Je tohle normální?

Vyrostla jsem na sídlišti v Českých Budějovicích. Náš panelák stál až na kraji, hned vedle něj byl rybník a les. V létě jsem usínala za zvuku kvákajících žab a v zimě jsme na tom zamrzlém rybníku s dětmi bruslily. Se psy se chodilo do lesa a hned za rybníkem začínala malá obec, kam jsme chodili s rodiči do místní pizzerie na těstoviny Krakonoš, což bylo všechno, jen ne italské jídlo. Do školy jsem to měla pěšky pár minut, děti z paneláků byly výborná parta, nic mi nechybělo.

Jen na zastávku autobusu to bylo trochu dál. Jednou z neodmyslitelných součástí ranního postávání při čekání na autobus bylo sledovat, jak tam s námi postává i on. Říkalo se mu Bohuna. Byl to chlápek okolo čtyřicítky a znalo ho celé sídliště, vlastně asi i nějak pokoutně celé město. Bohuna měl rád mladé chlapce. Kromě toho, že si je po ránu na zastávce okatě prohlížel, si je taky často zval k sobě domů, odchytával je u svého domu, když se vraceli z fotbalového tréninku, nebo v autobuse, když se mu prostě zrovna zalíbili.

Živil se jako malíř pokojů a ty, kteří ho neznali, nalákal tím, že u něj můžou dělat brigádu. Když pak přišli k němu domů, rychle zjistili, o jakou brigádu mělo jít a že s malováním to nemá nic společného. Někteří utekli, jiní zjistili, že se takhle dá vydělat pár stovek. Historky o Bohunovi se tradovaly roky, střetnul se s ním můj tehdejší o pět let starší kluk i moji spolužáci. Všichni věděli, co Bohuna dělá, nebo o co se snaží, ale nikomu to nepřipadalo divné. Byla to součást sídlištního folkloru. Zpětně mě z toho mrazí. Tehdy to bylo normální.

A co bys čekala

Za dalších pár let jsme s kamarádkou vyrazily na koncert naší oblíbené kapely do klubu na Strahově. Daly jsme si každá jedno pivo a skákaly asi hodinu u pódia, pak jsme se usadily na baru a nadšeně si sdílely zážitky. Najednou se k nám připojili i členové kapely. Byli to Francouzi, naši idolové, byly jsme z nich celé pryč a nemohly jsme uvěřit, že chtějí strávit večer zrovna s námi.

Podali nám lahev Jäggermeistera, která byla nově načatá, každá jsme si z ní lokly. Náhle se nám oběma udělalo zle. Kamarádka běžela zvracet na záchod, já čekala venku a navalovalo se mi taky, přitom nejsem z těch, co by jim alkohol dělal špatně od žaludku. Vypily jsme pak obě spoustu vody a rozhodly se jít domů, ale při odchodu nás kapela přemlouvala, ať s nimi ještě vyrazíme do města. Nakonec jsme souhlasily.

Když jsme došli do jiného baru, vydala jsem se na záchod. Než jsem za sebou stačila zamknout, kytarista tam vlítnul za mnou, zamknul, opřel se o dveře, začal si rozepínat kalhoty a tlačil mi hlavu násilím mezi nohy a opakoval, že to musím udělat. Já opakovala, že nechci, nakonec jsem se zoufalstvím opět rozbrečela. V tu chvíli naštěstí začal bušit na dveře barman, tušil, že se uvnitř děje něco, co se dít nemá. Konečně mě pustil ven. Až po letech nám s kamarádkou došlo, že v té lahvi Jäggermeisteru asi nebyl jen alkohol. Nikomu jsme to nikdy neřekly, protože by si o nás beztak řekli, že si za to můžeme samy. Co jsme čekaly s punkovou kapelou? Bylo normální, že se to stalo.

O dalších pár let později jsem se párkrát sešla s jedním mužem. Pracovala jsem tehdy v redakci Reflexu a on pracoval v jiné redakci a napsal mi, že ho baví moje psaní. Já zas znala jeho jméno i texty, docela jsme si rozuměli a on se od začátku snažil mě dostat, lichotil mi, psal mi romány o tom, jak jsem chytrá a skvělá. Cítila jsem se s ním dobře.

Pak se jednou rozhodl, že snídani si dáme u mě doma, že mi ji uvaří. Souhlasila jsem. Do té doby jsme si dali nanejvýš pusu, já si nic dalšího nedovedla představit. On ano. U mě doma se svléknul a rozvalil na mojí posteli a opakoval, že mu ho mám vykouřit. Když jsem odmítala, ponižoval mě, že jsem frigidní a netýkavka. Byla jsem to já, kdo se cítil trapně a asexuálně. Když jsem z té situace nakonec nějak vybruslila a přestala se s ním stýkat i bavit, zjistila jsem, že o mně šíří, že jsme spolu spali. Když jsem se to snažila jeho kamarádům vyvrátit, vysmívali se mi, proč on by si to vůbec vymýšlel? Nechala jsem to být. Bylo to normální.

Tak se nestyď a ukaž to

Před několika týdny jsem byla jako host v televizní talkshow. Hlavním tématem měla být moje nová kniha. Nejzásadnější částí rozhovoru ale nakonec bylo to, že mě moderátor společně s druhým hostem nutili ukázat jim tetování na stehně. V hlavě mi jelo, že pokud budu zlá a příkrá, bůhví, jak se to ve finále sestříhá, jak to celé bude podané dál, divákům u obrazovek. Byla jsem zoufalá, bylo mi to nepříjemné. Moje Ne nikoho nezajímalo. A tak jsem, zahnaná do kouta, řekla, že mám v publiku přítele a tomu by se to určitě nelíbilo. Přítel z publika křiknul, že nic ukazovat nemám. Jeho NE sklidilo potlesk a nátlak ustal. „Šla jsi do televize, tos mohla čekat,“ zaznělo z hodně stran. To je přece v takové show normální. Dvě noci po natáčení jsem pak strávila zíráním do stropu a vymýšlením, co jsem jim tehdy měla říct a jak to celé utnout.

Když vyšla najevo kauza okolo Dominika Feriho, napsala jsem na svůj Facebook status, ve kterém jsem popisovala pár výše zmíněných zkušeností. Chtěla jsem dát najevo, že my ženy se s podobnými věcmi v průběhu života setkáváme, a je to bohužel považováno za normální. Komentáře a zprávy, které jsem dostávala, se nesly v jediném duchu. Opravdu? A proč jste to neřekly dřív?

Protože jsme si myslely, že se to tak děje všem.

Protože jsme si myslely, že se to děje jenom nám.

Protože jsme si myslely, že je to naše chyba.

Protože jsme netušily, že má cenu se ozvat.

Protože takové chování bylo po celý náš život považováno za normální.