Učí se rychle, zvládají mnoho věcí a okolí od nich mívá velká očekávání. Co když ale právě proto svůj potenciál nenaplní? Nebo se nedokážou rozhodnout, co vlastně dělat, a nakonec z mnoha možností nezvolí nic? A nebo je zastaví sebemenší překážka, protože na obtíže nejsou zvyklí? Co dělat jako rodiče nadaných dětí a jak mohou pomoci odborníci?

U Jakuba bylo od začátku jasné, že patří mezi nadané děti. Od první třídy až po maturitu na osmiletém gymnáziu proplouval školou bez větší námahy. Co ostatní museli dohánět doma, on zvládl pochytit v lavici. Zároveň se ve škole neustále hlásil a kladl otázky všeho druhu – což učitelé ne vždy přijímají s nadšením. Tíhl spíše k přírodním vědám, které ho bavily, ale zvládal i všechno ostatní. Třeba gramatiku se prakticky neučil – hodně četl, takže když něco napsal špatně, jednoduše to poznal, protože to vypadalo divně. Rád unikal do fiktivních světů. V dětském oddělení knihovny přečetl všechny fantasy a sci-fi knihy. „Když mi pak někdo řekl, že v oddělení pro dospělé najdu ten žánr taky, přečetl jsem všechno i tam,“ vzpomíná.
Krátké vlasy jsou síla. Ostříhaná hlava dřív pro ženy znamenala potupu, dnes je to radikální projev svobody. Buzz cut ženám, které ho vyzkoušely, expresně dodal sebevědomí. Co se stane, když vezmete do ruky strojek a ukáže se, že už se nemáte za co schovat?
Ve druhé polovině studia dospěl Jakub (jméno bylo na jeho přání změněno – pozn. red.) k tomu, že „mít dvojky je taky pohodě“. U maturity se jeho neschopnost sednout si k učení projevila naplno. „Hrozně jsem přípravu odbyl,“ konstatuje s tím, že nakonec sice neměl špatné známky (dvě jedničky a dvě dvojky), ale to spíš proto, že ho podrželi vyučující než že by zrovna u zkoušky předvedl super výkon.
Dnes je mu jednatřicet a zpětně mu dochází, že si během školních let nevypěstoval potřebné návyky, jak se systematicky učit. Taky mu chyběla motivace dělat něco navíc. V jeho případě byla navíc laťka nastavená níž, protože studoval na menším městě, kde není na gymnázia takový přetlak a dostanou se sem i ti, kteří by ve větší konkurenci měli jen malé šance. O to tvrdší a komplikovanější pak pro Jakuba byla srážka s vysokou školou.
Patří to k častým paradoxům nadaných dětí: některé se nenaučí učit. Školou procházejí hladce, rok za rokem, bez většího úsilí. Úkoly zvládají rychle, látku chápou dřív než ostatní — a tak dlouho nezažijí moment, kdy by něčemu nerozuměly, kdy by musely překonat nechuť, frustraci nebo nepříjemný pocit, že nejsou v něčem nejlepší.
Některým pak stačí zabrat jen trochu, anebo jim nevadí horší známky. Na hranici svých schopností pak narážejí až mnohem později. Někdo na druhém stupni základní školy, jiní na střední — a někteří vůbec poprvé až na vysoké. A až v ten moment se může ukázat, že jim chybí zkušenost, kterou si většina jejich vrstevníků osvojila dávno: jak vytrvat, když to nejde.
V článku se dočtete:
A na jaké odborníky a odbornice se lze s nadanými dětmi obrátit a co lze vyžadovat po škole.
„Řada nadaných dětí přichází už do první třídy s tím, že už umí číst nebo počítat, novou látku vstřebá rychle a neustálé opakování toho, co dávno zvládá, je nudí. Proto je důležité, aby dostávaly dostatečně náročné a komplexní úkoly, takové, které pro ně budou skutečnou výzvou. Jedině tak si mohou osvojit vytrvalost a systematický přístup k práci, které budou později potřebovat,“ vysvětluje psycholožka Jitka Budínová z Centra Invenio.
Přidejte se k Heroine za 149 Kč měsíčně a získejte neomezený přístup.