I já jsem měl před MeToo předsudky. Bezpečnost na place pro nás byla klíčová, říká režisér filmu Sbormistr
Ondřej Provazník je autor svérázných dokumentů a také oceňovaného hraného filmu Staříci, který natočil ve tvůrčím tandemu s Martinem Duškem. Jeho aktuální snímek Sbormistr, který odkazuje ke kauze Bohumila Kulínského a renomovaného souboru Bambini di Praga, je jeho samostatným celovečerním debutem. Proč se příběh rozhodl zfilmovat? Jak natáčení probíhalo? A změnil se nějak jeho pohled na zneužívání moci?
Film je po slavnostní premiéře a od 10. července ho můžeme vidět v kinech. Jaké pro tebe bylo vidět film společně s festivalovým publikem?
Byl to neuvěřitelný zážitek, takový, jaký jsem si od toho sliboval. Do velkého sálu hotelu Thermal jsem chodil často na filmy a měl jsem tam skvělé zážitky. Můj sen mít tam premiéru svého filmu se naplnil a bylo to nesmírně silné.
Ve svém úvodu jsi mluvil o tom, že realizovat takový film je vlastně malý zázrak. Je samozřejmé, že jde o týmovou práci. Po premiéře jste všichni v hledišti působili dost dojatě.
Myslím, že to bylo náročné, zejména pro to ústřední trio: představitelku hlavní role Kateřinu Falbrovou, Mayu Kinteru a Juraje Loje, který ten film viděl na premiéře poprvé. On se tedy poprvé konfrontoval se svou monstrózní postavou v celku, ne jen při odehrávání jednotlivých scén.
Jedna z věcí, které se filmu daří předat, je vnímání třináctileté Karolíny, která propadá kouzlu predátora, také proto, že někdy se na ní dívá dalo by se říct láskyplně. Chápala jsem tedy tu směs charismatu a hrůzy, kterou ta postava vládne. Jaké reakce se dostávají k tobě?
Myslím, že ty reakce jsou takové, jaké jsme zamýšleli. Ten film by měl být silný umělecký zážitek, ale v nějakém smyslu také těžký, musíte se s ním vyrovnat. Myslím, že je důležité točit filmy, před kterými nelze uhnout, a že Sbormistr je takový film.
Někteří lidé ale říkali, že se na film nenapojili, že vaše filmová řeč pro ně možná byla až příliš jemná. Také jsem zaslechla reakci, že tam chyběla nějaká – třeba soudní – dohra. Uvažovali jste o něčem takovém?
Myslím, že ten film je celý vyprávěný především v náznacích a spoustu si toho divák musí domyslet. Někdo potřebuje věci explicitněji doříct, aby byl spokojenější a měl řekněme komplexnější divácký zážitek, ale já pracuji takto a tímto způsobem podávané příběhy mě zajímají víc. Co se týče dohry, tak já nechci prozrazovat, jak ten film končí, ale mám i spoustu reakcí, které tam právě potenciální dohru vidí.
Když jsme u těch reakcí, tak ty jsi v úvodu k filmu zmínil, že tě kontaktovala jedna známá s tím, že na základě diskuzí, které v souvislosti s filmem probíhají, se sama rozhodla konfrontovat s něčím těžkým ve svým životě.
Zmínil jsem ji proto, že ta debata může být přínosná, ale taky těžká, protože takové rozhodnutí není jen tak. Nese to s sebou spoustu konsekvencí, spoustu těžkého rozhodování.
Také je dobré zmínit, že pokud někdo zažil sexualizované násilí, nemá povinnost se s ním vyrovnat nějakým konkrétním způsobem.
To jsem chtěl také říct, že soucítím se všemi oběťmi, mám naprosté pochopení pro všechny stránky toho příběhu. V případu Bambini di Praga soud proti sobě postavil dva tábory žen; ty které Kulínského obvinily, a ty, které ho hájily. Chápu oba postoje. Sexuální zneužívání je strašně komplexní věc, je těžké si ho připustit, srovnat se s tím a naprosto chápu, že se s tím každý vyrovnává jinak.
