Ženská práva jsou lidská práva. V realitě to ale často neplatí

FeminismusLidská právaRovnoprávnost
Irena Buršová
| 10. 12. 2021 | 23 komentářů | 4 872
Ženská práva jsou lidská práva. V realitě to ale často neplatí
Zdroj: Shutterstock

Když nejčastější formy násilí na ženách, tedy domácí a sexuální násilí, zasáhnou individuální ženu, představíme si, že jí bylo ublíženo na těle i na duši, že byla narušena její intimita a důstojnost a že si třeba ponese trauma po zbytek života. Napadne vás ale taky, že nastavení společnosti, které omlouvá a umožňuje násilí na ženách, ubírá ženám i na jejich lidských a občanských právech?

Žena má zdravotní problém. S důvěrou se obrátí na lékaře. Ten ji místo odborné pomoci sexuálně zneužije. Žena je situací paralyzovaná a otřesená, přesto najde sílu si postěžovat. Odpovědí je mávnutí rukou, ignorování a zametení stížnosti pod kobereček. Ženě se nedostalo odpovídající zdravotní péče, ztrácí důvěru v lékaře. Kromě individuálního traumatu má tato situace taky obecnější – občanskou rovinu. Žena platí daně, zdravotní i sociální pojištění jako každý občan – ale dostane se jí horší veřejné služby proto, že v celém komplexu našich institucí jsou zaryté genderové nerovnosti, které přistupují k mužům a ženám různě.

25. listopad označuje OSN jako Mezinárodní den proti násilí na ženách. Následuje tzv. 16 akčních dní proti genderově podmíněnému násilí, během nichž státy, organizace a instituce pořádají různé akce a věnují se intenzivně tématům domácího a sexuálního násilí. Tyto dny vrcholí 10. prosince, který je označený za Den lidských práv. Je to dobrá příležitost podívat se na oblast násilí na ženách v širších a obecnějších souvislostech.

Mužská medicína

Odborníci se shodují, že jedinou cestou z pandemie covid-19 je vakcinace, ne všude se to ovšem daří. Proto je zásadní budovat v lidech důvěru a bránit šíření poplašných zpráv – i tím, že nebudeme bagatelizovat problémy části společnosti. Třeba té části, která po očkování se znepokojením sledovala změny v menstruačním cyklu, dlouho se ale nedovolala pozornosti. Teď se situace mění. Začne medicína brát ženskou zkušenost konečně vážně?

Mužská medicína aneb Když lékaři ženám nevěří

Zažrané nerovnosti

Naše dosavadní společenské nastavení je genderových nerovností plné. Mužům a ženám přikládá jiné role a očekávání a také v praxi s nimi zachází jinak. Ženy jsou častěji oběťmi genderově podmíněného násilí. A když se stanou oběťmi, je s nimi zacházeno mimo jiné podle zraňujících, nebezpečných a omezujících genderových stereotypů. Jejich nositeli nejsou jen konkrétní lidé, ale v obecnějším pohledu také veřejné instituce a služby, se kterými přicházíme denně do styku. Když jsou naše instituce protkány genderovými stereotypy v neprospěch žen, ženám se za stejný vklad dostává horších služeb – na základě toho, že je systém vidí jako jiný druh lidí než muže. Podívejme se na dva příklady.

Přístup k adekvátní zdravotní péči

Na „kauze Cimický“ si můžeme ukázat, jak moc může rozdílný přístup k ženám a mužům a bagatelizace násilí na ženách omezit přístup ženy k adekvátní zdravotní péči. Žena přichází k odborníkovi se zdravotním problémem. Místo profesionální pomoci je sexuálně obtěžována či zneužita. Žena o tom řekne některému z kolegů či kolegyň daného odborníka a dozví se, že „o tom se tak nějak ví“. Žena si stěžuje formální cestou, např. vedení zdravotnického zařízení či profesnímu sdružení (např. České lékařské komoře). Nikdo nic neřeší, nikdo nic nevyřeší. Na policii žena z mnoha naprosto pochopitelných důvodů nejde, a po takové zkušenosti – lze se jí divit?

Žena v takové situaci je tak poškozena minimálně čtyřikrát:

  1. primární újmou (obtěžování, zneužití),
  2. sekundární újmou (bagatelizací, nedůvěrou a ignorováním problému),
  3. nedostalo se jí pomoci, pro kterou si k lékaři původně přišla, když se na něj obrátila s důvěrou, obavami a ve zranitelné pozici,
  4. její životní cesta se po prožitém traumatu změní a ona např. už nikdy plně nedůvěřuje lékařům a autoritám, což je zdrojem mnoha dalších životních potíží.

