Avatar 2: Těhotná bojovnice či sadistická generálka boří stereotypy filmových hrdinek
Mateřství a agresivita – jde to dohromady? Ve většinové společnosti ani v hollywoodských trhácích rozhodně ne. Ve druhém Avatarovi však ano. Snímek vytahuje na povrch zajímavou paletu odvážných hrdinek. A obraz křehkého mateřství není jediné tabu, které boří.
Jednou z událostí přelomu roku je bezpochyby uvedení druhého Avatara s podtitulem The Way of Water do našich kin. Filmoví kritici už podrobně rozebrali jeho délku, rozpočty či kvalitu scénáře nebo hereckých výkonů. Málokdo si však povšiml, jak si režisér James Cameron poradil s genderovými stereotypy.
Už v prvním Avatarovi můžeme zaznamenat výrazné ženské role, konkrétně v „domorodých“ kmenech Na’vi, které potkáváme na Pandoře. Tamní hrdinka Neytiri rozhodně plně nezapadá do tradičních a omezujících stereotypů. Nejenže odvážně bojuje po boku mužů, ale nebojí se postavit ani tradicím kmene a ostře konfrontuje své rodiče.
Avataří dvojka nabízí ještě zajímavější paletu netradičních archetypů počínaje tím, že v příběhu neustále narážíme na zdánlivě nekompatibilní koncepty mateřství a boje. Běžně bývají ženy, ženské atributy a mateřská role prezentovány jako cosi zcela neslučitelného se silou, bojem, agresí či se zbraněmi. Nový Avatar ale tyto zdánlivě pevné demarkační linie nabourává a zároveň bez skrupulí vytahuje na povrch otázky, které může mateřství a jistá zranitelnost s ním spojená přinášet.
Zaprvé je příběh založen na konceptu rodinných vazeb, věrnosti, loajality vůči rodinným příslušníkům a velmi silném rodičovském, ochranitelském instinktu – hlavní mantrou celého filmu je, že rodina Sullyových drží při sobě. Nevyhýbá se ani tématu třech vlastních versus dvou „adoptovaných“ dětí a složitosti těchto vazeb, ani konfliktu loajality mezi biologickým otcem a adoptivní rodinou.
Nejde si rovněž nevšimnout, že v páru humanoidů z kmene Na’vi obývajících Pandoru vychází větší, agresivní bojovná iniciativa právě od ženy-matky Neytiri, nikoli od bývalého vojáka Jakea Sullyho. Ten zde v jistém směru zaujímá spíše konzervativní postoj a snaží se rodinu chránit tím, že ji vezme do ústraní, než aby pokračoval v přímé konfrontaci s nepřítelem. Asi je namístě dodat, že jeho „velení“ v rodině nicméně pořád odráží zvyky jeho vojenské minulosti a ke svým synům mluví spíš jako voják, zatímco Neytiri ho vede k větší empatii vůči jejich dětem.
Síla i zranitelnost mateřství
Ještě zajímavější dynamiku pak tvoří další vůdčí pár filmu, Tonowari a Ronal, dvojice kmene Metkayina. Zde vidíme silného vůdce kmene a po jeho boku minimálně stejně výraznou ženu, „šamanku“. Právě ona odvážně bourá stereotypy mateřství, a to zejména ve chvíli, kdy se ve vysokém stupni těhotenství a přes prosbu svého muže, ať zůstane doma, chopí zbraně a se slovy: „Jedu taky,“ usedá na své bojové zvíře. Nutno dodat, že Tonowari své ženě nebrání a její rozhodnutí pevně respektuje, stejně jako následně sdílí její bojové výkřiky, když jedou vedle sebe v první linii.
Vzhledem k tomu, že těhotenství i mateřství stále vnímáme jako nekompatibilní s bojem, může její odvážný krok toto vnímání pomoci nalomit. Zároveň její postava rozhodně netouží po boji za každou cenu, naopak zprvu přivítá rodinu Jakea s velkou nedůvěrou a neochotou právě proto, aby neohrozila svůj kmen a rodinu „jeho válkou“. Zdá se, že právě ona má poslední slovo ohledně toho, jestli Jakeova rodina bude přijata, a její postoj rozhodně nemá menší váhu než názor jejího muže.
