„Ideální kombinace na jakoukoli vedoucí funkci je žena a klaun,“ říká zdravotní klaunka Hana Malaníková

DivadloPro dobrou věcRozhovorZdraví
Ilona Kleníková
| 20. 12. 2021 | 28 komentářů | 4 829
„Ideální kombinace na jakoukoli vedoucí funkci je žena a klaun,“ říká zdravotní klaunka Hana Malaníková
Foto: Zdravotní klaun

Zdravotní klauni už dvacet let léčí v českých nemocnicích svou přítomností a v ideálním případě humorem. Nasadí si červený nos, zaťukají na dveře nemocničního pokoje a co se bude dít, až se dveře otevřou, klaun předem netuší. Možná za nimi bude kluk, co si chtěl vzít život. A možná bude úkolem klauna naučit ho radovat se ze života. Jako se to stalo Hance Malaníkové.

Máš vážené zaměstnání. Jsi vedoucí katedry na umělecké vysoké škole. Máš akademickou kariéru. To se asi nedá dělat s nasazeným červeným nosem. Jak to kloubíš dohromady? Je to pro tebe protipól klaunování? Klaunuješ i na katedře?

Bude to znít jako bonmot, ale já jsem si jistá, že v současné chvíli je ideální kombinace na jakoukoli vedoucí funkci „žena“ a „klaun“. Svět už je tak divný, že tomu může pomoct buď někdo super empatický – což by ty ženy mohly být, ale samozřejmě to bývají i muži –, nebo někdo úplně bez předsudků – jako klaun. Jsem ve funkci od srpna, takže si to zatím osahávám, ale zkouším šaškovat při různých příležitostech. Zkouším, co ta škola vydrží. Ona je teď otřesená v základech, což je pro DAMU unikátní příležitost. 

Tu funkci jsem vzala proto, že mi umožňuje vytvářet bezpečný prostor, kde se druzí můžou rozvíjet. Neznám nic lepšího, čemu bych v životě mohla přispět.

Říkáš o sobě, že jsi klaunka tělem i duší. Co to pro tebe znamená?

Všichni v určitých typech situací děláme věci, které jsou komické. To, co v sobě ale každý nemá, je schopnost se za to nestydět, necenzurovat to a prostě to vybalit na veřejnosti. Že jsem klaunka tělem, znamená, že mám vysoké a hubené tělo a občas se někam nevejdu, ruce mi trochu plandají, pořád s nima šermuju a často něco shodím. I v těle jsou dispozice k tomu, aby se člověk dostával do komických situací. A klaunka duší… Strašně bych si přála, abych v sobě měla schopnost koukat se na svět pohledem, jako že mu vůbec nerozumím, protože to je hrozně osvěžující, a klaun to umí.

Měli jsme si nasadit ten nos a takzvaně najít svého klauna. Já jsem si nasadila nos a ztuhla jsem. Když hodně moc chceš být vtipná, tak to většinou nedopadne.

Ty jsi v sobě tuhle schopnost objevila až časem, nejdřív jsi studovala žurnalistiku. Jak ses dostala ke hraní?

Tady se projevila moje naivita nebo idiocie – já bych se těchhle slov nebála. Žurnalistiku jsem šla studovat hlavně proto, že jsem se těšila, že se tam bude hodně psát. Představovala jsem si, že budu něco jako Karel Čapek. Byla jsem překvapená, že to tak není. Tak jsem si říkala: Kde já bych mohla něco tvořit? Kde bych mohla zužitkovat tu svoji vlastnost, že se pořád někam cpu, nestydím se a dělá mi dobře, když jsem středem pozornosti? To mě nasměrovalo na DAMU, kde jsem dostala vynikající lekci na Katedře autorské tvorby a pedagogiky u profesora Ivana Vyskočila. 

Tam jsi se poprvé setkala s klaunováním?

