„Ideální kombinace na jakoukoli vedoucí funkci je žena a klaun,“ říká zdravotní klaunka Hana Malaníková

Máte vážené zaměstnání. Jste vedoucí katedry na umělecké vysoké škole. Máte akademickou kariéru. To se asi nedá dělat s nasazeným červeným nosem. Jak to kloubíte dohromady? Je to pro vás protipól klaunování? Klaunujete i na katedře?

Bude to znít jako bonmot, ale já jsem si jistá, že v současné chvíli je ideální kombinace na jakoukoli vedoucí funkci „žena“ a „klaun“. Svět už je tak divný, že tomu může pomoct buď někdo super empatický – což by ty ženy mohly být, ale samozřejmě to bývají i muži –, nebo někdo úplně bez předsudků – jako klaun. Jsem ve funkci od srpna, takže si to zatím osahávám, ale zkouším šaškovat při různých příležitostech. Zkouším, co ta škola vydrží. Ona je teď otřesená v základech, což je pro DAMU unikátní příležitost. 

Tuhle schopnost jste v sobě objevila až časem, nejdřív jste studovala žurnalistiku. Jak jste se dostala ke hraní?

Tady se projevila moje naivita nebo idiocie – já bych se těchhle slov nebála. Žurnalistiku jsem šla studovat hlavně proto, že jsem se těšila, že se tam bude hodně psát. Představovala jsem si, že budu něco jako Karel Čapek. Byla jsem překvapená, že to tak není. Tak jsem si říkala: Kde já bych mohla něco tvořit? Kde bych mohla zužitkovat tu svoji vlastnost, že se pořád někam cpu, nestydím se a dělá mi dobře, když jsem středem pozornosti? To mě nasměrovalo na DAMU, kde jsem dostala vynikající lekci na Katedře autorské tvorby a pedagogiky u profesora Ivana Vyskočila. 

Tam jste se poprvé setkala s klaunováním?

Zažili jsme na DAMU unikátní spolupráci se slovenskou režisérkou Máriou Záchenskou, která žije v Paříži. Nabídla nám projekt, kdy si pět francouzských a pět českých herců zahraje představení na motivy knihy Hrabě Monte Christo jako klauniádu. Měli jsme si nasadit ten nos a takzvaně najít svého klauna. Já jsem si nasadila nos a ztuhla jsem. Když hodně moc chceš být vtipná, tak to většinou nedopadne. A tak jsem dostala životní roli racka. Hodinu jsem stála na jevišti a v jednu přesnou chvíli jsem udělala: „Á, á! (zvuk racka)“. Takové bylo moje první setkání s nosem, které mě totálně okouzlilo, ale zároveň paralyzovalo. 

Spousta mých kamarádů v té době dělala konkurz na zdravotního klauna a říkali mi, že jsem na to ta pravá. Jako já s tím rackem?! Tak jsem řekla: „Dobře, já na ten konkurz půjdu, tam se to všechno ukáže, ať už mám od vás pokoj.“ Byl to několikakolový náročný casting. A s každým kolem jsem se do té práce víc a víc zamilovávala, víc a víc jsem se bála, že konkurz neudělám. Ale to už je další historka. 

Je to napínavé?

Je to strašně napínavé. A ono se to nepovede vždycky. Za takovou tříhodinovou návštěvu nemocnice stihneme třeba patnáct pokojů. Takže děláš x malých představení. Vlastně jsi pořád na jevišti, tři hodiny z něj neslezeš. Je to stoprocentní pozornost, všechna tykadla musejí být zapnutá. Je to napínavé a taky to člověka udržuje živého a přítomného. Často dostávám otázku, jak to psychicky zvládáme a jestli nám z toho není smutno. Není to tak, že bychom nebyli schopni vnímat, co se v té nemocnici děje a jak na tom kdo je. My na to v dobrém slova smyslu nemáme čas. Nepřišli jsme tam nikoho litovat ani v medicínském smyslu léčit. Přišli jsme léčit tím setkáním, přítomností a ideálně humorem.

Někteří diváci se smát nemohou

Jak poznáte, že se to povedlo? Asi to není tak jednoduché, že by se to poznalo jen podle smíchu.

Nejčastěji poznám, že se to povedlo, tak, že se ozve smích, objeví se nějaká reakce nebo úsměv na tváři. Ale je spousta těch, kteří se smát nemůžou, je jim tak špatně, že to nejde. Jezdíme klaunovat do Hořovic na jednotku následné intenzivní péče. Tam jsou děti většinou na přístrojích, a dokonce na podpoře dýchání. Je tam i pár dětí, které jsou v kómatu, vůbec nereagují nebo třeba jen otevřením očí. Tam jsem si znovu uvědomila, že ta přítomnost je zásadní. Ten pocit, že jsme se setkali, že jsme se zavnímali navzájem, že mě někdo pustil do svého světa. Tam začíná náš takzvaný úspěch. 

