Sbormistr osahával děti ve sprchách, trenér zcela ovládl svou sveřenkyni. Změnila se nějak pravidla na kroužcích?

Na redakci časopisu a webu Heroine se před nějakou dobou obrátila čtenářka, které je dnes už přes padesát let, aby se svěřila s traumatizujícím zážitkem z doby, kdy jí bylo sotva patnáct: „S naším dětský pěveckým sborem jsme byly na výměnném pobytu. Uznávaný a slavný sbormistr… Pro nás to byl muž s mocí. A právě tu moc zneužil. Nešlo jen o doteky, ale některé věci nedokážu dodnes vyslovit…“ Patnáct bylo i nadějné atletce Tereze Vytlačilové, když ji zneužil její trenér: „Byl to člověk, kterému jsem bezmezně věřila. Postupem času mě dostal do naprosté izolace. Neměla jsem prostor na nic jiného než na školu a pak na tréninky s ním.“

Jak říká psychoterapeut Michal Kniha, zájmové útvary jsou pro děti důležité, ale zároveň jsou v nich děti v potenciálně zranitelné situaci, protože jsou mimo dohled svých rodičů. „Kromě jasně a transparentně nastavených pravidel je důležitá i otevřená atmosféra a to, že téma zneužívání není tabuizované a všem zúčastněným je známý postup, jak se v případě, že se něco takového objeví, bude postupovat.“ Tyto standardy se snaží naplňovat například organizace Junák – český skaut, která přišla s Kodexem chování dospělých a téma zneužívání otevřeně komunikuje: „Pracujeme s ním na workshopech, vzdělávacích kurzech i v rámci týmů skautských oddílů a středisek. Problémové situace tematizujeme také ve skautských časopisech, v programech na setkáních vedoucích, na webech pro vedoucí nebo i na sociálních sítích,“ říká mluvčí Barbora L. Trojak. K podobnému kroku přistoupily i další ogranizace.

Rizikovým faktorem je izolovanost oddílu, kdy se skupinou dětí pracuje jeden dospělý, který má možnost nastavovat pravidla po svém. „V prevenci klademe důraz na to, aby v našich skautských střediscích nebyly žádné oddíly stranou a izolované od potkávání se s dalšími oddíly. To znesnadňuje plíživou ,normalizaci´ nevhodného jednání vedoucího,“ popisuje Barbora L. Trojak.

Atletka Tereza Vytlačilová vzpomíná, že v dospívání vykazovala mnoho znaků typických pro zneužívané děti, nikoho ale nenapadlo se jí zeptat, jestli je v pořádku: „Já jsem si zpočátku umínila, že to nikomu neřeknu. Měla jsem strach, trenér se mnou manipuloval, psychicky mě vydíral a já jsem si říkala, že si to radši nechám pro sebe. Že mi ten sport za to stojí. Teprve když jsem na trenéra po letech podala trestní oznámení, začali za mnou chodit lidi s tím, že to tušili.“ Čeho si u dětí všímat, na co se ptát a co znamená „pravidlo dvou“? Nejen to se dozvíte v textu Barbory Vajsejtlové na webu Heroine.cz.