Zažili jsme na DAMU unikátní spolupráci se slovenskou režisérkou Máriou Záchenskou, která žije v Paříži. Nabídla nám projekt, kdy si pět francouzských a pět českých herců zahraje představení na motivy knihy Hrabě Monte Christo jako klauniádu. Měli jsme si nasadit ten nos a takzvaně najít svého klauna. Já jsem si nasadila nos a ztuhla jsem. Když hodně moc chceš být vtipná, tak to většinou nedopadne. A tak jsem dostala životní roli racka. Hodinu jsem stála na jevišti a v jednu přesnou chvíli jsem udělala: „Á, á! (zvuk racka)“. Takové bylo moje první setkání s nosem, které mě totálně okouzlilo, ale zároveň paralyzovalo. 

Spousta mých kamarádů v té době dělala konkurz na zdravotního klauna a říkali mi, že jsem na to ta pravá. Jako já s tím rackem?! Tak jsem řekla: „Dobře, já na ten konkurz půjdu, tam se to všechno ukáže, ať už mám od vás pokoj.“ Byl to několikakolový náročný casting. A s každým kolem jsem se do té práce víc a víc zamilovávala, víc a víc jsem se bála, že konkurz neudělám. Ale to už je další historka. 

zdravotní klaunFoto: Zdravotní klaun

Vrcholová sestra Patálie je klaunské alter ego Hanky Malaníkové.

Řekneš mi ji?

Čím víc jsem chtěla uspět, tím mi to šlo hůř. Bylo poslední kolo a poslední den a mně to už vůbec nešlo – to poznáš podle toho, že se fakt nikdo nezasměje. Přišel úplně poslední úkol a šla jsem já. Hrobové ticho. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem udělala: „Á, á!“ (zvuk racka) Pak jsme se rozloučili, nasedla jsem na kolo, jela jsem domů a celou cestu jsem proplakala. Ještě ten večer přišel e-mail, že mě přijali. Volala jsem zpátky a pořád ještě s pláčem říkám: „To je strašně trapné, vy jste si mě spletli a ten mail mi poslali omylem…“ Ještě dlouhou chvíli jsem je přemlouvala, že mě určitě přijali nedopatřením...

U zdravotního klauna je humor sice kruciální, ale nikoliv jediná věc, kterou musejí uchazeči prokázat. Hodně se zdůrazňuje přirozená empatie. Publikum je potřeba vnímat ještě jinak, než když jsi na jevišti. Je to tak?

To je úplně nejzásadnější vlastnost, které se na těch konkurzech snaží umělecké vedení dopátrat. Ty zaklepeš na nemocniční pokoj, otevřeš dveře, zeptáš se, jestli můžeš dovnitř, a v tu chvíli tam nastane něco, co je totálně nepředvídatelné. Nevíš, kolik tam je lidí a v jaké budou náladě. Jsou tam děti, dospělí, senioři, babičky a dědečkové na návštěvě, do toho může přijít personál… Každému tomu člověku je nějak fyzicky a nějak psychicky. Musíš to všechno zavnímat. Máš jen několik minut na to, aby ses zkusila naladit na toho, za kým jdeš. Primárně jde o komunikaci, o schopnost se naladit na člověka, najít společnou řeč. 

Ten humor tam někde číhá jako takový ideál, po kterém toužíme, ale který nesmíme moc chtít. Protože kdybychom se o to usilovně snažili, tak by nám to vůbec nešlo. My spíš čekáme, že se o nás ten humor nějak odrazí, že se šikovně nastavíme a on vznikne. Stane se. A my toho budeme součástí. 

Klauniáda léčí. Už dvacet let

zdravotní klaunFoto: Zdravotní klaun

Na začátku stál vizionář, muzikant a klaun Gary Alven Edwards. V roce 2001 založil občanské sdružení Zdravotní klaun, které funguje dosud. Po dvaceti letech úspěšné činnosti navštěvují jeho profesionální Zdravotní klauni pravidelně 63 nemocnic, osm domovů pro seniory a jeden hospic. Jejich posláním je tvořit uvolněné prostředí nejen ve zdravotnických zařízeních, přinášet radost a dobrou náladu na místa, kde často vládne bolest a obavy. Za dvacet let se Zdravotní klaun proměnil. Červené nosy, které symbolizují jejich práci, pronikají na stále nová místa. Vznikají nové programy,  poptávka po práci Zdravotních klaunů roste i v zařízeních pro seniory.

