Ideální ruská žena? Zastaví koně, pokosí louku a odhodlá se k protestu i pod hrozbou trestu

Historie psaná ženami
Moje Heroine 2022PříběhUkrajina
Asya Meytuv
| 21. 3. 2022 | 7 944
Ideální ruská žena? Zastaví koně, pokosí louku a odhodlá se k protestu i pod hrozbou trestu
Natalja Gorbaněvská v roce 2013 na připomínce svého slavného protestu na Rudém náměstí. Foto: Profimedia

Natalja Gorbaněvská vyšla v srpnu 1968 na Rudé náměstí s transparentem „Za vaši i naši svobodu“. Bylo předem jasné, že pár minut tichého protestu nezůstane bez trestu, ale pocit studu za činy sovětské vlády byl silnější než strach. Činy výjimečných ruských žen můžeme sledovat i v těchto dnech.

„Jesť ženščiny v ruských selenijach…“ Touto větou začíná část z poémy Nikolaje Někrasova Mráz, pán krutých krás. Vykresluje v ní obraz ideální ruské ženy devatenáctého století, která zvládne nejen zastavit koně v běhu, pokosit louku a vejít do hořící jizby, navíc u toho vypadá skvěle, a ještě stihne poklábosit se sousedkou. Právě tento verš se v ruském lidovém folkloru vžil jakožto popis výjimečně silných ruských žen a dal by se jím označit i čin novinářky Mariny Ovsjannikovové.

Ta v pondělí 14. března vyšla do živého vysílání ruské televize s transparentem obsahujícím text, za který se dle nového ruského zákona dává trest až patnáct let odnětí svobody. Redaktorka Prvního kanálu s letitou praxí nemohla nevědět, co jí hrozí. Tento zoufalý, a přitom heroický čin doprovodila videem, ve kterém označila válku na Ukrajině za bratrovražedný konflikt a omluvila se za to, že tolik let sloužila propagandě ruského režimu. Video uzavřela apelem na kolegy a spoluobčany, aby nemlčeli a aby vyšli do ulic protože „všechny nás zavřít nemůžou“.

Řada dalších novinářů z propagandistických ruských médií podává výpověď a opouští Rusko, prchají ale i novináři z nyní zavřených opozičních redakcí.

Naštěstí tato odvážná novinářka odešla od soudu zatím jen s pokutou a s vyhazovem z práce. Její čin však vyvolává řetězovou reakci. Řada dalších novinářů z propagandistických ruských médií podává výpověď a opouští Rusko, prchají ale i novináři z nyní zavřených opozičních redakcí. Odcházejí narychlo, bez věcí a jen s penězi, co stihli vybrat před tím, než přestaly fungovat platební karty, často po výhrůžkách fyzickou likvidací nebo s vidinou věznění za své názory. 

Řada z nich ale stále vysílá střípky svých obvyklých streamů na YouTube, které je v Rusku dosud přístupné. V jednom z takových online pořadů se ruská spisovatelka Ljudmila Ulická (vydávaná i u nás) zamýšlí nad tím, zda je v dnešním propojeném světě vůbec možné vytvořit informační vakuum. Vzpomíná na doby, kdy sehnat samizdatové nebo tzv. tamizdatové (vydané v zahraničí) materiály bylo velmi složité, nebezpečné a nákladné. Dnes stačí chtít dané informace vědět. Podle Ulické se tudíž ruská společnost pomyslně dělí na ty, co informovaní být chtějí, a na ty, co o reálný obraz světa vědomě nestojí. 

V těchto dnech se u nás často mluví o roku 1968 a paralelách se současnými událostmi. I tehdy se ale našly „ženy v ruských selenijach“, kterým osud Československa nebyl lhostejný. Jednou z nich je ruská disidentka, překladatelka a básnířka Natalja Gorbaněvská, která spolu s dalšími šesti lidmi (a tříměsíčním synem v kočárku) vyšla v srpnu 1968 na Rudé náměstí. V ruce měla vlastnoručně ušitou českou vlaječku a transparent s textem „Za vaši a naši svobodu“. 

Zodpovědnost novinářů a intelektuálů

Jak sama říká, nemohla unést pocit studu za činy své vlády a na to náměstí prostě musela jít, přestože její tichý protest trval jen pár minut. Pocit studu či osobní zodpovědnosti za současný režim v Rusku cítí mnoho novinářů a intelektuálů, a to jak proputinovských, tak i opozičních. Jedni si kladou za vinu, že se podíleli na šíření lží a nekonečném omílání prorežimních bludů, to vše z pohodlných, jistých a dobře placených pracovních míst redakcí Pervyj kanal, Russia Today a dalších. Druzí si vyčítají, že toho v rámci své osvětové práce nezvládli udělat víc. 

Natalja GorbaněvskáFoto: Dmitry Kuzmin, Wikimedia Commons

Natalja Gorbaněvská, ruská disidentka, která v srpnu 1968 vyrazila na Rudé náměstí protestovat proti okupaci Československa.

