Buď dokonalá, nebo mlč. Jak jsem se začala bát svých spojenců

Jsem aktivistka, feministka a jsem součástí hnutí, které v posledních letech dosáhlo dle mého i dle mnohých dalších významných změn. Přispěli jsme k posunu ve veřejné debatě o sexualizovaném násilí, genderových stereotypech, lidských právech. Práce je to náročná, často nevděčná a neobejde se bez odporu. Na útoky z pravicových, šovinistických a konzervativních kruhů jsem si zvykla – jsou předvídatelné, ideologické a očekávatelné. Ale na co jsem si zvyknout nedokázala, jsou útoky, které přicházejí zevnitř. Od lidí, se kterými sdílím stejné hodnoty – od vlastních spojenců. Jsou to situace, které mě vedou k přemýšlení nad tím, jestli se chci ještě vůbec angažovat. Jestli by nebylo lepší vykašlat se na snahu o lepší svět a mít klid.

V aktivistických kruzích se stále častěji setkávám s tím, čemu se říká callout culture. Jde o veřejné napomínání, často na sociálních sítích, s cílem upozornit na chybné či problematické chování. Užitečný nástroj – pokud ho používáme citlivě, s ochotou vysvětlit, nabídnout alternativu. Bohužel se ale z nástroje korekce stává způsob, jak si upevnit vlastní morální status. Nejde o dialog, ale o přísný soud. Z chyby se stává důkaz o charakteru. Britský filozof Mark Fisher v roce 2013 zveřejnil svou esej o upířím hradu. V ní popisuje, jak se levicové hnutí samo oslabuje vnitřními útoky, moralizováním a soutěží o morální nadřazenost, místo aby bojovalo proti skutečné moci. Upíří hrad vysává energii z našich řad tím, že nahrazuje solidaritu veřejným zostuzováním a posedlostí ideologickou čistotou. Od vydání uplynulo více než deset let, ale místo abychom se z Upířího hradu vymanili, zabydlujeme se v něm víc a víc, což ve chvíli, kdy hnutí čelí čím dál větším hrozbám, není nejlepší nápad.