Organizace funguje zejména díky příspěvkům dárců a dárkyň. Více informací na www.zdravotniklaun.cz

Je to napínavé?

Je to strašně napínavé. A ono se to nepovede vždycky. Za takovou tříhodinovou návštěvu nemocnice stihneme třeba patnáct pokojů. Takže děláš x malých představení. Vlastně jsi pořád na jevišti, tři hodiny z něj neslezeš. Je to stoprocentní pozornost, všechna tykadla musejí být zapnutá. Je to napínavé a taky to člověka udržuje živého a přítomného. Často dostávám otázku, jak to psychicky zvládáme a jestli nám z toho není smutno. Není to tak, že bychom nebyli schopni vnímat, co se v té nemocnici děje a jak na tom kdo je. My na to v dobrém slova smyslu nemáme čas. Nepřišli jsme tam nikoho litovat ani v medicínském smyslu léčit. Přišli jsme léčit tím setkáním, přítomností a ideálně humorem.

Jak poznáš, že se to povedlo? Asi to není tak jednoduché, že by se to poznalo jen podle smíchu.

Nejčastěji poznám, že se to povedlo, tak, že se ozve smích, objeví se nějaká reakce nebo úsměv na tváři. Ale je spousta těch, kteří se smát nemůžou, je jim tak špatně, že to nejde. Jezdíme klaunovat do Hořovic na jednotku následné intenzivní péče. Tam jsou děti většinou na přístrojích, a dokonce na podpoře dýchání. Je tam i pár dětí, které jsou v kómatu, vůbec nereagují nebo třeba jen otevřením očí. Tam jsem si znovu uvědomila, že ta přítomnost je zásadní. Ten pocit, že jsme se setkali, že jsme se zavnímali navzájem, že mě někdo pustil do svého světa. Tam začíná náš takzvaný úspěch. 

zdravotní klaunFoto: Zdravotní klaun

Do nemocnic začala Hanka Malaníková chodit „klaunovat“ před devíti lety.

Říkala jsi, že pro klaunování je klíčové najít si svého klauna. Jak sis našla svoji zdravotní klaunku? Jaká je tvoje „vrcholová sestra Patálie“?

Vrcholová sestra Patálie někdy používá příjmení Marná a na geriatrických klauniádách má umělecký pseudonym Carmen Marná. Je to báječná žena, která je především strašně přeochotná všem pomáhat, je nesmírně snaživá. Jak se říká „skočit do toho rovnou po hlavě“, tak to ona dělá doslova. Když jí řekneš, ať skočí, ona jde a po hlavě skočí do čehokoliv. V tom je to s ní tedy náročné, ale i krásné.

Říkat na všechno ano je také základní princip improvizace, že? 

Jsem si jistá, že najít si svého klauna neznamená nic hledat. Ale spíš si to připustit. Tou esencí klaunování je člověk sám ve svých nejméně oblíbených, nejvíc konfliktních nebo nejdivnějších vlastnostech. Je to moje snaživost, moje touha všem vyhovět, je to součást mého vlastního charakteru. V civilu to mám víc pod kontrolou a při klaunování to můžu přetavit ve zdroj komických situací. Ráda klaunuju, protože se můžu úplně vyprdnout na všechnu konvenci a takzvanou civilizovanost, můžu se do toho vrhnout po hlavě, kdežto v normálním životě už vím, že to dělat nemám.

Ráda klaunuju, protože se můžu úplně vyprdnout na všechnu konvenci a takzvanou civilizovanost, můžu se do toho vrhnout po hlavě, kdežto v normálním životě už vím, že to dělat nemám.

Když říkáš, že DAMU je otřesená, máš zřejmě na mysli iniciativu Nemusíš to vydržet a to, co vyvolala. Jaká je na DAMU teď atmosféra? Sedá si to, nebo je všechno rozjitřené?