Pojďme ale zpět do roku 1968. Po prvním zatčení a psychiatrickém vyšetření byla Gorbaněvská propuštěna. Místo návratu k péči o dva malé syny však napsala dopis popisující události na Rudém náměstí a odsuzující vpád sovětských vojsk do tehdejšího Československa a rozeslala ho do několika západních redakcí. Napsala také knihu Poledne, ve které popsala důvody a průběh demonstrace 25. srpna 1968, a také pokračovala ve své disidentské činnosti. Vlastním nákladem například vydávala noviny Chronika tekuščich sobytij, kde upozorňovala na porušování lidských práv v Sovětském svazu. 

Všech sedm protestujících doživotně neslo následky svého tehdejšího jednání, ať už to byly další represe, vyhazovy z práce, věznění, či nucené hospitalizace a medikace. Gorbaněvská byla po krátkém soudním procesu v roce 1969 nucena podstoupit léčbu v psychiatrické léčebně, kde dostávala koňské dávky psychotik, po kterých nemohla vůbec číst a skoro ani přemýšlet. Po svém propuštění se přesto dál věnovala disidentské činnosti a v roce 1975 emigrovala do Paříže, kde žila až do své smrti v roce 2013 a kde byla i nadále aktivní ve své básnické i aktivistické činnosti.

Člověk proti režimu

Již zmíněná známá ruská spisovatelka Ljudmila Ulická, shodou okolností také blízká přítelkyně Gorbaněvské, na ni vzpomíná takto: „S Natašou jsme si byly velmi blízké. Vyprávěla mi, že ten den cestou na Rudé náměstí cítila intenzivní štěstí, až opojení obrovskou, byť krátkodobou svobodou. Její čin zahájil mezi lidmi konverzaci, zpočátku velmi tichou, nicméně pro celou společnost to byl tehdy zlomový okamžik. Myslím si, že Nataša byla světicí.“ 

Má podle vás individuální protest s velkým rizikem smysl?

Co vede člověka k protestu – tak nesmyslně malému v kontextu obrovského soukolí režimu? Co se mu honí hlavou ten den, když vstává, snídá, líbá své děti a odchází z domova, do kterého se už nevrátí? Všichni tito lidé riskovali vše pro krátký, ale opojný pocit vnitřní svobody. Zdá se, že svoboda je stejná lidská potřeba jako bezpečí, spokojenost nebo osobní štěstí. My mileniálové jsme svou svobodu dostali už do vínku. Nevnímáme ji jako něco, za co bychom museli bojovat, avšak právě to teď pro Rusy, ale potažmo i pro nás dělá Marina Ovsjannikovová a mnozí další.

Čtěte také: Postavily se Putinovi

Foto: Shutterstock

Opoziční aktivistky, novinářky a umělkyně nemlčí dlouhodobě a nemlčí ani dnes. Vystupují proti zločinnému režimu a riskují mnoho.

Ženy vedou ruský odpor proti válce

Pokládám si také otázku, co je vlastně hrdinství a zda má v dnešním světě vůbec smysl a místo. Je obětování vlastního života ve jménu vyššího cíle pro nás dnes ještě vůbec možné pochopit? Dokážeme hrdiny chápat, nebo jsou to pro nás jen blázni bez pudu sebezáchovy? Či naopak vzory, ke kterým máme vzhlížet a napodobovat je?

Na velká gesta a hrdinské činy jsme v posledních dvou generacích tak trochu zapomněli, odvykli jsme si, zpohodlněli jsme. Zároveň je současná společnost mnohem víc zaměřena na život a zájmy jednotlivce. Hrdinský čin je však právě ten moment, kdy se jednotlivec rozhodne, že již nemůže jen přihlížet dění kolem sebe, nebo se na bezpráví dokonce podílet, a odhodlá se – i přes vidinu neúspěchu – udělat gesto, ukázat vztyčený prostředníček, který zcela jistě ovlivní celý jeho budoucí život. Přesto bez tohoto gesta by tento člověk nemohl sám se sebou dál žít.

Když pak vidíme novodobé hrdiny, jsme konsternovaní, šokování, je to jako facka. Ať už je to Alexej Navalnyj a jeho rodina, kteří se po dalším atentátu na tohoto opozičního politika rozhodli vrátit do Ruska, kde Alexej šel rovnou do vězení. Nebo běloruská opoziční politička Maryja Kalesnikavová, která při pokusu o její vyhoštění symbolicky roztrhala svůj běloruský pas na protest proti režimu diktátora Lukašenka a nyní si také odpykává trest. Či právě Natalja Gorbaněvská, která riskovala život svůj i svých dětí a věděla, že jí hrozí okamžité zatčení.

Je mi ctí sledovat, jak tyto hrdinky a hrdinové vstupují do historie, a zároveň mám zlomené srdce žalem za ty, jejichž životy jsou právě teď bezohledně ničeny, zadupávány a ničeny tanky s namalovaným písmenem Z.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze