Žena jako veřejný majetek. Nesamozřejmá a křehká autonomie ženského těla

12 114 | Irena Buršová | 21. 10. 2020 | 37 komentářů | Moje tělo

S určitou pravidelností k nám ze světa přicházejí zprávy o zákazu potratů či ztěžování přístupu k nim. Poslední dobou je to nejen ze vzdálených USA, ale také z okolního Polska a Slovenska. I když v České republice není žádná „institucionalizace regulace dělohy“ na stole, i ve veřejných diskusích potkáte dost lidí, kteří by potraty rádi zakázali nebo mají minimálně potřebu za ně ženy odsuzovat.

Zdroj: Shutterstock

Přitom pokud si žena nemůže sama rozhodovat o tom, co se bude dít s její dělohou, je to útok na její tělesnou autonomii a obecnou svobodu. A i když není žena aktuálně v problémové situaci, pod vlivem takových a dalších zpráv z okolí může snadno vzniknout neurčitý dojem, že její tělo není vždy úplně její a její svoboda o něm rozhodovat je křehká a nesamozřejmá.

Vzhledem k biologii a také dynamice v naší převážně heterosexuální společnosti je takový prožitek unikátní pro ženské tělo. V poslední době roste počet mužů, kteří vnímají, jakým problémům ženy čelí. Obzvlášť ty viditelné, jako jsou ekonomická a finanční znevýhodnění kvůli rodičovství a další péči, nedostatečná reprezentace ve veřejném prostoru či bagatelizace sexuálního obtěžování a znásilnění, jsou nezpochybnitelné. Toto pojetí ženského těla jako veřejné komodity a ne pod plnou kontrolou ženy samotné je tak další téma k zamyšlení – pro muže, kteří chtějí naslouchat, i pro ženy, které mohou být na takovou nesvobodu natolik navyklé, že ji už ani nevnímají.

Steh pro manžela

O tělesné autonomii ženy, tedy o autonomii o svém těle rozhodovat, se nejčastěji mluví právě ve spojení s těhotenstvím, porodem a mateřstvím. S procesy, které jsou na jednu stranu biologickým základem lidstva jako živočišného druhu, na druhou stranu ovšem bytostně intimními a zásadními záležitostmi v životě každé ženy. Často se setkáváme s postojem: „Vy s tím naděláte! Takhle se to dělalo od pravěku a zvládly to všechny před vámi, tak kolem toho nedělejte divadlo.“ Jenže tím se bagatelizuje niterný prožitek ženy a to, že je to její tělo, které by mělo projít těmito náročnými procesy.

Potrat je stále do velké míry tabu a stigma: i lidé, kteří uznávají právo ženy si ho zvolit, když si nepřeje v těhotenství pokračovat, mívají neurčitý nepříjemný pocit, že žena „zabila svoje dítě“ a že by bylo lepší, kdyby ho donosila a dala k adopci. Tohle pojetí ale pořád odsouvá ženu jako samostatnou bytost na vedlejší kolej a ignoruje, jak náročné je těhotenství i samotný porod. Vynucené mateřství je pak moment, kdy tzv. pro-life ideologie (tedy hnutí proti potratům) zásadně selhává – dítě se podle ní musí donosit a narodit, ale už ji nezajímá, za jakých podmínek bude žena dítě vychovávat a jak obrovské a dalekosáhlé důsledky to bude mít pro celý její život – fyzické, psychické, sociální, ekonomické a pro její okolní vztahy. Těhotenství je náročným a potenciálně nebezpečným procesem a jeho pokračování a následné mateřství má být svobodným rozhodnutím ženy.

Dívky a ženy tak posíláme do světa s tím, že jejich tělo je tak trochu veřejný majetek a ony se musí smířit s tím, že s nimi chtějí ostatní dělat něco i bez jejich plného souhlasu.

Další, související oblastí, kde ženy vnímají ztrátu kontroly nad svým tělem, je, jak se k nim přistupuje v medicíně a ve zdravotnických zařízených, především v období těhotenství, porodu a poporodní péče. Roste počet žen, které vyjadřují nespokojenost se svou zkušeností a mluví o svých traumatizujících zážitcích, kdy jejich nejistoty a výhrady nebral nikdo vážně a kdy se jich v extrémně intimní a zranitelný moment, jakým je porod, nikdo neptá a udělá, co chce, i proti jejich přání. Není to tak samozřejmě vždy – s emancipací žen v této oblasti stejně tak roste počet zařízení a personálu, kteří více a více dbají na přání rodičky a dokáží celý proces učinit komfortním a důstojným.

Přesto je stále co vylepšovat. Už jen opakované situace, kdy inovace v porodnictví v médiích představuje šest starších mužů, či když porodník při zašívání po nástřihu poznamená „tak ještě jeden steh pro manžela, ať jste o něco užší“, zanechávají nepříjemnou pachuť, že žena je v těchto procesech jen objektem.

Sáhnutí není kompliment

Mimo základní biologické procesy existuje mnoho dalších případů, kdy je ženské tělo vnímáno jako svého druhu společenská komodita a veřejný majetek. „Měla by zhubnout. Proč se víc neusmívá? Dlouhé vlasy by jí slušely víc.“ „Tak se nerozčiluj, vždyť tě jen nevinně plácl po zadku.“ „Sex je manželská povinnost.“ „Nemá chlapa a nechce děti? Ta je nějaká divná.“ Společnost ženské tělo střeží a kontroluje, případně sociálním tlakem vynucuje (anglicky policing) dodržování některých norem. Očekává se určitá váha, líbivý vzhled a příjemné vystupování. Čeká se, že jako matka se žena musí plně odevzdat dětem a péči a upozadit veškeré další složky své osobnosti.