Udělal se obrovský kus práce ze strany iniciativy. Nesmírně obdivuju způsob, jakým Marie-Luisa Purkrábková a ostatní – protože to není jenom Marie – všechno ustáli a jakým způsobem komunikovali. Vést konstruktivní debatu je nesmírně těžká věc, když je v ní tolik emocí a tolik různých pohledů na věc. Obrovský kus práce odvedlo také nové vedení školy. Jsme ve fázi, kdy už byly odplaveny ty první velké emoce, které zabraňují cokoli konstruktivně řešit. Nemůže to vydržet emočně vyhrocené celou dobu, a zároveň to nesmí úplně opadnout. Nesmí to být kauza, která pak vyšumí. Mně se zdá, že to jede po dobrých kolejích.

Vnímala jsi ty sama obtěžování nebo šikanování na DAMU? Zažila jsi to někdy?

Ne. Ale já jsem z unikátní katedry, která se jmenuje Katedra autorské tvorby a pedagogiky. U nás se ti nestane, že pedagog, který tě učí, tě zároveň bude zaměstnávat. Katedra je zaměřená na primární zkoumání zákonitostí veřejného vystupování, to znamená nejen divadla. My jsme takoví alternativci. I u nás se občas stane, že se pedagogovi nepodaří dobře dát zpětnou vazbu studentovi a třeba se ho někdy dotkne. Nechci, aby to vypadalo, že se nás ta výzva netýká vůbec. Ale naše studium je primárně postavené na reflexi. Cokoliv si studenti zkoušejí, zároveň pravidelně reflektují oni i jejich pedagogové. My jsme zvyklí spolu mluvit.

Divadelní mafie, toxické prostředí

D. Špinar na snímku Petra Neuberta. Zdroj: ND

Daniel Špinar oznámil, že na konci sezony odejde z postu šéfa Činohry Národního divadla. Funkční období by mu končilo jen o rok později. Co ho k tomu přimělo, naznačil v emotivním videu, v němž hovořil o divadelní mafii, establishmentu a toxickém prostředí. Co a koho tím myslel? Jak popisuje dvacetiletý vztah se svým někdejším pedagogem a současným ředitelem Národního divadla Janem Burianem? A je tu už konečně nová, popandemická a „rovná“ doba?

Jaké jsou důvody odchodu šéfa činohry ND Daniela Špinara?

Jak vypadala během pandemie vaše práce? Četla jsem, že jste částečně fungovali online a za přísných hygienických opatření. 

Když to začalo, tak se nemocnice zavřely a my jsme zůstali sedět doma. To byl nejhorší pocit, že nemůžeme tam, kde jsme potřeba. Tak jsme aspoň natáčeli domácí videa, klaunské audio pohádky, rozjeli jsme virtuální klauniády. Psali jsme také dopisy seniorům do geriatrických zařízení, to bylo fantastické. 

A taky jsme se snažili na dálku podporovat personál. Do nemocnic jsme se vrátili už v červnu 2020, tedy vlastně dost brzo od začátku covidu. Hlavně díky té důvěře a pochopení ze strany nemocnic, že právě v těžkých časech tam být máme. A díky přísným hygienickým pravidlům, která jsme si zavedli – vždyť my se tou dezinfekcí sprchujeme! Já už si ji dávám i místo deodorantu. Ale stojí to za to. 

Jak fungují klauni přes Vánoce? Je to v nemocnicích o Vánocích smutnější? 

My klaunujeme pořád, svátky nesvátky, klaunuje se od pondělí do pátku. Nemocnice mají velkou snahu se polidšťovat a je cítit, že tam o svátcích všichni tak nějak zněžní. Ale můj nejdojemnější zážitek se vůbec nestal o Vánocích. 

To nevadí, povídej.

Před časem jsem zažila svou nejtěžší a ve výsledku nejkrásnější klauniádu za celých devět let. V Motole je oddělení, kterému se říká expektační, kam doputují děti z urgentního příjmu a čekají tam, než se zjistí, na které oddělení je přeloží. Ten den jsem měla sólo klauniádu. Zazvonila jsem na expektační oddělení, ozval se zdravotní bratr a říká: „Je tady jenom jeden kluk.“ A já: „No hurá, sláva.“ On říká: „No, on je to puberťák, je mu asi čtrnáct.“ A já povídám: „To nevadí, na ty já se specializuju.“ A on: „Hm, ale ono to asi nepůjde.“ Já: „Aha, covid.“ „Ne, to ne, on se před hodinou pokusil o sebevraždu.“ A mně spadlo srdce do kalhot. 

