Mít děti není domácí úkol, který musíme splnit
Žena je chycena v dokonalé pasti, ať už děti má nebo nemá. Když si zodpovědně rozmýšlím, jestli jsem na dítě připravená, jsem sobecká nedospělá kariéristka. A když si ho pořídím a nechci být na všechno sama, tak jsem neschopná a měla jsem si to lépe rozmyslet. Tlak, výčitky a nedostatečná podpora matek (i otců) je ale často důvodem, proč mateřství odkládáme, nebo odmítáme.
České zpravodajské servery jsou místem, kde si zastánci „tradičních“ rolí přijdou na své. Nedávno mě praštil do očí článek o tom, jak ženy na mateřské ztrácejí schopnost nakládat s penězi. Na své „dovolené“ si zvyknou na pohodlí, komfort a flákání se a chudák manžel pak musí odejít ze vztahu pryč. A to jí během posledních let pořídil auto pro JEJÍ děti!
Když jsem text sdílela s klasickým internetovým WTF, začaly mi chodit příběhy matek, jež se potýkají se systémem, který chce, aby se doma chovaly, jako že nechodí do práce, a v práci se chovaly, jako že nemají děti. Žena je chycena v dokonalé pasti. Když děti má, musí vymyslet, jak uspořádat svůj život mimo mateřství – práci, koníčky, sebepéči. Když děti nemá, čelí neustálým dotazům na to, proč ne a kdy je bude mít, a poučením o tom, že by jednou mohlo být pozdě.
A tak jsem vlastně cítila úlevu, když jsem si ve zprávách četla to, co cítím už delší dobu. Mně se do toho světa plného předsudků a jednoznačných návodů na život děti moc přivádět nechce. Z bláta „na co čekáš, jsi stará a děti dají tvému životu smysl“ spadnout do louže „jsi matka, takže tě spíš nezaměstnáme a proč vůbec chceš pracovat, nepřipadáš si špatně, že dáš dítě do jeslí?“
Tlak na mateřství nekončí
Ten všudypřítomný tlak na mateřství a snaha vyvolat v bezdětných špatné svědomí se po narození dítěte vymění za poznání, že žena jako matka nedostává podporu od muže, státu či institucí. A věčné „Proč nemáš děti?“ se vymění za „Tak sis je neměla pořizovat, když se jim nechceš věnovat“. Tenhle boj nikdy nejde vyhrát, každé řešení je vlastně prohra. I tohle je jeden z důvodů, proč dítě ještě sama nemám. Spousta lidí má ale jasno: Pokud chci děti, je mi tohle všechno jedno, jsou to jen výmluvy a alibismus.
Výmluvy na co? Udělat si dítě není domácí úkol, který musím splnit. Je tak strašně špatné přiznat, že kromě pudové potřeby se rozmnožit beru v potaz i racionální část svého já? Že řeším, jestli budu dobrá matka, když beru antidepresiva, jestli jsem dostatečně zodpovědná a schopná na výchovu lidské bytosti? Je skutečně tak strašlivé, že mi není všechno jedno a neskočím do toho po hlavě? Proč společnost od člověka vyžaduje ve všem ten nejzodpovědnější přístup, ať už jde o postoj k financím, nebo zdraví, ale co se týká pořízení si dítěte, lidé mají tendenci se pohoršovat, že nad tím někdo přemýšlí a váhá?
Jsou také lidé, kteří se bojí mít děti kvůli současné situaci ve světě. Kousek od nás je válka, řítíme se do obrovské ekonomické krize, planeta se otepluje.
Dost přesně to vystihla slečna, která si mi do zpráv postěžovala, že se jí po třicítce a po svatbě s manželem pořád někdo ptá, kdy už budou děti. Na co čekají. Co jako pořád dělají. „No co – žijeme si svůj šťastnej život,“ podotkla. Jo. Připadá mi, že my bezdětní jsme bráni jako ti, co ještě nepochopili, „o čem život je“, protože jsme nepostoupili na další level. Podle mnohých jsme si doteď doopravdy neužili Vánoce, moře, hory, město, protože jsme to nezažili s dětmi. Ale já mám život plnohodnotný a jsem v něm šťastná a k pocitu naplnění nepotřebuju vyrábět nového člověka. Mít dítě je pro mě jedna z možností, ne nutnost. Zasloužím si za to odsouzení nebo pohrdání?
Myslíte si, že život bez dětí může být skutečně naplněný?
Je mi jasné, že tohle má i druhou stranu, že děti člověku v životě otevřou nové dveře a dají mu jiný pocit naplnění, než měl do té doby. Že chvíle zmaru vykompenzují obrovskou láskou a pocity štěstí. Ale i tak by bylo fajn respektovat, že někdo do toho prostě nechce skočit rovnýma nohama teď hned. Že čeká, protože chce mít vyřešené dobré bydlení či příjem. Jsou také lidé, kteří se bojí mít děti kvůli současné situaci ve světě. Kousek od nás je válka, řítíme se do obrovské ekonomické krize, planeta se otepluje. „Prosimtě, vždycky je něco. Děti se rodily i za války,“ zní častý argument.
Někomu to vyhovuje, někomu to působí úzkost. Možná že děti narozené za války rodičům pomohly tu hrůzu lépe snášet, možná že jiným naopak přidělaly vrásky a starosti o další život. Každý to vnímáme jinak. Jestli máme chtít mít děti, tak nepotřebujeme buzeraci, že je nemáme, ale podporu, když je máme.
