Tichý masakr nadějí a talentu. Praha nemá místa na středních školách a spoléhá se na rodičovské hrdinství

Před šesti lety jsme s dítkem poprvé vstoupili do labyrintu středního školství v Praze. Všechno do té doby běželo hladce. Základní škola docela náročná, bez problémů, známky výborné, široké zájmy, směřovalo to k maturitnímu oboru. Žádná super vysoká laťka. Klasický příběh, nijak výjimečný, ale o to důležitější – protože právě takových je většina. Pak přišel covid. Přijímačky odsunuty. Jeden jediný pokus, ten nevyšel. Matematika bodově pod běžný standard. Prostě úlet. Výsledkem byly v prvním kole dvě školy pod čarou. „Nevadí,“ říkala jsem si. „Druhé to jistí.“ Jenže druhé kolo v Praze neznamená příležitost. Znamená skoro nulové volby.

Vyrazili jsme ještě sebevědomě na školu, která by nás dřív ani nenapadla. Obchodní akademie. Jedna z mála škol, co vyhlásily druhé kolo. Volných asi šest míst. Přihláška v ruce, slušné přijímačky, vyznamenání – ale před námi fronta lidí s úplně stejným osudem. A hlas z okna: „Nemáte samé jedničky? Nepodávejte to. Už to nemá cenu.“ Zkoušeli jsme další školy. I obory, které s původním zaměřením nesouvisely. Jen aby něco vyšlo. Nakonec se stal zázrak – úplně jiným směrem, než jsme plánovali. 

Dnes je dítko na vysoké, studuje fyzicky i psychicky náročný obor, o jehož absolventy je zájem. Ale to nic nemění na tom, že systém v Praze nefunguje. My jsme nakonec uspěli, nicméně stálo to celou rodinu mnoho bezesných nocí a stres, že patnáctiletému člověku nedává systém to základní - možnost vzdělávat se a dále růst. O pár let později by taková šťastná situace ovšem vůbec nenastala, protože dotyčná střední škola už pár let zpátky druhá kola nevypisuje. Nemusí, přetlak mezitím nabral ještě vyšší obrátky.

A to je ten pražský problém: objektivně málo krajem zřizovaných míst, na kterých se neplatí školné. Reálný převis, a to už pražské děti a rodiče volí opravdu velmi sebekriticky a vzhledem ke svému potenciálu často až iracionálně nízko. V jednotných přijímacích zkouškách jsou bodově nadstandardně nad většinou krajů, přesto jejich šance jsou nejnižší.

Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy ve své analýze hlásí, že v roce 2030 bude chybět 12 tisíc míst. Skvělé www.vzdělávánívdatech.cz ukazuje podrobně, že převis na krajem zřizovaná čtyřletá gymnázia pro letošní rok byl 900 uchazečů. V Praze to ale zdaleka není jen o gymnáziích, převis je všude, včetně učebních oborů. Na obor kadeřník se hlásí vyšší stovky uchazečů, převis je i sedminásobný, a podobné násobné převisy mají takřka všechny učební obory.

Situaci navíc zachraňuje a opticky vylepšuje soukromé školství, které pochopilo a uchopilo díru na trhu. Ročně vznikají i stovky nových míst, ovšem se školným deset tisíc měsíčně a víc. Bohužel zoufalému rodiči často nezbývá říci než bohudík, aspoň to. Soukromé školství by ale přece mělo tvořit zdravou konkurenci pro krajem zřizované školy, prostor pro svobodnou volbu, nikoliv sanovat to, že kraj pro děti není schopen místa na školách zajistit, ač je to jeho povinnost a kompetence.

A společnost jim to ochotně připomene: „Tak si měl vybrat lehčí školu.“ „Měl se víc učit.“ V tom nejhorším případě si to řeknou i samy – se studem, který umlčí hněv. Jenže chyba není doma. Chyba je v systému, který nereaguje na demografická data, ignoruje dlouhodobé trendy a nekomunikuje.

Je absurdní, že Praha – město univerzit, výzkumných institucí a ambicí stát se evropským centrem inovací – nedokáže zajistit dostatek míst na středních školách. Metropole, která chce udávat směr, selhává v tom nejzákladnějším: nabídnout dětem prostor, kde se můžou dál rozvíjet. Přechod ze základní školy se tu proměnil v soutěž o přežití, připomínající spíš výběrové řízení na let do kosmu než běžný vzdělávací krok. Praha se dnes fakticky stává vyloučenou lokalitou z hlediska dostupnosti středního vzdělání. A ano, plně si je třeba uvědomit, že Praha se v tomto tématu hezky veze společně se Středočeským krajem, který do Prahy ve velkém dováží svoje děti.

Minulý rok jsem psala radnímu pro školství. Byla jsem na mimořádné schůzi po prvním kole přijímacího řízení, která měla už dlouhodobou pražskou krizi řešit. Ozvalo se několik statečných rodičů i pár politiků a političek, a není divu. V roce 2024 se v prvním kole přijímacího řízení na střední školy v Praze nedostalo dle dat ministerstva školství a Cermatu 1 524 žáků z devátých tříd, což představuje 16,2 % uchazečů z tohoto ročníku. Tato neúspěšnost byla nejvyšší v rámci celé České republiky, kde celkově neuspělo asi 6 068 žáků, tedy přibližně 6,1 % deváťáků.

Mluvím, píšu, upozorňuju. Vím, že se nic zásadního neposunulo. Ale nevzdávám to. Protože tenhle problém nikam nezmizí. A nemá cenu čekat, až se dotkne i vás. On se vás totiž už dávno týká. Jen to možná ještě nevíte. A nemusíte mít zrovna dítě školního věku.

Co se stane se zemí, která zapomíná na své děti? Co se stane se zemí, kde místo řešení problému posíláme patnáctileté z rodin a rodného města na druhý konec republiky, protože tam místa jsou? Co se stane se zemí, která se nedokáže postarat o své silné populační ročníky a vytěžit z jejich potenciálu maximum? Co se stane se zemí, která patnáctiletým v Praze říká „nejste dost dobří“, zatímco oni vidí, že všude jinde by jejich výsledek úspěch znamenal? Kolik energie spálí rodiny nad přemýšlením, proč v prvním kole byla zvolena právě tato kombinace, když stačilo kliknout o jednu školu vedle a byl by klid, tam by to bylo nad čarou? Kolik zbytečného stresu zažíváme my – mámy od dětí, co jen chtějí, aby si jen neměly mít kde hrát, ale taky studovat?

A co může udělat jednotlivec? Mluvit. Ptát se. Sdílet zkušenosti. Tlačit na své zastupitele. Jít na schůzi. Podepsat petici. Napsat. Sdílet status. Zorganizovat debatu. Anebo prostě nahlas říct: tohle mi není jedno. Protože čím víc nás mluví, tím méně je slyšet mlčení.