Jsou to právě třetí a čtvrtý bod, které ukazují, jak byla kromě primární a sekundární újmy narušena také její občanská práva. S takto komplexně negativním prožitkem (který není ničím virtuálním, ale zkušeností mnoha reálných žen) bude s menší důvěrou vyhládavat pomoc, bude to pro ni větší stres, může to mít vliv na celkovou kvalitu jejího života. Práh v přístupu ke službě, kterou si platí jako ostatní, bude třeba i navždy zvýšen.

Zajištění bezpečí a spravedlnosti

Velmi podobný scénář se odehrává v situacích, kdy žena zažije domácí či sexuální násilí a vydá se jej nahlásit na policii a řešit soudní cestou. Kromě toho, že ji veřejné instituce neochránily před primární újmou, mnohou oběť čeká „druhé kolečko“, tzv. sekundární viktimizace – nedůvěra, bagatelizace, či dokonce výsměch a obviňování od lidí, které potká na cestě: od pořádkové a kriminální policie přes psychology a soudní znalce až ke státním zástupcům, advokátům a soudcům.

Většina případů sexuálního a domácího násilí zůstává nenahlášena – ženy v těchto situacích zažívají děs, paralýzu nebo rezignaci, a také nedůvěřují policii a dalším veřejným složkám, že jí nějak pomohou. Dosavadní zkušenosti jim v tom bohužel často dávají za pravdu. Což je smutný bludný kruh, protože dokud více obětí nebude nahlašovat, policie nebude mít šanci prokázat, že si zaslouží důvěru, a proto mezi lidmi bude setrvávat nedůvěra a nahlašovat nic nebudou.

I pokud se ale odváží, čeká je dlouhá cesta. Mnoho případů je odloženo, k soudu se vůbec nedostanou. Pokud ano, řízení může být zdlouhavé a na jeho konci nízký trest. Až polovina pachatelů znásilnění odchází od soudu s podmínkou. Kolik žen v takovém kontextu odchází s pocitem, že jim stát a veřejné instituce pomohly, že byla zajištěna jejich bezpečnost a spravedlnosti bylo učiněno zadost?

Nehledejte vinu jednotlivce, ale systému

Nic z výše napsaného neříká, že každý lékař, policista či policistka, soudní znalec či soudce jsou špatní, nevzdělaní, necitliví, neprofesionální a nastavení proti ženám. Ve všech veřejných institucích existují také skvělí lidé, kteří dělají svou práci dobře a někdy i s několika kroky navíc. Často právě proto, že chápou a neignorují problematiku násilí na ženách a snaží se pomáhat – preventivně i obětem. Mediálně řešené kauzy z poslední doby stejně jako rostoucí počet příběhů konkrétních žen však ukazují, že problémy nejsou individuální, ale mají systémový charakter a že mnohé genderové nerovnosti jsou prorostlé v nastavení a fungování institucí.

 

Demokracie v různé kvalitě

Řešením je, jako vždy, přestat strkat hlavu do písku před tím, jak rozsáhlý a komplexní je problém násilí na ženách, a začít mimo jiné vnímat, jak k němu přispívají a dále obětem ubližují naše veřejné instituce, když jsou doposud stále protkané genderovými stereotypy a nerovnostmi. Je třeba kriticky nahlížet jejich fungování, hnát je k zodpovědnosti, když pochybí, a dožadovat se změn, aby dalším újmám předcházely. Anebo je aspoň vyvolat jménem.

Buďme pískem v soukolí

Časopis HeroineFoto: Eliška Sky

Slyšeli jsme to už mockrát, a stejně to nestačí. Sexualizované a domácí násilí je pandemií dnešního světa. Je tak běžné, že je neviditelné. A možná pro něj vytváříme půdu i my, tolerancí všech těch malinkých projevů sexismu, jazykem, který používáme. Nedělejme to. 

V tištěném magazínu Heroine píše Irena Buršová o tom, proč je potřeba se ozvat, zastat se a být pískem v soukolí světa sexualizovaného násilí.