Strašně se mi třásly nohy, ale co se mohlo stát horšího, než že mě z toho pokoje vyhodí? To by nebylo žádné neštěstí.

Patří do takové chvíle humor? No asi ne. Patří tam klaun? To nevím, asi ne. A pak jsem si řekla: „A patří tam vrcholová sestra Patálie? No patří!“ Stejně jako sem patří zdravotní bratr, lékař, co ho přijímal, i doktorka z psychiatrie, kam ho budou za chvilku překládat. Strašně se mi třásly nohy, ale co se mohlo stát horšího, než že mě z toho pokoje vyhodí? To by nebylo žádné neštěstí.

Tak jsem tam nakráčela, zaklepala, otevřela dveře – a tam ležel čtrnáctiletý kluk a byla tam i jeho maminka a tatínek. To jsem nečekala. Stála jsem ve dveřích s tím červeným nosem a vyjeveně jsme na sebe několik vteřin zírali. Nevěděla jsem, co dělat. Pak jsem se podívala na toho kluka a viděla jsem, že má v očích tu samou obavu jako já: „Takže ty se teď budeš snažit být vtipná a budeš čekat, že já se tomu zasměju?“ 

Došlo k propojení.

Přesně tak. Už jsem se nadechovala, že řeknu něco jako: „Tak pozor, teď to bude bolet, protože budu vtipná.“ A ta maminka najednou řekla: „To je skvělé, že jste tady, vy byste mohla mého syna naučit, jak se radovat ze života.“ Řekla to úplně vážně! A my jsme se oba dva začali smát. To byla tak absurdní představa, že mu během mých deseti minut vysvětlím, jak se má radovat ze života, a on si už nebude chtít vzít život! Zároveň to bylo geniální, protože cokoliv klaunovi řekneš, to klaun udělá. On nikdy nepochybuje, že by to nezvládl. A já jsem dostala úkol naučit někoho, jak se radovat ze života, a začala jsem to dělat. A pak už to jelo. A bylo to skvělé. 

Vyšla jsem ven a vznášela jsem se jako na obláčku. Kvůli tomuhle svoji práci miluju. Kdybych bývala chtěla dělat humor a být vtipná, tak to bude prostě blbé. Ale tu situaci tehdy zachránila maminka. To se tak někdy stane, že všechno zachrání maminky. A to je moje vánoční poselství.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 28 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Kateřina Slámová Kubešová | 22. 12. 2021 17:23

Dobrý den, Milane,
děkujeme, že tuto diskuzi o odbornosti Zdravotních klaunů otevíráte. Je to opravdu komplexní profese, která vyžaduje neustálé vzdělávání se a rozvoj. Všechny studie a výzkumy bedlivě sledujeme, sami se na nich dokonce podílíme. Česká organizace Zdravotní klaun je součástí největší mezinárodní sítě Red Noses International, skrze kterou si sdílíme know-how a zkušenosti a snažíme se náš obor neustále posouvat a profesionalizovat. Díky členství jsou všichni naši klauni povinni absolvovat mezinárodní certifikaci, která garantuje kvalitu, kterou zmiňujete. Zdravotní klauni pravidelně a několikrát do roka prochází workshopy a školeními na témata z oborů lékařství, ale také psychologie a komunikace, přesně jak zmiňujete. Nejsou to tedy dobrovolníci, jak píšete, ale je to profese, závazek se svými nároky a povinnostmi. Věřte, že skupinám lidí/pacientů, které navštěvujeme, se opravdu věnujeme a návštěvy jim přizpůsobujeme. I proto máme hned několik programů, které se od sebe navzájem liší, právě proto, že vyžadují individuální přístup. Určitě neváhejte se podívat na náš web www.zdravotniklaun.cz, kde najdete všechny informace a případně jsme samozřejmě k dispozici jakýmkoliv dotazům či diskuzím.
Kateřina Slámová Kubešová, ředitelka organizace Zdravotní klaun

+2
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu