělených genderových norem, v němž muži loví a vedou, zatímco ženy sbírají, pečují o děti a následují své muže. Archeologické nálezy totiž ukazují mnohem vrstevnatější realitu. Malby zvířat ve španělské jeskyni Altamira, které společně s francouzskou Lascaux patří k nejznámějším příkladům dochovaných jeskynních maleb na světě, mohly podle velikosti nalezených otisků dlaní na stěnách malovat také ženy. Teorii archeologa Deana Snowa z univerzity v Pensylvánii nedávno podpořila analýza DNA, která na místě nalezla biologické stopy patřící oběma pohlavím. To samo o sobě neznamená jistotu, že se na jednom z nejúžasnějších dědictví lidské rasy, jakým Altamira bezesporu je, podíleli právě ti muži a ty ženy, jejichž DNA se na místě objevila. Dosavadní narativ o mužských lovcích, kteří na stěnách vyobrazovali svoji kořist, ale závěry analýzy minimálně komplikují, a otevírají možnost, že v Altamiře působili malířky a malíři dohromady.
Mamuti a pay gap
Asi nejvytrvalejším překonaným mýtem o prehistorické společnosti je představa o lovcích a sběračkách. V dětství se nejspíš většina z nás učila o mužích, kteří se vydávali na lov divokých zvířat, zatímco ženy společně s dětmi sbíraly drobné bobule a další rostliny. Svět oddělených sfér jako vystřižený z domácí příručky 19. století je ve skutečnosti chybnou dedukcí tehdejších archeologů, kteří do světa koster a zkamenělin promítali své vlastní hodnoty a společenské normy. V roce 2023 publikovaly vědkyně z amerického Seattlu studii ilustrující, že ženy během celého holocénu běžně lovily a loví dodnes – v případě přírodních společenství. Ke stejnému závěru došla například také americká antropoložka Sarah Lacy z univerzity v Delawareu.
Nový objev se řadí k dalším, které systematicky vyvracejí naše představy o pravěku jako o světě přísně rozdělených genderových norem, v němž muži loví a vedou, zatímco ženy sbírají, pečují o děti a následují své muže. Archeologické nálezy totiž ukazují mnohem vrstevnatější realitu.
Je to ostatně logické. Pokud žijete v prostředí plném přírodních nástrah, kdy může jakýkoliv výpadek potravy znamenat smrt pro celou tlupu, nemůžete si dovolit plýtvat potenciálem celé poloviny z nich. Loví a sbírá zkrátka ten, kdo k tomu zrovna má příležitost a tělesnou kondici. Ať už se jedná o velké zvíře vyžadující týmovou práci, nebo drobnější zvěř typu kachen či králíků.
První chybné rekonstrukce pravěkého světa nicméně do velké míry formují jeho chápání i dnes. Z mýtu o lovcích, sběračkách a šamanech se proto stal oblíbený argument pro obhajobu „přirozených“ rozdílů mezi muži a ženami od dlouhé mateřské dovolené až po pay gap. Jednou za čas tedy stojí za to si s pomocí vědy připomenout, že za genderové stereotypy, které formují nás všechny, ve skutečnosti nemohou mamuti, ani lidé, kteří je pronásledovali. Mnohem větší vinu v tomto ohledu nesou vrstevníci těch, kteří se se štětečky a dláty v rukou poprvé vydali odkrýt tajemství jejich dávno zapomenutých životů.