Kate Winslet, která Ronal v Avatarovi ztvárňuje, v jednom rozhovoru zdůrazňuje, že těhotné ženy jsou mnohdy zdatnější a silnější, než je společnost ochotná vidět. Svoji postavu pak popisuje jako „matriarchu“ milující svůj kmen. Pohled do říše zvířat hypotézu o síle a bojeschopnosti těhotných samic a obzvlášť samic s mláďaty určitě nevyvrací.
Nutno podotknout, že mateřství je ve filmu zároveň představeno i ve své křehkosti, a to opakovaně. Během filmu jsou hrdinové v ohrožení právě skrze své děti. Ty nepřátelé vězní a jejich rodiče poté vydírají. Tato lidská „slabost“ ve smyslu ochoty obětovat téměř cokoli ku prospěchu a ochraně potomstva je zde znázorněna ve své křehkosti.
Patrně nejbrutálnější a nejvíc emočně devastující scéna filmu je také založena na určité křehkosti mateřství. Lovci mořských bytostí tulkun v ní bezcitně útočí na samici, která nedávno porodila mládě, z logiky toho, že mládě nebude schopno plout stejně rychle jako dospělé ryby a matka bude nucena zpomalit, protože svého potomka neopustí. Způsob, jakým film vykresluje absolutní amorálnost zneužívání slabosti matky a její potřeby ochránit své dítě, je pozoruhodný. Pokud bychom totiž jednou jako lidé pochopili, že zneužití této rodičovské zranitelnosti je více než neetické, možná bychom se konečně mohli posunout ke zdravější společnosti.
Nicméně Avatar nezůstává pouze u stereotypu pozitivních hrdinek, ale též bez lítosti narušuje i další častý stereotyp, k němuž se můžeme uchylovat, obzvlášť v oblasti boje za rovnoprávnost a ženské vůdcovství. Tedy konkrétně boří mylnou domněnku, že ženské pohlaví zaručuje laskavý a lidský přístup. Nová vedoucí lidské základny na Pandoře, generálka Frances Ardmore, nemá například problém nelítostně mučit mladého chlapce, když z něho potřebuje dostat informace. Ani její celkový přístup neodpovídá předpokladu, že žena automaticky znamená napojení na cit, přírodu či úctu k nějaké udržitelnosti či rovnováze. Také mezi výsadkáři vidíme dámu, která bez mrknutí oka a vlastně až s chutí pozoruje malé děti v ohrožení a žvýká u toho demonstrativně žvýkačku.
Ve druhém díle Avatara se však můžeme uchýlit i k mnohem tradičnější postavě, a to ke „krásné, schopné a laskavé“ dívce Tsireyi, jež zosobňuje archetyp, který můžeme v různých obměnách potkávat v nespočtu dalších filmů i pohádek. Najdeme zde ale i jiné zajímavé odstíny ženských hrdinek. Například Kiri, která se cítí být jiná, hledá samu sebe a zároveň zkoumá své výjimečné a zvláštní napojení na přírodu.
Není divu, že snímek Avatar: The Way of Water podněcuje mnoho debat o životním prostředí a udržitelném způsobu života či o lidském napojení na přírodu a úctě k ní. Navíc celý koncept fungování Pandory vyrůstá z myšlenek ekofeminismu, protože centrálním principem uspořádání společenství i kmene Na’vi je harmonické soužití s přírodou a ostatními živými tvory, vzájemná úcta a vnímání celého ekosystému jako jednoho propojeného organismu.
Chceme-li se tedy dívat na tento film optikou ženských postav, stereotypů a norem, lze říct, že nabízí – obzvlášť na poměry amerického blockbusteru – neobvykle zajímavou paletu odvážných poloh.
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