Ať jako oběť, někdo blízký oběti, či člověk, kterému naše společenské poměry nejsou ukradené: každý z nás může svou troškou dělat vlny. Když zažijete nebo budete svědky nekorektního jednání nějaké instituce, ozvěte se. Stěžujte si, oslovte je, zveřejněte svou zkušenost. Ptejte se, jak situaci budou řešit a jaké změny plánují do budoucna, aby se podobným nespravedlnostem a ubližování zamezilo. Můžete také navrhovat velmi konkrétní řešení. Dobré praxe, jak reagovat na sexuální násilí a podporovat oběti, je dost. Jen se musí chtít. A takovou vůli něco dělat můžeme inspirovat všichni, právě tím, že se budeme víc ozývat. 

Muži a ženy nemají ve veřejném prostoru stejné podmínky. Nemají je v osobním životě, na pracovním trhu ani v přístupu ke službám, jako je zdravotní péče či zajištění bezpečí a spravedlnosti, které si platí všichni občané stejně. Násilí na ženách je zásadní celospolečenský problém, který má svou lidskoprávní rovinu a který v principu zasahuje polovinu občanů státu.

Když instituce a veřejné služby pro své občany či občanky selhávají, lze říct, že pro ně selhává celá demokracie. Ta totiž není jen krásný abstraktní pojem, ale měla by mít i konkrétní obsah, který by měl na dennodenní bázi fungovat pro konkrétní lidi. A to se stále v mnoha případech neděje.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 23 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Pavel | 11. 12. 2021 12:32

Jestli jsem to špatně odhadl, pak se samozřejmě omlouvám. Několik diskutujících, mě nevyjímaje, tu už má svou zkušenost s troly, jejichž jediným smyslem života je dělat tu někomu dvojníka.

1) Určitá pevně daná částka na pojištění už dávno uložena je a to všem lidem v zaměstnaneckém poměru procentem ze mzdy. Pevně stanovené odvody zdravka/sociálu nemají akorát živnostníci a politici, což je mimochodem v diskuzích o rovnosti přístupu ke zdravotní péči často terčem kritiky (my se tím ale teď nezabýváme).

2) Představa parazitů-prostého systému je fajn, ale nereálná, takže je otázka, jak parazity donutit, aby nezneužívali vstřícnosti systému vůči lidem, kteří do něj objektivně přispívat nemohou? Jsou v zásadě tři možnosti, jak se k dané otázce postavit:

a) Mít absolutně nevstřícný systém, který dopředu vyloučí každého, kdo si neplatí pojištění, bez ohledu na důvod, který sice nenahrává parazitům, ale rovněž generuje velké množství předlužených či nemocných lidí. To je vede k obrovským ekonomických ztrátám na produktivitě. Právě kvůli těm ztrátám chtěl Obama prosadit Obamacare.

b) Mít systém, který je vstřícný, ale důsledně kontroluje, kdo objektivně nemůže platit, a kdo je jen parazit. Z hlediska distribuce zdravotní péče ideální, ovšem s obrovsky nákladnou triáží, kterou nikdo nechce absolvovat a proto se tento systém nikdy nikde neujal.

c) Mít vstřícný systém, kde se péče dostane každému potřebnému i za cenu, že se svezou černí pasažéři. V tomto systému se poctiví plátci musejí smířit s tím, že platí na hordy nemakačenků, ovšem ekonomicky je pro stát i plátce odvodů stále výhodnější, než předchozí dva, protože negeneruje obrovské vedlejší náklady a umožňuje udržovat většinovou populaci zdravou natolik, aby byla práceschopná a mohla tento systém platit. Zdravý plátce daní je vždy lepší, než nemocný budoucí invalida.

Problém je v tom, že když už máte vstřícný systém podle bodu 3, což je náš případ, nemůžete současně vylučovat lidi z přístupu ke zdravotní péči, a to ani z bohulibých důvodů jako je snaha naučit je, že se o sebe musejí starat a nemít jen ruku nataženou dlaní vzhůru. To by vedlo jen ke zhůvěřilostem, které v současnosti můžeme naštěstí vidět jen v diskuzích kolem povinného očkování proti covidu, kdy jedna strana křičí, že kdo se nenechá očkovat, nemá mít nárok na lůžko na jipce, a druhá strana tomu stejně stupidně odporuje, že potom je třeba neléčit kuřáky a žrouty slaniny atd. Jak tedy ty lidi naučit se o sebe starat? Máte-li na to fungující recept, nobelovky za ekonomii a za mír Vás jistě neminou. :-)

+2
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 10. 12. 2021 9:16

Ještě sekundární, terciární a kvartérní újmu jste zapomněla.

-8
Reagovat