Mnoho nebezpečných návyků a stereotypů existuje kolem znásilnění – např. dojem, že když se žena nebránila a nemá modřiny a řezné rány, tak vlastně o moc nešlo, jen o nedorozumění či drsnější sex. Případně, že v manželství či mezi partnery vůbec nemůže dojít ke znásilnění. Nepříjemná je pro ženy nekonečná bagatelizace sexuálního násilí – že na ně někdo sahá bez jejich svolení má být vnímáno jako známka zájmu, jako kompliment, a když se žena ohradí, je označena za přecitlivělou hysterku.

Stokrát nic?

Tyto problémy se netýkají jen dospělých žen. Už holčičkám diktujeme, jak mají vypadat a zacházet se svým tělem, nejčastěji ve vztahu ke klukům a mužům – aby se líbily, aby dobře vypadaly a pořád se usmívaly, aby se dobře vdaly a staly se maminkami.

A zároveň – jak se oblékat a chovat, aby příliš neprovokovaly. Protože když se při pohledu na ženu muž neudrží, tak si za to aspoň částečně mohla sama, že. Diskuse o konsentu je v Česku teprve na začátku. Mnozí tento koncept, tedy že by lidé měli explicitně a nadšeně souhlasit s tím, co se děje s jejich tělem v oblasti sexu, zesměšňují („takže teď budeme před každým flirtováním či sexem podepisovat smlouvu u notáře“). Dívky a ženy tak posíláme do světa s tím, že jejich tělo je tak trochu veřejný majetek a ony se musí smířit s tím, že s nimi chtějí ostatní dělat něco i bez jejich plného souhlasu.

Nejsme v situaci, kdy by se ženy explicitně bály, že je stát zotročí jako „chodící inkubátory“ – jako například v knize a seriálu Příběh služebnice. Je to spíš konstantní podvědomá nejistota, která vzniká a každý den je nám připomínána ať v médiích, kultuře či internetových diskusích, tak od blízkých či náhodných lidí, kteří cítí potřebu vyjadřovat se k tomu, jak máme zacházet s naším tělem. Takových narážek, komentářů a „dobře míněných“, ovšem nevyžádaných rad slyšíme denně mnoho a už jsme z toho unavené. Když se pak objeví další sexistický vtípek, hodnocení vzhledu političky či bagatelizace sexuálního obtěžování, je to pro někoho jen jedna poznámka, které by si býval ani nevšiml. Když na ni ženy reagují podrážděně, je to dle mnohých zbytečné, přecitlivělé a agresivní.

Jenže když několikrát denně celý život posloucháte podobné komentáře a vnímáte, jak moc vás společnost hlídá a tlačí k určitému zacházení s vaším tělem, vznikají k tomu pocity vyčerpání, marnosti či nepochopení. Když se ohrazujeme i proti zdánlivým drobnostem, nejsme přecitlivělé a nechceme žádná práva navíc či přednostní zacházení. Jen jsme těmi dennodenními drobnými i většími útoky na naší autonomii a svobodu tak utahané, že to hlavní, co si u takových komentářů přejeme, je: „Nechte nás aspoň na chvíli na pokoji“.

Irena Buršová

Vystudovala mezinárodní vztahy a bezpečnostní a strategická studia. Pracovala v Českém rozhlase, kde se věnovala mimo jiné mediálním analýzám, a ve státní správě... Další články.

Celkem 37 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Athena | 22. 10. 2020 | 15:09

Takže si třeba myslíte, že by mělo být i povinné darování krve, když to někomu zachrání život? Nebo že by vás měli mít lidé možnost náhodně vybrat jako dárce orgánů, protože vaše ledvina je zrovna vhodná pro někoho jiného? Bez souhlasu nemůžete ani využít orgány mrtvého, abyste zachránil život jiného žijícího člověka. To má opravdu mít žena menší práva než mrtvé tělo?

+28
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Lenka | 21. 10. 2020 | 13:49

No, já klidně budu dál odsuzovat ženy, které se rozhodly pro potrat (mimo patologický nález plodu nebo znásilnění). Neupírám jim právo se rozhodnout, co se svým tělem budou dělat, ale pokud mají dost rozumu na sex s mužem, měly by najít i dost rozumu na antikoncepci. A nechodte na mne se spoluzodpovědností muže - ten to těhotenství ani potrat nepodstupuje. Jsem proti zákazu potratů i proti jakémukoliv násilí v této oblasti, ale nechtěná těhotenství jsou obvykle důsledkem lenosti a neodpovědnosti vůči vlastnímu tělu, než selhání antikoncepce.

-34
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Investice do realit už od pár stovek. Prošli jsme možnosti

Vedle nemovitostních fondů můžete zkusit zhodnotit peníze v realitách i prostřednictvím startupů. Třeba půjčit na výstavbu nebo těžit z...

Peníze

Nejlepší spořicí účet sníží úrok. Kdo dá aspoň 1 %

Spořicí účet vám peníze ve skutečnosti nerozmnoží, pořád na něm ale zůstane o dost víc než na běžném účtu. Poradíme, kam se podívat, když...

Finmag

Svaté obrázky na virus nezabírají. Přesto je mexický prezident pořád oblíbený

Koncem října si evropské státy vysloužily kritiku za přístup ke koronaviru z poněkud nečekaného místa. Mexický prezident Andrés Manuel López...

Finmag

Ameriku čeká měkká totalita, potřebujeme vaši odvahu a zkušenosti

Americký novinář Rod Dreher předpovídá Západu temnou budoucnost: levicovou totalitu bojovníků za sociální spravedlnost. Sílu vzdorovat hledá...