„Když to bude o nich, bude je to bavit." Jak vypadá výuka dějepisu, ze které si děti skutečně něco odnesou

Nedávno mě syn, který studuje gymnázium, požádal, abych ho vyzkoušela z dějepisu. Zaradovala jsem se, že si rozšířím všeobecný přehled a dozvím se něco zajímavého. Nadšení mi vydrželo přesně do okamžiku, než jsem otevřela sešit s jeho poznámkami. Večer jsme pak strávili ve společnosti šňůrové keramiky a lidí kultury zvoncovitých pohárů. Sice jsem potom (zhruba tak dva dny, než jsem to kompletně zapomněla) mohla ohromovat své přátele poznatky o tom, kdy se kde našel jaký střep, ale celkově mi z toho večera zůstal nepříjemný pocit zmaru a beznaděje.

To se skutečně výuka dějepisu od mých školních let vůbec neposunula? A opravdu je nutné nutit děti, aby se učily detaily z pravěku, zatímco moderní dějiny ve škole často jen proletí a často kvůli nedostatku času skončí v roce 1945, nebo v lepším případě v roce 1989?

V testování České školní inspekce ze školního roku 2021/2022 uvedlo sedmdesát procent studujících, že jim dějepis pomáhá porozumět dění ve světě. Zároveň si ale dvě třetiny žactva stěžovaly, že výuka moderních dějin na jejich škole je nedostatečná a ocenily by, aby se jim vyučující věnovali víc. Navíc stále převažuje frontální styl výuky, kdy učitelka nebo učitel stojí před tabulí a většinou s pomocí učebnice vykládá žákům látku.