Po celovečerních snímcích Špína a Světlonoc, které vyprávěly silné ženské příběhy, natočila režisérka a scenáristka Tereza Nvotová film, ve kterém sledujeme mužskou perspektivu. Film Otec vypráví o jedné tragické chybě, která zasáhne do života celé rodiny. Mluvíme o tom, proč si vybrala tak těžké téma, jak technicky náročné natáčení vymyslela a proč se klidně může stát, že dítě v autě zapomene i vy. Otec byl vybrán do soutežní sekce prestižního festivalu v Benátkách, který začíná 27. srpna. Do českých kin pak Otec vstoupí 18. září.
Když měl před třemi lety premiéru film Světlonoc, tak jsi v rozhovoru pro Heroine řekla: „V rámci rodové rovnosti ve společnosti je to absolutně feministický film. Jako všechny moje filmy.“ Je otec taky feministický film?
Samozřejmě. Lidé často zaměňují, co feminismus znamená. Feminismus je o rovnosti. Z této pozice přistupuju ke všemu.
A jak se feminismus propsal do filmu Otec?
Když dělám filmy, nepřemýšlím nad tím z nějakého ideologického hlediska. Myslím, že to je spíš o vnitřním nastavení mě jako autorky. Nekladu si žádné mantinely, že jako žena musím točit jen o ženách, nebo že bych nemohla točit o mužích. Přijde mi, že jsme všichni lidé. A když se napojím na nějaký příběh a cítím, že mám klíč k tomu, jak ho vyprávět jako autorka, tak mi je úplně jedno, co to je za gender živočišný druh. I kdyby to byla kráva nebo pes, tak to nehraje to roli. Pokud cítím, že to umím vyprávět, tak to vyprávím a nekladu si žádné hranice.
Ten film je příběh otce, který zapomněl své dítě v autě během horkého léta, a to dítě tam zemřelo. Když to řeknu takhle, zní to jako bulvární titulek v novinách, ale pro mě je ten příběh hlubší. To, co mě zajímá, je psychologický příběh člověka, ne muže nebo ženy, ale člověka, protože tyto případy se stávají mužům i ženám všech věkových kategorií, genderů a profesí. Mě spíše zajímalo, co se děje pod tím, co se děje v našich mozcích, v našich hlavách a jak funguje paměť.
A pak mě zajímalo, jak můžeme žít s tak obrovskou vinou, jak se s tím vyrovnáváme, jak můžeme dál mít vztahy, jak na to reaguje společnost a jak se člověk dostane do absolutní izolace. To byly otázky, které ve mně ten příběh vyvolával a stále vyvolává. A když něco ve mně vyvolá spoustu otázek, tak mě to silně přitahuje a dráždí jako magnet, a musím se tím zabývat.
Dává podle tebe tvůj film na tyhle otázky i odpovědi?
Mně se to těžko hodnotí, ale myslím, že na některé věci film dává odpovědi, na jiné si je divák musí najít sám v sobě. Filmy nefungují v informační rovině, jako noviny nebo média, fungují na emocionální rovině. A v momentě, kdy se mi podaří vytvořit v divákovi emocionální spojení s hlavní postavou, tak mně to stačí. To je můj cíl. Nepotřebuji říkat, co si má myslet, potřebuju odvyprávět příběh z pohledu jiného člověka. A když se to spojení podaří, nemusím na všechno odpovědět. Naopak dávám pozor, abych se nesnažila na všechno odpovědět, protože pak ty filmy vypadají jako nějaké kázání a nenabízejí divákovi možnost hledat si odpovědi v sobě.
Jak ses k tomu příběhu dostala? Vyprávěla jsi, že tě oslovil kamarád člověka, kterému se tahle tragická věc stala. Věděla jsi hned, že to téma chceš točit?
Já jsem si právě myslela, že to vůbec točit nebudu. On mi to vyprávěl, potom mi dal knihu, kterou o tom napsal. Ta není jen o této události, ale hlavně o jejich přátelství. Já jsem si říkala, že nevím, jak bych něco tak tragického natočila. A že ani nevím, jestli bych se na něco takového chtěla dívat. Takže chápu diváky, když si říkají, jestli to vůbec chtějí vidět. Ale nemohla jsem to pustit z hlavy, právě kvůli těm otázkám, úplně mě to pohltilo. Vracela jsem se k tomu obyčejnému dni, jaký zažíváme všichni, ale který se v sekundě může absolutně změnit.
Není to jen o tom, že se nám stane něco strašného a všechno se změní, ale dostáváme se k úplnému jádru naší existence a toho, kým vlastně jsme. Příběhy, které nám pomáhají dostat se k jádru nás samotných, má smysl vyprávět. A druhý důvod, proč má smysl to vyprávět, je odpověď společnosti, která přišla, když se to stalo na Slovensku.
Náš film není jen o tomto jednom případu. Je jich více, hodně jsem si toho o nich přečetla, ale do tohoto jsme měli intimnější a hlubší pohled. Reakce společnosti je většinou naprosto odsuzující. Ten člověk je najednou pro společnost vrahem. Za pět minut je to vyřešené. Nikdo se nezamýšlí nad tím, co se tam vlastně mohlo stát. A to mi přijde naprosto nepochopitelné. Někomu se stane to nejhorší, co si ani nedokáže představit, ještě ta vlastní vina, kterou musí prožívat, a k tomu společnost říká – ty jsi to udělal schválně! Myslím si, že film má moc taková témata otevírat, má moc měnit lidskou empatii, kterou máme v posledních letech hodně vyprahlou.
Přidejte se k Heroine za 129 Kč měsíčně a získejte neomezený přístup.