Říkala jste, že pro klaunování je klíčové najít si svého klauna. Jak jste si našla svoji zdravotní klaunku? Jaká je vaše „vrcholová sestra Patálie“?

Vrcholová sestra Patálie někdy používá příjmení Marná a na geriatrických klauniádách má umělecký pseudonym Carmen Marná. Je to báječná žena, která je především strašně přeochotná všem pomáhat, je nesmírně snaživá. Jak se říká „skočit do toho rovnou po hlavě“, tak to ona dělá doslova. Když jí řekneš, ať skočí, ona jde a po hlavě skočí do čehokoliv. V tom je to s ní tedy náročné, ale i krásné.

Říkat na všechno ano je také základní princip improvizace, že? 

Jsem si jistá, že najít si svého klauna neznamená nic hledat. Ale spíš si to připustit. Tou esencí klaunování je člověk sám ve svých nejméně oblíbených, nejvíc konfliktních nebo nejdivnějších vlastnostech. Je to moje snaživost, moje touha všem vyhovět, je to součást mého vlastního charakteru. V civilu to mám víc pod kontrolou a při klaunování to můžu přetavit ve zdroj komických situací. Ráda klaunuju, protože se můžu úplně vyprdnout na všechnu konvenci a takzvanou civilizovanost, můžu se do toho vrhnout po hlavě, kdežto v normálním životě už vím, že to dělat nemám.

Když říkáte, že DAMU je otřesená, máte zřejmě na mysli iniciativu Nemusíš to vydržet a to, co vyvolala. Jaká je na DAMU teď atmosféra? Sedá si to, nebo je všechno rozjitřené?

Udělal se obrovský kus práce ze strany iniciativy. Nesmírně obdivuju způsob, jakým Marie-Luisa Purkrábková a ostatní – protože to není jenom Marie – všechno ustáli a jakým způsobem komunikovali. Vést konstruktivní debatu je nesmírně těžká věc, když je v ní tolik emocí a tolik různých pohledů na věc. Obrovský kus práce odvedlo také nové vedení školy. Jsme ve fázi, kdy už byly odplaveny ty první velké emoce, které zabraňují cokoli konstruktivně řešit. Nemůže to vydržet emočně vyhrocené celou dobu, a zároveň to nesmí úplně opadnout. Nesmí to být kauza, která pak vyšumí. Mně se zdá, že to jede po dobrých kolejích.

Vnímala jste vy sama obtěžování nebo šikanování na DAMU? Zažila jste to někdy?

Ne. Ale já jsem z unikátní katedry, která se jmenuje Katedra autorské tvorby a pedagogiky. U nás se ti nestane, že pedagog, který tě učí, tě zároveň bude zaměstnávat. Katedra je zaměřená na primární zkoumání zákonitostí veřejného vystupování, to znamená nejen divadla. My jsme takoví alternativci. I u nás se občas stane, že se pedagogovi nepodaří dobře dát zpětnou vazbu studentovi a třeba se ho někdy dotkne. Nechci, aby to vypadalo, že se nás ta výzva netýká vůbec. Ale naše studium je primárně postavené na reflexi. Cokoliv si studenti zkoušejí, zároveň pravidelně reflektují oni i jejich pedagogové. My jsme zvyklí spolu mluvit.

Tak jsem tam nakráčela, zaklepala, otevřela dveře – a tam ležel čtrnáctiletý kluk a byla tam i jeho maminka a tatínek. To jsem nečekala. Stála jsem ve dveřích s tím červeným nosem a vyjeveně jsme na sebe několik vteřin zírali. Nevěděla jsem, co dělat. Pak jsem se podívala na toho kluka a viděla jsem, že má v očích tu samou obavu jako já: „Takže ty se teď budeš snažit být vtipná a budeš čekat, že já se tomu zasměju?“ 

Došlo k propojení.

Přesně tak. Už jsem se nadechovala, že řeknu něco jako: „Tak pozor, teď to bude bolet, protože budu vtipná.“ A ta maminka najednou řekla: „To je skvělé, že jste tady, vy byste mohla mého syna naučit, jak se radovat ze života.“ Řekla to úplně vážně! A my jsme se oba dva začali smát. To byla tak absurdní představa, že mu během mých deseti minut vysvětlím, jak se má radovat ze života, a on si už nebude chtít vzít život! Zároveň to bylo geniální, protože cokoliv klaunovi řekneš, to klaun udělá. On nikdy nepochybuje, že by to nezvládl. A já jsem dostala úkol naučit někoho, jak se radovat ze života, a začala jsem to dělat. A pak už to jelo. A bylo to skvělé. 

Vyšla jsem ven a vznášela jsem se jako na obláčku. Kvůli tomuhle svoji práci miluju. Kdybych bývala chtěla dělat humor a být vtipná, tak to bude prostě blbé. Ale tu situaci tehdy zachránila maminka. To se tak někdy stane, že všechno zachrání maminky. A to je moje vánoční poselství.

Článek vyšel na Heroine.cz poprvé 20. 12. 2021.